Římskokatolická farnost u kostela Nejsvětějšího Srdce Páně

Slovo k povzbuzení na neděli 30. června 2024, na 13. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení slyšíme krásný úryvek z deuterokanonické Knihy Moudrosti. Jelikož je nemladší z celého Starého Zákona, reprezentuje již velmi zralou a rozvinutou starozákonní víru, navíc obohacenou o leckteré tušení helénského světa.

Touha po nesmrtelnosti jako projev lidské touhy po životě a zachování bytí je tušením většiny starobylých kultur. Tušení nesmrtelnosti, touha po ní a čekání na ni jako na Boží dar jsou do srdce člověka vloženy – říká Kniha Moudrosti – samotným Hospodinem. «Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti» jsme slyšeli.

«Ďáblovou závistí přišla smrt na svět» nemusíme však chápat, že by přirozená smrt člověka a ostatních živých tvorů byla nutně důsledkem hříchu. Jím je tragické prožívání smrti a tělesné smrtelnosti, možnost ztráty nebe, ne však sama smrt, ta je důsledkem stvořenosti. Ďáblovou závistí přišla na svět smrt, jak ji známe. O to více však toužíme po jejím překonání, po nesmrtelnosti.

Bůh «všechno stvořil, aby to bylo», je dalším krásným slovem dnešního prvního čtení. Vše, co je, má nějaký svůj cíl, i když námi třeba neodhalený, nic neexistuje bez důvodu. Dokonce i zlo (ať už jako nedostatek náležitého dobra či jakkoli jinak vysvětlené) tak existuje. I těžkému a bolestnému Bůh musí propůjčit bytí, aby bylo. A protože nečiní nic bezúčelně, vše má nějaký Bohem daný smysl, i když nám často neznámý. To zlé a těžké snad v tom, že má potenciál ukázat na podstatné, na dobro, lásku, Boha a přátele. Tím nejsou bolest a zlo bagatelizovány, je jen poodhalen jejich paradoxní smysl. «Stvořené věci na světě přinášejí prospěch» jsme slyšeli. «Milujícím Boha vše napomáhá k dobrému» učí na jiném místě apoštol Pavel, «Bůh by nikdy nedopustil zlo, pokud by z něj nemohl učinit ještě větší dobro», rozvíjí svatý Augustin.

Je dobré na to vzpomenout, zvlášť potká-li nás právě něco těžkého, čemu nebudeme schopni rozumět. Zlu nakonec nelze rozumět, mnohému zlu nejsme schopni se ani nijak postavit. Zejména v jeho případě proto musíme hledat, k čemu dobrému nám i světu má posloužit. Už jen proto, abychom je byli schopni aspoň nějak unést.

Následný žalm – «navěky chci zpívat o Hospodinových milostech» – nám připomíná, že oslavování Boha je jednou z cest k odkrývání Boží přítomnosti. Oslava Hospodina je možností přijmout jeho požehnání «v záři Boží tváře». I sama věčnost bude oslavou Boha.

Je proto dobré Boha také oslavovat, umět pokorně poděkovat za vše, někdy i za to těžké.

V evangelijním úryvku máme před sebou svědectví o dvou Ježíšových zázracích: O uzdravení ženy s krvotokem a o vzkříšení dcery Jairovy.     pokračovat ve čtení »