Slovo k povzbuzení na neděli 29. června 2025, na slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů

Milé sestry, milí bratří,

je pravidlem, že připadne-li nějaká liturgická slavnost na neděli v mezidobí, pak se slaví a má v bohoslužbě přednost před nedělními texty a modlitbami, jakož před i jakýmikoli jinými obřady. Tak je tomu i dnes, o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla.

Jejich společná památka se slaví již někdy od poloviny 4. století. Připomíná dočasné přenesení jejich ostatků z míst pohřbení – tam, kde dnes stojí jejich římské baziliky a kam se ostatky zase navrátily – do katakomb sv. Šebestiána, aby byly v bezpečí během Valeriánova pronásledování, které propuklo v polovině století třetího.

Nový Zákon, zejména Skutky apoštolů, nám podává obšírné svědectví, jak právě tito dva – Petr a Pavel – se stali ústředními lidskými postavami nejranější církve v prvních desetiletích křesťanství. Každý jinak, a přece společně: Petr i po Letnicích zůstal prvním mezi dvanácti apoštoly, mezi něž ho povolal a zvláštní postavení mu svěřil sám Pán Ježíš již během svého pozemského působení. Pavel nebyl z Dvanácti a pozemského Ježíše znal nanejvýš z pohledu davu. Přesto, tajemně povolaný vzkříšeným Kristem na cestě do Damašku, se stal apoštolem národů a co do rozsahu asi nejplodnějším novozákonním svatopiscem.

Oba přicházejí někdy ještě před rokem 60 do Říma, kde v té době byla už živá křesťanská obec. Petr do ní přichází nenápadně, jako příslušník podrobeného židovského národa. Pavel je do Říma dopraven jako uvězněný římský občan, který se odvolal ve své při k samotnému císaři. Oba v Římě, někdy mezi léty 64 až 67 za císaře Nerona, nakonec umírají mučednickou smrtí. Petr je ukřižován na Neronově cirku na místě dnešního Svatopetrského náměstí a nedaleko je také pohřben; nad jeho hrobem později vyroste Svatopetrská bazilika. Pavel jako římský občan je sťat na místě dnešního opatství Tre Fontane, podle tří pramenů, které měly na tom místě vytrysknout. A je pohřben u Via Ostiense, kde dnes, vně starověkých městských hradeb, stojí zase jemu zasvěcená bazilika. Během 3. století jsou tedy ze svých původních míst na několik desetiletí jejich ostatky přeneseny právě do katakomb sv. Šebestiána u Via Appia, aby se za císaře Konstantina vrátily na svá původní místa, kde jsou uchovány a uctívány dodnes.

Co dnešní slavnost jako první připomíná, je tedy apoštolské poslání dnešních světců. Že se stali „apoštolskými knížaty“, jak se zpívá ve známé písničce.

Tím dnešní svátek připomíná i samu instituci, ustanovení papežství: Biskup na Petrově (a také Pavlově) hrobě – papež – se cítí být pokračovatelem Petrova poslání, které apoštol dostal od Pána Ježíše; být prvním mezi nástupci apoštolů, spravovat klíče od nebeského království, pást Boží stádce a povzbuzovat ostatní. V tomto ohledu je možná příznačné, že novozákonní historiografie končí příchodem evangelia právě do Říma.

Dnešní slavnost nám tak připomíná i jedinečnost křesťanského Říma, kde jsou hroby těchto apoštolů. Proto se také do Říma – zejména letos, v Jubilejním roce – k hrobům apoštolů (ad limina apostolorum) stále putuje. Dá-li Bůh, za tři týdny tam budeme putovat někteří i my.

Tedy apoštolské poslání, jedinečnost Petra a Pavla, instituci papežství a hroby apoštolů nám dnešní svátek může a snad i má připomenout…

Zároveň ale před nás staví Petra a Pavla i jako světce. Tím pádem jako konkrétní lidi, které Kristus povolal k apoštolské službě, i s jejich přednostmi i slabostmi. Jako ty, kteří se i přes své slabosti – anebo možná právě i pro ně – stali svatými.

Jako obyčejné lidi s jejich přednostmi i zápory Petra a Pavla vykresluje už sám Nový Zákon. Jejich slabosti někdy přímo až zdůrazňuje: Biblický text vůbec nezastírá, jak Petr Krista v rozhodující chvíli třikrát zapřel, anebo jak po Letnicích v otázkách nutnosti dodržování rituální části Tóry častěji poněkud pokrytecky lavíroval mezi křesťany ze židovství a pohanokřesťany. Ani Pavel ve svých listech své vlastní slabosti nepopírá, ba se jimi přímo chlubí. A to s odůvodněním, že tak se skrze jeho apoštolskou službu o to více může ukázat Kristova moc. A tak dále.

Apoštolové nebyli dokonalí, ani jejich nástupci nejsou dokonalí. Ani nikdo z nás kolem Krista – v církvi, ve shromáždění Pánově (ekklésia kyriaké) – není dokonalý. Jsme různí a někdy i hrůzní.

Ale vztah s Kristem, jsme-li mu aspoň trochu otevření, by nás měl kultivovat k lepšímu. Ne nepodobně jako kultivoval oba apoštoly, jako i mnohé další. Kristova milost ze slabého Petra učinila nakonec mučedníka, z Pavla, pronásledovatele křesťanů, apoštola národů.

A v tom jsou nám oba apoštolové dnes velkým příkladem.

Apoštolové – i nedokonalí a slabí – konali apoštolskou i svátostnou službu. Již Nový Zákon svědčí, jak ostatní křesťané, i navzdory lidským slabostem apoštolů, v jejich službě zakoušeli Kristovu tajemnou přítomnost, jeho mystérion, sacramentum jako nedotčené. «Petr křtí? Pavel křtí? Kristus křtí» později v parafrázi na svatého Pavla formuluje svatý Augustin. Čímž je již od rané církve zkušeností prvních křesťanů dosvědčen onen (později jako ex opere operato formulovaný) princip, že Kristus ve svátostné službě apoštolů a jejich ještě nehodnějších nástupců, biskupů a kněží, zůstává lidskou slabostí nedotčeně přítomen.

I to je možná dobré si právě o dnešní slavnosti připomenout. Třeba i v tom smyslu, že v případě Božího slova, a hlavně svátostí nejde primárně o jejich hlasatele a vysluhovatele, nýbrž o Kristovu přítomnost jako takovou. Svátostná přítomnost Krista je mnohem větší než lidská slabost. Což je veliká útěcha, pro nás pro všechny…

A ještě jedno nám dnešní slavnost dvou tak lidsky asi rozdílných apoštolů – prostého židovského rybáře Petra a vzdělaného žida a římského občana Pavla – možná připomíná. Že na dobrém díle se mohou shodnout, sjednotit a potkat i různí lidé, různých povah a osudů. Že Boží moc, k dobrým volající, má sílu různé lidi pohnout ke spolupráci, ba k vzájemným přátelstvím.

Jen se je třeba této dobré Boží moc otevřít, jen chtít spolupracovat, jen se chtít o dobré dílo také s druhými dělit…

Milé sestry, milí bratří, je toho jistě mnoho, co před námi dnešní slavnost otevírá. Ale možná zakončeme připomínkou oné známé legendy z apokryfních Skutků Petrových. Vypráví, jak Petr po propuknutí Neronova pronásledování utíkal z Říma, aby si, povzbuzen k tomu i mnohými křesťany, zachránil život, a jak na staré Via Appia potkal Krista jdoucího opačným směrem. Zeptal se ho Quo vadis, domine? («kam kráčíš, Pane?»). Kristus mu odvětil: Romam eo iterum crucifigi («jdu do Říma, abych byl znovu ukřižován»). Na to se Petr obrátil a do Říma se vrátil. Dodnes na místě tohoto setkání stojí malý kostelík a šlápoty v kameni mají ukazovat, kde stál Petr a kde Pán…

Můžeme věřit, že podobně se i nám chce Kristus tajemně postavit do cesty, kdykoli bychom od něj, od Božího Syna chtěli utéci pryč. Kdykoli bychom chtěli utéci, třeba zdeptáni svými vlastními slabostmi a nedokonalostmi. Kdykoli bychom chtěli utéci pryč ze společenství církve, znechuceni někdy poněkud toxickou a patologickou atmosférou mezi námi. Kdykoli bychom chtěli utéci od bohoslužby a svátostí, třeba pohoršeni špatným příkladem některých kněží. Kdykoli bychom chtěli utéci od dobrých děl, ke kterým jsme mnohdy právě společně povoláni. Kdybychom chtěli utéci od lidí, nebo dokonce ze samotného života, ať už z jakýchkoli důvodů.

Tehdy vždy, věřme, stojí Kristus před námi a zve nás. Zpátky k sobě. A zároveň i dál, dál do života, do života Božího. «Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života»…

stáhnout pdf