Biblická čtení: Kol 1,24-29; 2,4-8; Ž 96; Jan 10,11-16

Milé sestry, milí bratří,

a máme Svátek svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze (jak zní celý liturgický název dnešního svátku). Je to svátek velký, oblíbený, nicméně i jeho letošní oslava je v současné situaci nouzového stavu pochopitelně v mnohém ochuzena. Především o poutě do tolika kostelů a kaplí svatému Vojtěchu zasvěcených, třeba i do pražské katedrály, jejímž je – vedle svatých Víta a Václava – spolupatronem. Většina věřících ani nemůže jít na mši svatou ke cti dnešního patrona slouženou. Přesto všechno stojí za to dnešní svátek dle možností aspoň nějak oslavit, třeba aspoň krátkým zamyšlením, v čem by k nám život dnešního světce mohl a snad i měl promlouvat, a hlavně prosbou o jeho přímluvu.

Přesahovalo by ale formát „Slova k povzbuzení na každý den“ snažit se připomenout celý Vojtěchův životopis. Ten je ostatně snadno naleznutelný i leckde na internetu. Navíc jej povětšinou všichni dobře známe:

Dostáváme do druhé poloviny 10. století, do neklidných raných dob přemyslovského státu, kdy mladý Vojtěch, rodem Slavníkovec, je počátkem roku 982 na Levém Hradci vybrán za nového pražského biskupa. Záhy je vysvěcen na kněze, ve Veroně na biskupa a ujímá se svého úřadu. Čeká se, že bude biskupem všem nešvarům a křiklavým hříchům – podobně jako jeho předchůdce Dětmar – víceméně shovívavý, že přijme vlažnou křesťanskou víru svého okolí a velmožů. Nicméně tomu tak není, Vojtěch se od začátku svého biskupování snaží ze všech sil o zavedení křesťanských způsobů života, vytrvale napomíná, kárá, napravuje a především sám jde příkladem. Pro to je také stále více odmítán, ba nakonec vlastně vyhnán. Odchází do Říma, kde se stává na Aventinu benediktinským mnichem. Když za ním po dvou letech přijde z Čech prosebné poselstvo žádající jeho návrat, učiní tak, nicméně si nedá říci a pokračuje ve svých dobrých snahách. Brzy je proto zase odmítán a znovu vyhnán. Opět odchází, tentokrát už definitivně, nejprve do Uher, pak znovu do Říma, kde si vyžádá od papeže poslání jít hlásat evangelium do Pobaltí, k východním Prusům, na území dnešního severovýchodního Polska a Kaliningradské oblasti Ruska. I tam je nepřijímán a vyháněn, od vesnice k vesnici, aby v těchto vzdálených končinách nakonec 23. dubna roku 997 našel svou mučednickou smrt, stár nějakých jednačtyřicet roků: je ubit veslem a proklán šípy, setnut a jeho hlava naražena na kůl, snad na starém pohanském božišti. Jeho tělo je vykoupeno za váhu zlata a je pohřbeno v Hnězdně. Jeho ostatky jsou ale uloupeny výpravou českých velmožů a od roku 1039 uloženy v pražské katedrále (nicméně existuje i „hnězdenská“ verze této události říkající, že ukradené ostatky byly podstrčené, zatímco ty pravé Vojtěchovy zůstaly tam, Bůh ví…).

Co by nás dnes možná mělo nejvíce oslovit, je jedna Vojtěchova výrazná vlastnost. Prolíná se vlastně celým jeho životem a charakterizuje ho ve všech jeho etapách: Vojtěchova až neúnavná snaha o zvěstování a zprostředkování dobra evangelia, snaha spojená s až neuvěřitelnou vytrvalostí, kterou nezlomily ani nesnáze, ani nepřijetí, ani neúspěch. Dobro evangelia ve Vojtěchových očích bylo jednoduše to, co v něm četl. To žil, to chtěl zprostředkovat i svému okolí a prosadit tam, kde chápal, že je to jeho biskupským úkolem a posláním. Proto se tak energicky stavěl proti všem možným zlořádům své neklidné doby: proti pohanským zvykům vládnoucích vrstev i prostého lidu, proti obchodu s otroky a zajatci, proti trhům v neděli, proti mnohoženství, nezřízenostem v intimním životě, krevní mstě, špatnému životu duchovenstva a tak dále. Mnozí Vojtěchovy současníci totiž tak žili a byli tak, jak čteme ve Vojtěchových životopisech, „křesťany jen podle jména“. Když to nešlo na jednom místě, byl ochoten jít na jiné, a tam se snažit o zvěstování a žití evangelia, když se šlo vrátit na to původní, vrátil se, jen aby pokračoval v započatém dobrém díle.

Je dobré mít před očima svatého Vojtěcha. V konání dobra, jakéhokoli dobra, natož dobra evangelia, se totiž člověk někdy také unaví. Mnohdy samotnou náročností takového konání. Často ale také nepřijetím ze strany okolí, někdy dokonce nepřátelstvím, neúspěchem, zmarem dobrého díla, různými protitlaky. Anebo se člověk jednoduše nechá strhnout okolím, které se třeba o takové dobro nesnaží, anebo o ně ani vlastně nestojí, protože evangelium není jeho základní normou života.

Vojtěchův příklad je pro tyto situace velmi důležitý jako příklad toho, že se člověk odradit nechat nemusí, protože může u Pána Ježíše najít sílu, novou sílu. Takový příklad je důležitý vždy, ale možná v době dnešní (a určitě i v době nadcházející) se zvláštní, novou intenzitou. Pandemie a opatření s ní spojená přeci – mimo mnoha jiného – také zmařila, odložila či znemožnila i mnoho dobrých akcí, činností a podniků. I řadu takových, kde šlo o evangelium, o křesťanské akce či skutečně dobročinné podniky. Není divu, že nás to trápí. Leckdo (z organizátorů) se z toho může dokonce i více nebo méně hroutit. Mnohý se může nechat odradit zmarem, zničením či znemožněním dobrých aktivit, na kterých třeba dlouhou dobu pracoval. A tak dále.

Svatý Vojtěch nám však svým životním osudem připomíná: Má smysl začínat stále znovu. Ať už tam, kde jsme skončili, nebo třeba na úplně jiném místě. Hlavní je v konání dobra, ve snaze, aby evangelium stále více pronikalo život náš vlastní a (skrze nás) i život našeho nejbližšího okolí, neustávat a stále se o ně snažit. S Boží pomocí.

Ostatně i svatý Vojtěch žil také v době velmi neklidné, plné různých zmarů a tragédií, v době, kdy mnozí křesťané jimi byli jen podle jména… Kéž bychom takovými nebyli my, třeba tím, že bychom snahu o dobro, svou křesťanskost vzdali.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 5,17-26; Ž 34; Jan 3,16-21

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijních úryvcích od pondělka čteme verš po verši z první z velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání, z podivuhodného nočního rozhovoru s farizejem Nikodémem. Stojí za to tuto řeč číst jako celek i se zastavovat nad každým jednotlivým veršem (jak tomu je ostatně u všech Ježíšových slov, u Božího slova vždy). A tak podobně jako včera, se i dnes zkusme zastavit právě nad jedním jediným veršem. Ani dnes to, doufejme, nebude žádné neblahé vytrhávání jedné věty z kontextu celku. Nejen proto, že právě i každý jednotlivý verš Božího slova je inspirovaný („vdechnutý“) Bohem, ale v tom dnešním – ve slovech „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ – je navíc shrnuto vlastně celé evangelium, celá radostná zvěst. Ne nadarmo právě tato věta – šestnáctý verš třetí kapitoly – odnepaměti fascinoval a stále fascinuje všechny čtenáře Janova evangelia.

Co tedy se můžeme pokusit v našem verši číst?

Určitě to, že důvodem seslání Syna, Kristova příchodu na zem je, že Bůh „tak miloval svět“, Boží láska ke světu. Bůh nemůže nemilovat, protože sám v sobě je láskou (agapé). „Bůh je láska“ (theos agapé estin) zní tak často v Novém zákoně, zejména v Janových listech. Je láskou, protože je Trojicí, v níž se Boží osoby navzájem milují (z toho důvodu také musí být tři, aby jejich vzájemná láska byla dokonalá a byla Boží). Proto i veškeré činění Boha navenek je zase jedině láskou, protože u Boha – narozdíl od stvořených jsoucen – není ve skutečnosti rozdílu mezi jeho bytím a činěním. Proto také projev Boží lásky můžeme hledat a nacházet ve všem, co je (Bohem stvořeno), v plnosti pak v jeho jednorozeném Synu (z Otce zrozeném).

„Svět“ (kosmos) je všechno, co z Boží lásky vyšlo, celý stvořený (a lidmi obývaný) svět. Bůh miluje to, co z lásky stvořil, Bůh nemůže nemilovat celý svět. V janovské teologii navíc tímto „světem“ je myšlena především ta jeho část, která se odvrátila od Boha a spěje ze svého rozhodnutí – z rozhodnutí člověka – k zatracení, a tudíž na ní také spočívá Boží láskyplný hněv (jak čteme o několik veršů dál). I tuto, nebo možná právě tuto část světa Bůh zvlášť miluje a právě především a nejprve do ní posílá svého „jednorozeného Syna“ (ho hyios ho monogenés), aby ji přivedl ke spáse.

Kdo v to „uvěří“, „nezahyne“, bude spasen, zachráněn před zatracením, zahynutím navěky. Víra – zejména v janovské teologii – není ale jen uznáním pravdy, dokonce ani jen uznáním pravdy Boží, pravdy, že Ježíš je Boží syn (takto věří i ďábel, a přesto se celý třese strachem). Víra znamená vždy celoživotní postoj, přilnutí k Boží pravdě, uchvácení Kristem, rozeběhnutí se za ním, na základě našeho rozhodnutí. Rozhodnutí, jež otevírá lidské srdce pro Kristovu milost a vede k životu z této milosti, ke snaze o život podle Krista a s Kristem, o život ve světle, a tak umožňuje Kristu v člověku tajemně „zůstávat“, tajemně přebývat, jak pak tolikrát čteme v Prvním listě Janově. To pak vede k životu věčnému, je již jeho závdavkem, tajemným začátkem.

„Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ V jedné větě je tak shrnuto takřka vše: Boží podstata jakožto Boží trojiční láska, laskavost veškerého Božího činění navenek, vtělení Syna z lásky, z lásky k hříšníkům, vtělení Boží lásky vrcholící na kříži, vtělení do milovaného světa, zvlášť jeho porušené části, a konečně pozvání ke skutečné víře v tuto radostnou zvěst (euangelion), k víře vedoucí k životu věčnému.

Náš verš tak patří určitě k těm několika, jež bychom měli umět nazpaměť. Měli bychom ho mít hluboko vštípený do své mysli a svého srdce. Aby se stal naším nejjednodušším vyznáním křesťanské víry, kterým si mnohokrát za den můžeme připomenout, oč v křesťanství jde: o Boží lásku, o Pána Ježíše, o naši víru v něj. Těchto několik slov, kdykoli se nám vybaví, se může také stát oním „mečem Božího slova“, který nás ochrání ve chvílích ohrožení naší víry, ve chvílích pokušení se od Krista odvrátit, vrátit se do tmy. Jestliže víra v Syna, přilnutí k Synu vtělenému, ukřižovanému a vzkříšenému vede k záchraně a k životu věčnému, pak už nic, nesejdeme-li sami zpět do tmy, nás nemůže odsoudit. Protože nic nemůže být větší než láska Boží, která se stala člověkem.

K víře nutně patří i náš život, snaha o život korespondující s tím, k čemu a hlavně ke komu jsme přilnuli, o život v přátelství s Ježíšem a podle jeho vzoru, snaha o skutečné „následování Krista“.

Kéž by se proto naše věta stala i naším životním programem: Jestliže u Boha není rozdílu mezi jeho bytím a činěním, je láskou a jedná vždy jako láska a jestliže Kristus je vtělenou láskou a Duch svatý její silou, jejím ohněm a vanutím, pak i v nás by mělo být stále méně rozdílu mezi naší vírou a naším životem…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 4,32-37; Ž 93; Jan 3,7b-15

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní den sice připadá krásná památka svatého Anselma z Canterbury (rodáka z italské Aosty, benediktinského mnicha a opata kláštera Le Bec v Normandii a pozdějšího arcibiskupa v Canterbury, geniálního myslitele, teologa a prvního velkého scholastika z druhé poloviny 11. a začátku 12. století, autora několika vynikajících teologických traktátů), přesto pokračujme v pokusech o rozjímání nad nočním rozhovorem Pána Ježíše s Nikodémem, jak nám jej zaznamenal evangelista Jan.

Dnešní úryvek přímo navazuje na ten včerejší. V něm jsme četli a následně rozjímali, že se člověk musí narodit znovu, z vody a z Ducha svatého (křtem), aby mohl spatřit království Boží. Dnes čteme, jak Nikodém slovům Pána Ježíše příliš nerozumí: „Jak se to může stát?“ ptá se. Kristus mu odpoví mnohem obšírněji a hlouběji, než Nikodém asi čekal. Mimo jiné tajemnou větou: „Nevěříte-li, když jsem k vám mluvil o věcech pozemských, jak teprve uvěříte, až k vám budu mluvit o nebeských?“ A právě nad ní se zkusme zastavit.

Jak těmto Kristovým slovům rozumět? Staří církevní otcové je četli především jako vyjádření toho, že Kristus teprve později a postupně – v čase církve, prostřednictvím teologické spekulace a mystických vidění, skrze učení církve – začne odhalovat velká Boží tajemství, která jsou v Písmu svatém sice již jedinečně vyslovena ale nikoliv rozvinuta: jako tajemství Nejsvětější Trojice, tajemství Synova vtělení, spojení Božské a lidské přirozenosti v jedné Kristově osobě, tajemství kříže či posledního soudu. Podobně Kristovým slovům rozuměli i středověcí autoři (a dnešní „oslavenec“ svatý Anselm byl bezpochyby jedním z těch, kteří ke spekulativnímu přiblížení se uchopení Božích tajemství do slov přispěl krásným a jedinečným způsobem).

Kristova tajemná věta nám tak říká, že k cestě víry prostě patří ono teprve postupné pronikání do Božích tajemství, přičemž v tomto pronikání je třeba respektovat princip postupného „růstu“ či „cesty“. To platí nejen u církve jako celku, ale i u každého jednotlivého křesťana.

V rámci Janova evangelia může ale jít také jen o pouhý odkaz na to, že jsme teprve na samém začátku Ježíšova veřejného působení, ještě dlouho před velikonočními událostmi, „hodinou, kvůli které přišel“, čímž můžeme jeho slova jednoduše vztáhnout na „vyvýšení Syna člověka“, o němž je řeč ve verši následujícím. Nebo to také znamená, že nejprve Kristus (svým učedníkům) začne vysvětlovat „věci pozemské“, jednodušší, pak teprve přejde k „nebeským“, složitějším. Ostatně podobně mluvil o „mléku“ a „hutné stravě“ ve věcech víry i apoštol Pavel.

Pod „pozemskými věcmi“ možná můžeme chápat také vše to, co nás Pán Ježíš učí o způsobu našeho života na zemi, aby to byl život podle jeho podoby. Pod „nebeskými“ pak odhalení Božích tajemství, otevření nebe. I takový rozměr také patří do janovského napětí „pozemský – nebeský“. Navíc se dá velmi hezky spojit i s dnešním prvním čtením. Obě dnešní čtení spolu sice primárně nesouvisí (obě – ze Skutků i z Janova evangelia – se o všedních dnech velikonoční doby čtou na pokračování, nikoli podle vzájemné souvislosti), přesto takové vzájemné propojení může být užitečné.

V prvním čtení jsme totiž četli jeden ze dvou známých sumářů, souhrnů o životě prvotní církve. Především dvě charakteristiky vynikly: věřící měli jedno srdce a jednu duši a mezi sebou společenství majetku. Ti, kdo mají nadbytek, se o něj (prostřednictvím apoštolů) dělí s těmi, co mají nedostatek, přičemž první s radostí rozdávají, druzí s vděčností a bez zneužití přijímají, každý právě a jen podle toho, jak skutečně potřebuje. Oboje se stalo živým pozemským uskutečněním Kristových slov, aby učedníci „byli jedno“ a aby každý uměl rozdávat z toho, co má, aby uměl ztrácet pro druhého, neboť právě v tom se projevuje láska. Oboje se tak stalo znamením, že mezi prvními křesťany je vskutku „obec Boží“, a proto jich také tak rychle přibývalo…

Jestliže princip, že poslouchání Krista v „pozemských věcech“, tedy následování Krista a žití toho, k čemu nás v evangeliu vybízí, je předpokladem otevření „věcí nebeských“, pak spojení obou dnešních čtení nám dává docela konkrétní podněty, co k těm „pozemským věcem“ také patří. Dva podněty, které zejména pro naše „zde a nyní“ mohou být opravdu inspirativní (tedy „vdechující“ nám to Boží):

Apel být jedním srdcem a jedním duchem nás může vybídnout k tomu, abychom právě v těchto dnech stále přetrvávajících omezení chtěli nacházet spíše cesty ke vzájemnému usmíření, než abychom vyvolávali a vyostřovali zbytečné spory a rozdmýšky, třeba naprosto nikam nevedoucími diskuzemi na internetu, zvlášť když se mezi sebou on line „do krve“ hádají křesťané o otázkách víry a mravů. Znamená to také uchopit svůj majetek nejen jako, že je náš „vlastní“, ale také jako takový, ze kterého mohu a mám pomoci těm, kteří mají nouzi. Oboje je důležité vždy, v dobách všeobecné nouze, jako je ta nynější a ještě bude, až na mnohé dopadnou ekonomické důsledky pandemie, pro leckoho třeba skutečně katastrofální, však ještě víc.

Stále se mluví a přemýšlí, co dobrého – vedle toho mnoha bolavého – by nynější celosvětová pandemie mohla přinést. To sice nikdo pořádně neví, i když se k tomu mnozí vyjadřují, záleží na tom, jaká ta nová situace vůbec bude a zda se konce pandemie vůbec všichni dožijeme, a pak skutečně na tom, jak se jako lidé k nové situaci postavíme. Ale jedno je asi jisté: Kdyby nynější pandemie pomohla, že stav církve by se – třeba i v bytí jedním srdcem a duchem a ve vzájemné štědrosti – opět přiblížil ideálům té prvotní, tak to by dobré určitě bylo…

Nicméně v naší moci jsme sobě vždy jen my sami, náš život, naše jednání, možná naše nejbližší okolí, náš mikrosvět. I ten je ale nepatrnou částečkou pozemské církve a pozemského světa, kterým můžeme tak aspoň nepatrně pomoci se nasměrovat k nebi, k Bohu. A i na to je dobré pamatovat.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 4,23-31; Ž 2; Jan 3,1-8

Milé sestry, milí bratří,

včerejším dnem skončil velikonoční oktáv a my máme – až do slavnosti Nanebevstoupení Páně čtyřicátého dne od Zmrtvýchvstání a slavnosti Seslání Ducha svatého deset dní poté – před sebou dlouhou řadu „obyčejných“ velikonočních dnů.

V biblických úryvcích mše svaté těchto dnů, nepřipadne-li na nějaký den zrovna nějaký svátek (a několik takových nás čeká ještě do konce dubna), budeme v prvním čtení pokračovat v postupné četbě Skutků apoštolů. Díky tomu se před námi den po dni rozevírají dějiny nejprvotnější biblické církve, ode dne Letnic až do příchodu sv. Pavla do Říma. V evangelijních úryvcích nyní budeme číst na pokračování z velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání. Nejprve začneme číst svědectví o Pánově nočním rozhovoru s Nikodémem, pak to budou úryvky z eucharistické řeči, následně z řeči o dobrém pastýři a nakonec se před námi rozevře Ježíšova řeč na rozloučenou. Všechno to jsou velmi krásné a nesmírně důležité pasáže evangelia, a proto jim, dá-li Bůh, zkusíme v následujících dnech věnovat svou pozornost.

Dnes tedy začínáme. Otevírá se před námi Kristův noční rozhovor s Nikodémem, farizejem, členem velerady, tak jak nám jej zaznamenal evangelista Jan. Nikodém za Ježíšem přichází v noci, zjevně proto, aby nebyl viděn, neboť, jak později poznamená samo evangelium, Nikodém se stal Kristovým učedníkem, ale nejprve „tajným“. Ač je to nakonec Nikodém, který se Krista zastane veřejně před veleradou a který Josefovi z Arimatie viditelně pomůže s pomazáním mrtvého Ježíšova těla a jeho uložením do hrobu, nyní přichází ještě potajmu, v noci.

Noc má ale i celou řadu dalších významů a rovin, než jen tmu, ve které se člověk může skrýt před nechtěnými pohledy druhých lidí. V noci člověk může například vnímat to, co ve dne zpravidla není schopen z mnoha důvodů a z přemíry vjemů ani zaregistrovat, v noci lze vidět a slyšet, co je za denního světla a hluku očím neviditelné a uším neslyšitelné. V temnotách noci může snadněji zazářit Boží světlo, rozeznít se jeho hlas. Proto také v noci se udála některá velká biblická zjevení. Proto právě v noci je schopen Nikodém Kristu s otevřeným srdcem naslouchat, proto se noc stane. velkým mystickým tématem, některé modlitby se (zvlášť v mnišské tradici) konají právě v noci. Kéž by se různé noci našeho života – noci duše, ducha či smyslů, noci života i noci našich vztahů, noci našeho duchovního života, včetně těch nocí přirozených – staly i nám příležitostní setkání s Pánem Ježíšem, vidění Krista a pozorného naslouchání jemu.

V noci začíná Kristus Nikodémovi odhalovat tajemství nutnosti znovuzrození „z vody a z Ducha“. Už raně křesťanská exegeze těmto Ježíšovým slovům rozuměla jako slovům o křesťanském křtu. Vždyť ten se přeci děje vodou, ponořením či politím, a silou Ducha svatého. Jedině díky ní se voda stává „nositelkou“ Boží Kristovy milosti: je to Duch svatý, který do křestní vody, podobně jako tomu učinil do lůna Marie Panny, snáší Boží sílu, samotného Krista.

Středověká systematika dokonce v této dnešní části rozhovoru s Nikodémem – zvlášť ve slovech „jestliže se někdo nenarodí znova, nemůže spatřit Boží království“ – četla Kristovo vysvětlení účinků křtu. Filozoficko-teologickým jazykem: ustanovení příčiny účelové (causa finalis) svátosti křtu, podstatný moment pro samotné ustanovení křtu jakožto svátosti. I svátost jako něco existujícího totiž musí (aspoň podle aristotelské systematiky) mít čtveru příčinnost (činitele, látku, formu a účel neboli účinek), jak středověcí systematici rádi rozlišovali: činná síla svátosti křtu je dána Kristovou smrtí na kříži, látka je ustanovena Kristovým křtem v Jordánu, forma Kristovými slovy apoštolům „jděte ke všem národům, učte je a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ a účinek právě dnešním rozhovorem.

Díky křtu – uděleného ponořením do vody ve jménu Trojice – můžeme tedy spatřit Boží království. V tom je skryto vlastně vše: Křtem nám jsou odpuštěny hříchy, křtem je nám dána síla věřit, doufat a milovat, křtem se otevírají naše duchovní smysly pro vidění Boha už zde na zemi, křtem se nám otevírá přístup k ostatním svátostem, křtem je nám dáno předžívat nebe na zemi, radost ze Zmrtvýchvstalého, a to ve společenství bratří a sester v Kristově jménu. A tak dále.

Jestliže o křtu a jeho účincích promluvil k Nikodémovi Pán Ježíš v noci, jestliže v noci před ním rozevřel nutnost znovuzrození, možná o něčem podobném chce v různých nocích promluvit i k nám, už dávno pokřtěným: O nutnosti stálého znovurození, o nutnosti obnovy křestní milosti, o nutnosti lítosti a tím pádem svátosti smíření…

Aby v nás, podobně jako v Nikodémovi, probudil touhu.

Kéž by proto k touze po nových znovuzrozeních „z vody a z Ducha svatého“ vedly i naše noční rozhovory s Kristem, kéž by k této touze vedly i naše noci, ať už jsou jakékoli. Samozřejmě ne k touze po „opakování“ křtu, ten je neopakovatelný, ale třeba vnímání důležitosti „křtu“, který už staří církevní otcové nazývali „pracným křtem“ (baptismum laboriosum), totiž právě svátosti smíření. Té svátosti, která má sílu nás, křtem už dávno znovuzrozené, toto Boží zrození očištěním obnovovat, a tak nás znovu rodit stále znovu a znovu.

A pokud třeba v době nynější pandemie trpíme z různých důvodů menší dostupností zpovědi, kéž právě i tato potíž, také určitá noc, v nás ozáří hodnotu této krásné svátosti Boží trpělivosti s námi. Ne nadarmo jsme včera, na druhou neděli velikonoční, četli evangelijní úryvek, který je už týmiž starými církevními otce čten jako podstatný moment pro ustanovení právě této svátosti: „komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“ svěřil Kristus apoštolům a ti zase svým  nástupcům, biskupům a kněžím (i těm nehodným).

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 2,42-47; Ž 118; 1Petr 1,3-9; Jan 20,19-31

Milé sestry, milí bratří,

druhá neděle velikonoční – zvaná také Dominica in albis („neděle v bílých“ podle toho, že novokřtěnci teprve dnes sundávali bílá roucha, v nichž chodili od svého křtu o velikonoční vigilii), nově také Neděle Božího milosrdenství (tak ji na základě zjevení sv. Faustiny Kowalské nechal pojmenovat sv. Jan Pavel II.) – je jednak posledním dnem velikonočního oktávu a zároveň reálně osmým dnem od Zmrtvýchvstání Páně. Je tedy stále ještě zpřítomněním prvního dne, prodloužením oslavy velikonoční neděle, zmrtvýchvstání Krista a jeho prvních zjevení, ale zároveň zpřítomňuje i to, co se stalo týden poté, v den osmý.

Oba tyto rozměry dnešní neděle, její „rozkročení“ mezi první a osmý den, krásně zachycuje dnešní evangelijní úryvek z dvacáté kapitoly Janova sepsání. Text nás nejprve přenese do podvečera prvního dne po sobotě, neděle Kristova zmrtvýchvstání. Je svědectvím o (aspoň podle Jana) prvním zjevení Krista deseti apoštolům, o přání pokoje a svěření moci odpouštět hříchy (to je mimo jiné důležitý moment pro ustanovení svátosti smíření, v něm můžeme číst i spojnici s Nedělí Božího milosrdenství). Pak následuje epizoda o radostném zvěstování apoštolů Tomášovi, který nebyl přítomen, že viděli Pána. Tomáš však nechce věřit a chce se na vlastní oči a ruce přesvědčit. K tomu dostane příležitost neděli následující. A aniž by z textu bylo jasné, zda nakonec své ruce do Kristových ran skutečně vloží, vyzná „Pán můj a Bůh můj“. Kristus ho za to blahoslaví a spolu s ním všechny, kteří uvěří, aniž na vlastní oči uvidí.

Celým úryvkem se opět prolínají velká velikonoční témata: skutečnost Kristova vzkříšení, proměněnost a zároveň totožnost jeho těla, radost ze setkání s ním. Vše navíc končí takzvaným prvním závěrem Janova evangelia (následná jednadvacátá kapitola je i samotným evangelistou chápána jako jakýsi „epilog“), který krásně shrnuje, že vše v evangeliu zapsané je už jako znamení dostatečné, abychom uvěřili my, kteří jsme u toho nebyli. Přesto zkusme zaměřit svou pozornost na to z dnešního evangelia přeci jen asi nejvýraznější, na známou a tolikrát vyobrazenou scénu, jak se Tomáš setkává se vzkříšeným Kristem a vkládá (aspoň tak většinou na obrazech bývá) svou ruku do Kristových ran.

Ať už tam tu ruku skutečně vložil anebo ne – to musí zůstat tajemstvím, v každém případě ji tam vložit mohl, protože vzkříšený Ježíš na svém těle rány nese, Tomášovi je ukazuje a vyzývá ho k tomu. Jeho rány jsou pro Tomáše znamením, že je to opravdu on, že jeho tělo je jeho tělem, že byl opravdu vzkříšen, že i Tomáš a spolu s ním i všichni ostatní mají uvěřit.

Ale – jak už to v Písmu bývá – Kristovy rány mají ještě mnohem hlubší význam. V tomto smyslu křesťanská ikonografie naprosto geniálně tyto rány zobrazuje vždy, kdykoli zobrazuje zmrtvýchvstalého Krista, dokonce i v jeho přicházení na konci světa či přímo v jeho nebeské slávě. Navíc mnozí křesťanští mystici tyto Kristovy rány ve svých viděních viděli také a mohli se jich dokonce mysticky dotknout. Vnímali, jak z Kristových otevřených ran proudí milost, stačí vzpomenout na takovou stigmatizaci svatého Františka.

Nejde však jen o intuici ikonopisců, vizi umělců či vidění mystiků. Ti jen reflektují, zobrazují a zakoušejí, skutečnost, že Kristus si (otevřené) rány ponechal i po svém vzkříšení. A i když v jedné známé velikonoční písničce zpíváme o ranách, „jež jsou divem zaceleny“, není tomu tak: rány docela zaceleny nebyly a dokonce ani být nemohly.

Proč? Na to měli vysvětlení už staří církevní otcové. Rádi hovořili o tom, že Kristovo zmrtvýchvstání – aspoň v jistém smyslu – ještě není úplné, protože ještě ne všichni lidé, údy Kristova těla, jsou spaseni, ne všichni se už obrátili. Je známý Origenův výrok „Pamatuj i ty, poslední hříšníku, že dokud se neobrátíš, Kristovo zmrtvýchvstání nebude celé“. A má pravdu.

A právě tuto pravdu můžeme vidět v Kristových nezacelených, stále otevřených ranách. Jsou to totiž naše hříchy, i třeba ty nejtajnější, které Kristovy rány stále rozevírají a nedovolují jim se zacelit, a jsou to naopak naše dobré skutky, skutky lásky, i ty nejprostší, nejnedoceněnější či nejnenápadnější, které je Kristovy rány tajemně ale jistě zacelují. Jsme to prostě my, náš život, míra našeho obrácení a naší dobroty, jsme to my lidé, na nichž závisí „stav“ ran na Kristově těle. A to také proto, že stav Kristova těla oslaveného je na nás závislý právě i v ostatních podobách Kristova těla: stav Kristova těla církve, potažmo stav Kristova těla jakožto celého lidstva, v každém člověku, anebo také stav úcty k eucharistii, ke Kristovu tělu. Rány po našich hříších proti těmto podobám Kristova těla jsou navíc často snadno viditelné i pouhým očím těla…

Kdykoli se čte dnešní evangelium, vybaví se mi jeho snad neznámější, ne-li nejpůsobivější vyobrazení, Caravaggiovo plátno „Nevěřící Tomáš“ (dnes v muzeu v Postupimi). Na známém a naštěstí tolikrát reprodukovaném obraze vidíme, jak vzkříšený Kristus sám uchopuje pravici užaslého Tomáše a za nemenšího úžasu okolostojících apoštolů vkládá skoro celý Tomášův ukazovák do rozevřené rány ve svém boku. Až expresivní detaily jsou to, co upoutá. Tento obrovský důraz na detail je sice známý z většiny Caravaggiových obrazů, nicméně na tomto je obzvlášť výmluvný: Detail je znamením skutečnosti.

V prvé řadě skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání a tím i realističnosti podivuhodných setkání s ním, o nichž nám evangelium tak krásně svědčí. Ale jde právě i realističnost našeho obrácení: To, má-li skutečně zacelovat Kristovy otevřené rány na všech podobách jeho Těla, musí být také skutečné a i (nebo dokonce právě) v detailech se projevující. Naše obrácení, má-li být obrácením, musí být nejen frází, nejen odsouhlasenou pravdou, ale činem, činem našeho života.

I k tomu nás velikonoční radost nejen vybízí, ale především nabízí svou sílu, sílu Boží, sílu Zmrtvýchvstalého…

Kéž bychom po ní „sáhli“ a hlavně sahali celý život, zvlášť v dobách nelehkých.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 4,13-21; Ž 118; Mk 16,9-15

Milé sestry, milí bratří,

dnes otevíráme velikonoční stránky evangelia podle Marka. Klasicky je toto sepsání považováno za nejstarší ze všech čtyř, konečná redakce se klade někdy do 60. let 1. století. Kdykoli je otevřeme, můžeme takřka z každé perikopy vnímat průzračnou a krásnou jednoduchost, s jakým je celé evangelium psáno a s jakou tak svědčí o Kristu a jeho působení. Osloví nás i řada přímých řečí, zejména výroků samotného Pána Ježíše. Velmi snadno a lehce se čte. Čteme-li ho celé, můžeme se navíc nechat vést jeho základní strukturou: od počátečního „naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ až po setníkovo vyznání pod křížem „to byl vpravdě Boží syn“. K takovému životnímu vyznání by nás měl vést celek evangelia i každá jeho část.

To vše nějak platí i o dnešním velikonočním úryvku. U Marka, narozdíl od ostatních tří evangelistů, nenajdeme žádné podrobnější zprávy o jednotlivých setkáních se Zmrtvýchvstalým. Jen svědectví o objevení prázdného hrobu ženami, o zjevení anděla a následném poslání žen k učedníkům (to je první polovina 16. kapitoly). A pak jen souhrnnou zprávu o zjeveních Zmrtvýchvstalého (a tu čteme právě dnes). V prostých větách máme shrnuté to, co u jiných evangelistů máme rozvedené: Zjevení Marii z Magdaly jako první (to jsme četli v Janově podání), oznámení žen, že viděli Vzkříšeného, učedníkům (to čteme nějak u všech evangelistů), zjevení učedníkům putujícím do Emauz a nakonec zjevení jedenácti apoštolům (to nám zase předal Lukáš). Celý dnešní úryvek a jím i celé evangelium pak končí rozloučením před nanebevstoupením (které také máme zase u Matouše), nanebevstoupením a zmínkou o působení Krista v prvotní církvi (to čteme u Lukáše ve Skutcích).

To, co v dnešním úryvku však zvlášť vyniká, je téma víry, jejího zrání. Kdybychom četli první polovinu 16. kapitoly, dověděli bychom se, že se ženy velmi bály a že nechtěly ani nic říci učedníkům. V druhé polovině této kapitoly (v dnešním úryvku) čteme, jak apoštolové zprvu nevěřili, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, ani těm dvěma emauzským učedníkům. Co z nich učinilo věřící, bylo až jejich vlastní setkání se Zmrtvýchvstalým, osobní zkušenost, že to je pravda.

Vztah víry a Ježíšova zmrtvýchvstání je základní teologická otázka. Není celá radostná zvěst (euangelion) o Kristově zmrtvýchvstání vlastně jen plodem víry a touhy jeho učedníků, nejde jen o kolektivní sugesci, která nastupuje vzájemným přesvědčováním se, že tomu tak prostě je, že vstal z mrtvých? Není nejzákladnější obsah víry jejím vlastním výtvorem? A nemělo by se Kristovo zmrtvýchvstání vykládat jen duchovně a setkáním s ním jen jako mystická zkušenost, něco jako mystické vidění? O tom se píšou, zejména od začátku novověku, celé traktáty…

Markovo prosté evangelium nám jednoduše říká, že ne: Pán Ježíš opravdu vstal z mrtvých, zjevil se a teprve potom se zrodila křesťanská víra a napsalo evangelium. Pro pravdivost tohoto tvrzení máme mnoho důvodů, o tom se také píšou traktáty. Ale možná stačí přijmout dnešní Markovo shrnutí: Vždyť dokud se sami nepřesvědčili, že opravdu a s vlastním proměněným tělem vstal, nechtěli zvěsti o zmrtvýchvstání věřit ani sami apoštolové. A není ani divu, protože z hlediska své židovské víry ani nemohli čekat takovéto zmrtvýchvstání třetího dne. I proto šly ženy pomazat mrtvé tělo, proto si Máří Magdaléna myslela, že vidí zahradníka, proto učedníci nechtěli uvěřit, a když k nim přišel, když se jim zjevil, mysleli, že vidí nanejvýš jeho ducha, který za nimi přišel z říše zemřelých a zase se do ní vrátí. Teprve setkání se Zmrtvýchvstalým je přesvědčilo…

Pravdivost a realističnost evangelijního svědectví je pro nás zásadní, neboť žijeme v době „blahoslavených, kteří neviděli, a přesto uvěřili“, přesto mají uvěřit. Je sice pravda, že i pro naši vlastní víru je nezastupitelná osobní duchovní zkušenost, niterný prožitek setkání se vzkříšeným Kristem, zkušenost Božího navštívení. Tato zkušenost ale zpravidla nepřichází do situace naprosté nevíry. Aspoň nějaká víra „předem“ je k ní zpravidla potřeba. Aspoň taková, která otevře naše srdce a uschopní smysly naší duše Boží blízkost, Kristovu přítomnost vnímat: vidět jeho tvář, slyšet jeho hlas, dotýkat se jeho ran, cítit jeho vůni, vychutnávat si sladkost jeho blízkosti a jeho lásky k nám. Je to víra, která se v srdci člověka podivuhodně rodí právě ze zvěstování evangelia, ze zvěstovaného evangelia. Proto je tak dobré mu naslouchat…

Celé téma víry dnešního úryvku je ještě jinak pro nás důležité. Je dobré, že nám evangelium nejenže nezatajuje, ale přímo představuje „problémy víry“ a pochybnosti samotných apoštolů. Zítra se bude číst evangelium o „nevěřícím Tomášovi“. Je to dobře, že i apoštoly a ostatní učedníky zprvu zmítaly pochybnosti, protože i nás mnohdy zmítají pochybnosti, otázky, zda to vše je opravdu pravda, zda Kristus skutečně vpravdě z mrtvých vstal.

My jsme samozřejmě v docela jiné situaci, ale v dnešním úryvku snad můžeme také s útěchou číst, že přinejmenším určité pochybnosti k víře vždy nějak patří. Zároveň ale je dobré slyšet i to, co je překonává: Osobní zkušenost, ke které se člověk má naději otevřít slyšením osobního svědectví těch, kteří Zmrtvýchvstalého potkali, na vlastní oči viděli a vlastníma rukama se ho dotýkali v oněch podivuhodných čtyřiceti velikonočních dnech. A pak: Svědčí o tom i všichni ti, kteří ho potkali, i když na vlastní oči neviděli.

Prosme o víru. O tu „předem“ vyvěrající z prvního uvěření evangeliu i o tu „potom“ posílenou osobním setkáním se Zmrtvýchvstalým, rozzařující nám nově celé evangelium a hlavně dávající sílu evangelium také žít, a to za všech – i nynějších – okolností. A učiňme proto aspoň něco pro svou víru, pro její růst…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 4,1-12; Ž 118; Jan 21,1-14

Milé sestry, milí bratří,

od pondělka si připomínáme, že celý velikonoční oktáv je radostným prodloužením velikonoční neděle, oslavy zmrtvýchvstání Krista a jeho prvních zjevení, na osm dní. Proto každý den oktávu je „dnem, který učinil Hospodin“, ze kterého se máme skutečně radovat, i když letos co do vnějších projevů samozřejmě mnohem omezeněji než obvykle. Proto se také čtou v těchto dnech jednotlivá evangelijní svědectví o prvních setkáních se Zmrtvýchvstalým. Až do včerejška to byla taková, která evangelia situovala do samotné neděle Kristova vzkříšení: postupně jsme tak četli o prázdném hrobě, zjevení anděla ženám a příchodu apoštolů Petra a Jana brzy ráno (v neděli), o zjevení samotného Krista ženám jdoucím od hrobu (v pondělí) a o zjevení Máří Magdaléně, která u hrobu zůstala a plakala (v úterý), o dvou učednících putujících odpoledne do Emauz (ve středu) a o dalším setkání se Zmrtvýchvstalým po jejich návratu do Jeruzaléma pozdě večer (včera).

Dnešní úryvek z Janovy 21. kapitoly nás přenáší patrně až od doby pozdější, až někdy po osmém dnu od zmrtvýchvstání (tím totiž končí kapitola předcházející). Je samozřejmě pravda, že zejména v případě Janova sepsání evangelia si s přesnou chronologií událostí nemusíme asi příliš lámat hlavu a ani na této chronologii stavět, protože Jan leckdy patrně podřizuje následnost událostí spíše své celkové teologické vizi (což platí pro celé evangelium a o to víc pro události velikonoční), přesto zapracování dnešního svědectví až mezi osmý a čtyřicátý den po zmrtvýchvstání není určitě náhodné. Přinejmenším odpovídá Janovu teologickému konceptu, který ovšem není žádnou svévolí, nýbrž také plodem Boží inspirace – vždyť jde o slovo Boží (nehledě na to, že jsou i tací biblisté, kteří v lecčem dávají přednost chronologii janovské před synoptickou). A to platí i v případě dnešního úryvku, který sice je jakýmsi dodatkem, tak ho chápe i sám evangelista, ale prostě ho máme v Písmu tam, kde ho máme.

Vše se dnes odehrává v Galilei, na Genezaretském jezeře, neboli na Tiberiadském moři. Odtamtud většina apoštolů pocházela, proto se tam vrací. Vrací se i k původnímu povolání, k rybolovu. Sami ovšem přes celou noc nic nechytili, jejich návrat k rybolovu – aspoň pro tuto noc – nebyl úspěšný. Ráno se jim na břehu najednou zjeví Kristus, žádá něco k jídlu, oni ho však opět pro proměnu jeho těla zprvu nepoznávají. Až když jim řekne, kam mají hodit sítě, a oni to učiní a zatáhnou množství ryb, poznají ho, nejprve Jan, pak i ostatní. Nakonec spolu posnídají. A bude následovat krásný rozhovor vzkříšeného Krista s apoštolem Petrem.

Celou tuto událost evangelista Jan tedy situuje až někdy na dobu mezi osmým a čtyřicátým dnem po Kristově zmrtvýchvstání. Už došlo k několika setkáním se Zmrtvýchvstalým, dnešní úryvek proto začíná slovy: „Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům“. V předchozí 20. kapitole čteme, jak vzkříšeného Pána v neděli ráno potkala nejprve Marie z Magdaly, pak téhož dne večer deset apoštolů, o týden později všech jedenáct, spolu s Tomášem. První dovětek Janova evangelia na konci kapitoly navíc hovoří o řadě dalších znamení, která Ježíš vykonal před zraky svých učedníků, některá možná až po svém vzkříšení (to z textu není jasné). Přesto se učedníci, respektive sedm z nich opět vrátilo k živobytí, od něhož je Pán Ježíš povolal za apoštoly. K rybolovu ryb, od kterého je Kristus přeci povolal k „rybářování“ lidí. Navzdory všemu, navzdory tomu, že už se s Kristem zmrtvýchvstalým potkali.

Je to sice k podivu, ale ve skutečnosti je to velmi důležitý a vlastně útěšný a povzbuzující moment. Dnešní evangelijní svědectví – mimo mnoha jiného – totiž svědčí o tom, že Pán Ježíš za člověkem přichází znovu, i když ho tolikrát opustil, tolikrát si nevážil jeho blízkosti, jeho zjevení. To je přeci vidět právě na dnešní scéně: I když učedníci s výjimkou Jana po všem, co s Kristem za dobu jeho pozemského působení zažili a čeho všeho byli svědky, ho pod křížem opustili a rozutekli se, i když ho Petr výslovně zapřel, i když se po prvních setkáních s ním sedm z nich (číslo plnosti) opět vrací k rybolovu, Pán Ježíš zmrtvýchvstalý znovu přichází, znovu se dává poznat, znovu apoštoly volá, Petrovi dokonce v zápětí svěří být hlavním pastýřem Božího stádce na zemi.

Jelikož takovéto svědectví máme v evangeliu a janovské Bohem inspirované „teologické vizi“ prostě odpovídá, že tato událost je zařazena až za všechny ostatní, je naše čtení naděje v ní snad správné: Zmrtvýchvstalý Kristus i za námi přichází, čeká na nás, předchází nás tam, kam utíkáme. I nám chce znovu říci, kam máme vrhnout své sítě, síly a čas, zbytek času svého života, aby to přineslo dobrý a konkrétní užitek (i proto si evangelista dává záležet, aby apoštoly ryby „nechal spočítat“: sto třiapadesát). Přichází i tehdy, nebo možná právě tehdy, když se nám život třeba různě zašmodrchal, když jsme se dopustili různých nevěr, když jsme ho opustili, utekli před ním, zapřeli ho či zradili. Přichází a dává se poznat.

Možná právě i v nynější podivné době se může něco podobného dít: Po všech svých životních nevěrách Bohu, po všech svých útěcích před ním a dobrem, mnohdy navzdory tomu, co s Kristem kdy v životě prožil a jak mu bylo Boha dáno poznat, může leckdo zažít Kristovu blízkost, blízkost Vzkříšeného. A ať už je jeho srdce spíše podobné Janovi, který rozpoznává jako první, nebo Petrovi, který musí dostat impuls od někoho, něčeho jiného, že je to Pán, určitě stojí za to se za Pánem rozeběhnout. Klidně ve svrchních šatech, tak, jak je, jen skočit do vody…

Do vody, po které kráčíme jedině vírou a která nás dovede na břeh, k Pánu. A to se týká nás všech, věrných i nevěrných, respektive méně nebo více nevěrných…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 3,11-26; Ž 8; Lk 24,35-48

Milé sestry, milí bratří,

máme čtvrtek velikonočního oktávu, další den prodlužené oslavy Zmrtvýchvstání Páně na celých osm dní, stále jsme duchovně v neděli Kristova zmrtvýchvstání. Zejména evangelijní úryvky nás tam stále přenášejí. Včera jsme četli, co se stalo odpoledne a večer: Jak dva z širšího okruhu Ježíšových učedníků odešli z Jeruzaléma směrem do Emauz, vzkříšený Kristus, proměněný a nepoznán, se k nim cestou připojil, nejprve začal „otevírat Písma“, že se jim „srdce z toho rozhořelo“, a pak se v Emauzích dal poznat při „lámání chleba“, že jim jakoby „šupiny spadly z očí“, on jim však záhy zmizel a ti dva se ihned vydali na zpáteční cestu do Jeruzaléma, vyhledali tam apoštoly a začali jim zvěstovat, co zažili.

Dnes slyšíme, co bylo dál: Když o tom v Jeruzalémě společně mluvili, najednou se mezi nimi znovu stanul zmrtvýchvstalý Kristus, ukázal své probodené ruce a nohy, pojedl a znovu začal ukazovat, jak už ve starozákonních proroctvích je možné číst, že Mesiáš bude muset trpět a vstane z mrtvých a že to se stalo, když mají nyní Zmrtvýchvstalého před sebou.

Opět je mnohé, nad čím bychom se mohli u dnešního úryvku zastavit a nad čím – zejména v rámci hledání duchovního smyslu Božího slova – rozjímat. Máme navíc před sebou opět všechna velká velikonoční tajemství prolínající v různých obměnách všemi evangelijními svědectvími (a tím pádem i tím dnešním): Ježíšovo vzkříšené tělo je proměněné, proto není opět tak snadno rozpoznatelné. Je zároveň tím tělem, které bylo zmučeno a zabito, proto nese rány po hřebech,na rukou a na nohou. Je již vzkříšené do světa Božího, vzkříšený Ježíš přichází a zase mizí a setkání s ním vzbuzuje posvátnou bázeň. Na druhou stranu si jeho tělo ještě ponechalo některé pozemské vlastnosti, mluví, je možné se ho dotknout, je možné s ním pojíst. Tak tomu bude až do jeho nanebevstoupení.

To vše je jistě hodné naší pozornosti, hodné našeho rozjímání, ale zkusme dnes svou pozornost zaměřit jen na jeden jediný detail, na samotný začátek dnešní události: „Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: Pokoj vám“. Celé večerní zjevení Zmrtvýchvstalého začíná tím, že o něm učedníci spolu mluví. Že ti dva z Emauz vyprávějí, co zažili oni, jedenáct apoštolů spolu s některými dalšími zase vypráví, co se stalo Šimonu Petrovi: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“. Skoro by se chtělo říci, že toto mluvení o událostech, vzájemné sdílení prožitého, je jednou z okolností, jedním z důvodů, proč se vzkříšený Kristus znovu zjevuje, proč znovu přichází mezi své. A to je velmi důležitý a krásný detail…

Vyprávění o Pánu Ježíšovi, sdílení víry, mluvení o ní, o jejích tajemstvích, včetně sdílení zkušenosti této víry je totiž určitě jednou z příležitostí, jedním z prostředí, ve kterém se rád dává rozpoznat a zakusit vzkříšený Pán. Kam rád přichází. A to samozřejmě i dnes, protože všechno to Boží, o čem v evangeliu čteme, je vždy také nějakým prototypem toho, co se má nějak dít stále (to je ostatně principem celého hledání duchovního významu biblického textu).

Že tomu tak je, o tom přeci hovoří i naše vlastní zkušenost. Vždyť snad každému z nás se už někdy muselo stát, že jsme při nějakém společném mluvení o Bohu, při zaposlouchání se do svědectví křesťanského života někoho jiného, při různých duchovních rozhovorech, ve společenstvích, kde se víra sdílí (potažmo třeba i při výuce náboženství anebo studiu teologie), i třeba při našem vlastním mluvení o Bohu najednou pocítili jeho blízkost, že se nás Bůh dotýká, že nás sdílení o něm posiluje ve víře. „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ může  přeci platit i o takovýchto rozhovorech, může také může znamenat „kde mluví dva nebo tři ve jménu mém, tam já rád přicházím vprostřed nich“.

I takovýto dotek Boží můžeme vnímat jako dotek Zmrtvýchvstalého, setkání s ním, jeho zjevení. Znamením, že je to skutečně on, že to není jen duch či přelud (či sugesce), je – podobně jako v dnešním evangeliu – nejprve soulad podoby doteku s Písmem, biblickým obrazem, dějinným zjevením Boha, a pak vnitřní pokoj, který nám toto setkání přináší. Vnitřní pokoj, který sice nemusí být aktuálně tak intenzivní jako některé jiné vzedmutí radosti, ale zato je trvalý, takový, který zůstává v srdci i po skončení „zjevení“, mluvení o Pánu. A hlavně je pokojem, který se rozlévá v našem srdci a životě jako Boží síla k větší víře, naději a lásce.

Vzájemné mluvení o Pánu Ježíšovi – jako jedna z forem jeho přicházení, respektive jako jedna z možností, jak ho pozvat, jak mu příchod umožnit – je zvláště v naší nynější situaci stále přetrvávajících omezení a stále přetrvávající nemožnosti konání veřejných bohoslužeb velmi důležité. Mluvení o Pánu Ježíši, sdílení a zvěstování víry totiž možné je: doma, mezi nejbližšími, s jednotlivci, s nimiž se i v těchto dnech setkáváme, ale i se vzdálenějšími, třeba i s využitím různých technických vymožeností, klidně i obyčejného telefonu.

Kéž by naše rozmlouvání, k nimž nyní máme někteří možná více času než jindy (a Bohu díky, pokud spolu vůbec mluvíme), byla i nějak o Pánu Ježíši. Zvlášť do nich může vzkříšený Pán Ježíš přijít, může nás potěšit, posílit, zapálit naše srdce a životy, a to tak mocně radostně, až se možná budeme divit. Jen mu k tomu dát příležitost… V každém případě je to nesrovnatelně lepší využití času než mnohahodinové surfování všech zpráv o koronaviru…

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 3,1-10; Ž 105; Lk 24,13-35

Milé sestry, milí bratří,

máme další den velikonočního oktávu, další den radostného prodloužení nedělní slavnosti Zmrtvýchvstání Páně na osm celých dní, další den zpřítomňující první setkání se Zmrtvýchvstalým. Dnešní evangelijní úryvek nás tak opět přenáší do velikonoční neděle, konkrétně jejího odpoledne a večera, a rozvíjí před námi událost setkání vzkříšeného Krista s dvěma učedníky putujícími do Emauz.

Nemusíme se zatěžovat exegetickými otázkami, jestli opravdu se tato událost odehrála hned o velikonoční neděli anebo o něco později, nechme tedy opět stranou i různost detailů obou novozákonních tradic velikonočních událostí – té soustředící se na Galileu (Matouš a Marek) a té na Jeruzalém a jeho okolí (Lukáš a Jan) – a raději se nechme svatým Lukášem duchovně vtáhnout do dnešní události tak, jak nám ji prostě předkládá evangelium. A to ji prostě předkládá jako tu, která se stala „ještě ten den, první po sobotě“. A zkusme, podobně jako včera, celé evangelijní svědectví „přečíst“ pod zorným úhlem oněch čtyřech smyslů Písma, jednoho historického a tří duchovních (alegorického, morálního a anagogického).

V historickém smyslu je dnešní text svědectvím toho, co dva učedníci patřící k širšímu okruhu Ježíšových učedníků skutečně zažili. I oni, podobně jako Dvanáct, jsou nejprve zcela dezorientováni, šokováni, zklamáni, biblicky doslova „rozptýleni“ či „rozprášeni“ Kristovým pátečním ukřižováním. Od nedělního rána ale zároveň radostně „rozrušeni“ zprávami o prázdném hrobě a zjevení andělů. Přesto odcházejí z Jeruzaléma ještě ten den pryč, konkrétně do Emauz, vesnice vzdálené nějakých jedenáct, dvanáct kilometrů. Vzkříšený Kristus, nepoznaný, se k nim připojí, začne s nimi hovořit, připomene starozákonní proroctví, především taková, která se vztahovala na Mesiášovo utrpení, a jim u toho začíná „hořet srdce“. Vše vyvrcholí, když se jim v Emauzích Pán dá poznat při lámání chleba a jim „se otevřou oči“. A následně zmizí. Oba učedníci se zvednou a ještě toho večera se vrátí do Jeruzaléma, vyhledají apoštoly a zvěstují jim, co zažili. Tím dnešní úryvek končí, to, jak se Vzkříšený Kristus jim všem záhy zjeví znovu, budeme číst, dá-li Bůh, zítra.

Čeho především je celá událost obrazem (alegorií), je celkem zřejmé. Jednak je obrazem cesty člověka k víře v Pána Ježíše, cestou postupného poznávání, cestou přípravy na křest, katechumenátu: Na začátku může být i u člověka zoufalství a prázdnota. Pak dojde k prvnímu radostnému zneklidnění křesťanskou zvěstí, následuje vykročení na cestu postupného poznávání Pána Ježíše, pravd víry, „odhalování smyslu Písma“. Už tehdy člověk kráčí nějak s Kristem, přičemž vše vyvrcholí přijetím svátostí, křtu, biřmování a zvlášť eucharistie. To vše promění život katechumena v život křesťana, k dalšímu vyjití novou, ještě lepší a Božštější cestou, křesťanskou cestou životem „do Jeruzaléma“ (nebeského).

Nejde ale jen o katechumeny. Zjevení Zmrtvýchvstalého učedníkům při lámání chleba je krásným obrazem setkání s Kristem při každém slavení eucharistie, při každé mši svaté. Nejen pro nově pokřtěné, ale i pro ostatní, pro již (dávno) pokřtěné. Vždyť i průběh emauzské události je podobný struktuře mše svaté: Nejprve otevírání Písma a odhalování jeho smyslu, bohoslužba slova, která má zapálit srdce Pak vlastní „lámání chleba“, eucharistická bohoslužba (ostatně právě proto se „lámání chleba“ stalo ještě v biblických jedním z nejstarobylejších označení pro slavení eucharistie).

Každá mše svatá vrcholící ve svatém přijímání je tak velikonoční, je setkáním s Beránkem, tím obětovaným a zmrtvýchvstalým. Proto její velikost nemůže nic a nikdo v křesťanském životě nahradit, proto mše svatá je nejzákladnější a největší křesťanskou bohoslužbou, nejjedinečnějším naplněním Ježíšova slibu, že s námi zůstane i po svém nanebevstoupení až do skonání světa.

O to je bolestivější, že se pořád ještě nemohou konat veřejné bohoslužby. Proto je dobré, nakolik je tomu komu možné, hledat i za nynějšího stavu cestu aspoň ke svatému přijímání, zvlášť nyní o Velikonocích. Anebo i třeba cestu k adoraci Nejsvětější svátosti, kde je to možné. U nás v kostele oboje možné je, a dá-li Bůh, bude možné i nadále.

Je to sice nepodstatné, ale může nám k tomu pomoci třeba i nová hostie v naší monstranci, ta je totiž zvlášť „velikonoční“. Samozřejmě že jakákoli proměněná hostie z jakékoli mše svaté je velikonoční, chléb proměněný v oslavené tělo Zmrtvýchvstalého, v tom nemůže být rozdílu. Ale zrovna ta, co je nyní v naší monstranci, byla proměněna v tělo Kristovo o letošní velikonoční vigilii… Aspoň ke mně tato okolnost promlouvá, když na ni pohlédnu. Kéž by – třeba i za pomoci této nepodstatné okolnosti – nám všem pohledem na ni „spadly šupiny z očí“ a my bychom nejen v této hostii ale v jakékoli eucharistii o to snadněji viděli Pána.

To vše pro nás může být mimo jiné povzbuzením – tedy mravním apelem – na mši svatou, až zase bude povoleno jejich veřejné sloužení, co nejvíce a co nejraději chodit. Pro Beránka obětovaného a zmrtvýchvstalého v ní jedinečně přítomného.

A ten vzhůru, k nebi vedoucí (anagogický) smysl? I ten je celkem jasný. Radost z rozpoznání Pána, kterou člověk může při mši svaté, zvlášť při svatém přijímání prožít, je radostí, která je vždy již nějakou malou ale přesto reálnou předchutí nebe. Vždyť i nám se někdy poštěstí, že nám s Pánem v eucharistii tak dobře, že i z našeho srdce se jakoby ozývalo volání „zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil“.

stáhnout pdf

Biblická čtení: Sk 2,36-41; Ž 33; Jan 20,11-18

Milé sestry, milí bratří,

máme další den radostného Velikonočního oktávu, úterý velikonoční. V prvním čtení od včerejška otevíráme stránky Skutků apoštolů a jejich četba nás, dá-li Bůh, bude provázet po celou dobu velikonoční, až do Letnic. Stojí proto za to si úryvky po celou dobu velikonoční, pokud možno, denně číst, protože se před námi krásně rozevřou dějiny nejprvotnější biblické církve. V evangelijních úryvcích čteme tento týden o jednotlivých zjeveních Zmrtvýchvstalého a poté, od příští neděle dá-li Bůh, se budeme zaposlouchávat do velkých řečí Pána Ježíše podle Janova sepsání

V oktávu jsou to tedy svědectví o podivuhodných setkáních se Zmrtvýchvstalým, a to jak o těch, k nímž došlo v samotný den Kristova zmrtvýchvstání (na ty je ve Velikonočním oktávu důraz a svědectví o nich je jich také v Novém zákoně nejvíce), tak i ve dnech dalších, až do Kristova nanebevstoupení. Na tyto úryvky zaměřme tento týden svou pozornost.

Dnes máme před sebou snad jedno z nekrásnějších a nejvýmluvnějších svědectví, podle Janova evangelia dokonce prvního setkání, k němuž vůbec po Kristově zmrtvýchvstání došlo. Zmrtvýchvstalý se zjevuje se u prázdného hrob Marii z Magdaly. Ta je pro tuto událost už starými církevními otci nazvána Protoeuangelista, Prvoevangelistkou, První zvěstovatelkou radostné zvěsti, že Kristus vpravdě z mrtvých vstal.

V historickém smyslu máme tedy před sebou popisné svědectví tohoto setkání. Už i v takovéto četbě má dnešní úryvek řadu pozoruhodných momentů. Zaprvé je to zmrtvýchvstalý Kristus sám, který se musí ukázat, není to sugesce člověka, která by jeho vidění mohla přivolat. To je vidět na tom, že Marie z Magdaly nevidí Zmrtvýchvstalého tak, jak by si ho vidět představovala, buď stejného, jako byl na zemi, anebo ve slávě. Ona ho zprvu vůbec nepoznává, myslí si, že to je zahradník. Je to proto, že jeho tělo, vzkříšené již do světa Božího, není tak snadno rozpoznatelné. Pozná ho až na základě oslovení jménem, podle hlasu. Chce ho radostí zachytit, ale on jí to nedovolí, nesmí se ho ani dotknout.

Celá evangelijní scéna, například s názvem Noli me tangere („Nedotýkej se mne, nezadržuj mne“), byla tolikrát vyobrazena, a řada těchto vyobrazení je opravdu velmi známá, že si vše dovedeme celkem plasticky představit. Nejde ale jen o pouhou představivost, ale abychom za vším také dovedli číst, v čem je celá událost obrazem i našeho života, povzbuzením pro nás. Tím se dostáváme ke třem duchovním smyslům dnešního úryvku.

V prvé řadě je pozoruhodné, že první, komu se Kristus dle Jana zjevuje, je právě Marie z Magdaly. Ač není jasné, zda je totožná s kající hříšnicí v domě Šimona farizeje, v každém případě je to žena, ze které Kristus dříve vyhnal sedm zlých duchů, a proto i o ní platí, že měla i osobní důvod Krista hodně milovat. Pokud navíc by byla hříšnicí, které Kristus její hříchy odpustil, a dokonce onou Marií, sestrou Lazarovou, jak už sv. Řehoř Veliký tyto tři ženy ztotožnil, pak to platí o to více.

V Máří Magdaléně se můžeme v každém případě najít. Můžeme ji chápat jako obraz naší vlastní duše, našeho vlastního srdce. Vždyť každému z nás Kristus mnoho odpustil, klidně i sedm démonů vyhnal, a stále odpouští, kdykoli se k němu kajícně navracíme. Proto všichni máme i dost osobních důvodů k vděčnosti, k vděčné lásce. Jistěže nám neodpouští proto, abychom ho milovali ve smyslu nějakého „něco za něco“, ale abychom, tak jako Máří Magdaléna, „na vlastní duši“ zakusili Kristovu dobrotu a byli k lásce takřka „přemoženi“.

Takto uchvácená duše je schopna po Kristu, po setkání s ním opravdu toužit, je ochotna trpělivě čekat, když se zdá, že Krista „někam odnesli“, je připravena učinit, co jí řekne. Proto je také schopna se Krista dočkat, takovéto duši se také Beránek vzkříšený rád tajemně zjevuje, promlouvá k ní jejím jménem, promlouvá laskavě Božsky, že ho duše pozná. I proto je takováto lidská duše pak schopna také opravdu učinit, co jí Boží syn vnukne. Nezadržovat ho, příliš se ho nedotýkat, nepřivlastnit si Zjeveného a reálně jít zvěstovat dál, co zažila, a hlavně podle toho žít (i třeba jako kající hříšnice, jak je Máří Magdaléna tak často zobrazována). To vše se pro takovou duši stane radostí, radostnou předchutí, radostným předžíváním samotného nebe.

A tak máme před sebou vlastně všechny čtyři smysly dnešního biblického úryvku, všechny čtyři smysly Písma (quattuor sensus Scripturae), jak o nich rádi rozjímali už staří církevní otcové a jak pak tuto nauku rozvinuli středověcí autoři: Historický (doslovný) smysl, to je prosté svědectví toho, co se stalo, co Marie Magdalská zažila, jak se u prázdného hrobu jako první z lidí setkala se Zmrtvýchvstalým. Alegorický (obrazný) smysl spočívá v tom, že celou událost čteme jako jakýsi prototyp naší vlastní duchovní zkušenosti s Kristem, setkání naší duše s ním. Morální (mravní) pak je to, že v čekání i v následné reakci Máří Magdalény máme číst povzbuzení, abychom i my byli ochotni jednat podobně, a anagogický (vzhůru, k nebi vedoucí) smysl je to, že radost ze setkání a následování Krista je vždy už předžíváním radosti nebeské.

Nejde ale až tak o to si dnešní evangelium rozebrat podle „čtyřech smyslů“, ale o to zatoužit se v Maří Magdaléně nalézt, a stát se tak radostným následovníkem, radostnou následovnicí Krista a zvěstovatelem radostné zvěsti druhým. I kdyby třeba jen formou předavatelů a nositelů radosti a útěchy, které od Krista dostaneme a kterých je i druhým lidem v naší dnešní těžké a stále nekončící situaci pandemie tolik potřeba…

stáhnout pdf