Historie farnosti

V roce 1932 byla 8. května neděle.

Slavnostně vyzdobené náměstí Jiřího z Poděbrad na Královských Vinohradech se od časného rána zaplňovalo zástupy lidí. Kroky i pohledy všech směřovaly k nedávno dokončené monumentální budově, svou výstavností dominující rozlehlému náměstí. Budově, po nemálo let rostoucí nejdříve v představách a plánech, které později ne lehce a bez potíží byly zkonkretizovány v díle, na tu dobu mimořádně neobvyklém.
Když pak po osmé hodině zastavilo v místech před školou auto, ze kterého vystoupil tehdejší pražský arcibiskup dr. Karel Kašpar se svým doprovodem, bylo zřejmé, že se toho dne bude dít něco významného. A bylo tomu tak.
V tu květnovou neděli byl slavnostně vysvěcen druhý katolický chrám v této pražské čtvrti. Pravda, mezi ostatními pražskými kostely, z nichž nemálo bylo svědky událostí už několika staletí, je život našeho kostela poměrně krátký. Ale přesto je za čím se ohlédnout.
Vrátíme se proto na těchto stránkách do dvacátých a třicátých let, kdy byl tento chrám stavěn, a ve stručnosti i do minulosti vzdálenější, abychom těm, kdo už tehdy byli svědky nemalého úsilí, ale i radosti z toho, když se práce dařila, a těm mladším, kteří znají chrám Nejsvětějšího Srdce Páně jen už jako hotové dílo, ukázali – pokud budou naše slova schopna – kolik námahy a obětí naši předchůdci, kněží i laikové, nadšeně přinášeli. A tyto skromné řádky ať jsou jim i naším poděkováním.

Počátky

Na území, které se rozkládalo za bývalou Koňskou branou, byly už v době Karla IV. zakládány vinice a při nich později i pěkné usedlosti (Kozačka, Kravín, Zvonařka) a od 18. století rozlehlé zahrady (Kanálka, Wimmrovy sady). Před polovinou 19. století se za hradbami tímto směrem rozšiřovala i zástavba a rychle vznikala obec Vinohrady (od r. 1867 „Královské“), která brzy vytvořila předměstí Prahy a v r. 1879 byla povýšena na město.
Co se týče duchovní péče o obyvatele, dělilo se území Vinohrad mezi vršovickou a olšanskou expozituru. Bohoslužby se konaly zprvu ve školní kapli v Belgické ulici, později ve větší kapli školy Na Smetance. Při lidnatosti Vinohrad to byly poměry zcela neudržitelné.

První chrám na Královských Vinohradech

Protože r. 1880 měly Vinohrady kolem 15 000 obyvatel a v r. 1890 jich bylo už přes 34 500, bylo rozhodnuto, že město musí mít svůj vlastní chrám. Na tehdejším hlavním náměstí – dnes náměstí Míru – se podle návrhu architekta Josefa Mockera staví novogotický kostel sv. Ludmily, který byl vysvěcen r. 1893. Dosavadní vršovická expozitura se stala samostatnou farností.
Do nového století vcházely Vinohrady s asi 50 000 obyvateli, z toho bylo 90% katolíků. Ukazovalo se potřebným zřídit zde druhou duchovní správu. Aby bylo vyhověno potřebám vinohradských katolíků, darovalo 2. prosince 1908 město Královské Vinohrady pro stavbu nového Božího domu pozemek na náměstí krále Jiřího. I když si městští radní počínali velmi opatrně a vybrali parcelu, která je nic nestála (byl to dar rodiny Zdekaurů městu Král. Vinohrady), podala přesto skupina radikálů z řad městských zástupců protest proti tomuto věnování, který však Nejvyšší správní soud v r. 1911 zamítl. V této souvislosti předběhněme do r. 1926, kdy se městská rada znovu – a naštěstí opět bezvýsledně – pokusila zrušit dřívější usnesení o daru staveniště pro kostel. Stejně dopadlo i jednání o této záležitosti v r. 1928. Těm, kdo nepřáli úmyslům postavit na Vinohradech druhý kostel, nepomohlo ani zorganizování schůze lidu v Národním domě. O stanovisko byla požádána právnická fakulta Karlovy univerzity, a ta svým dobrozdáním definitivně rozhodla, že pozemek o rozměrech 91,5 m x 32 m byl řádně a platě darován.

Farnost sv. Aloise

Pro vznik nové farnosti je důležité datum 23. 3. 1910. Tehdy se městské zastupitelstvo rozhodlo, že na sebe bere závazek poskytnout místnosti pro kanceláře a byty, bez kterých se duchovní správa neobejde. Stane se tak formou zaknihované služebnosti v nájemném domě na rohu náměstí (kde naše duchovní správa sídlí dodnes). Rovněž až do doby, kdy farnost bude mít vlastní kostel, jí město propůjčuje kapli v nové školní budově na severní straně náměstí Jiřího z Poděbrad. V posledním dnu r. 1913 byla tato kaple vysvěcena a nese jméno patrona mládeže sv. Aloise.
Nová farnosti byla zřízena ke dni 1. 1. 1914 a jejím prvním administrátorem se stává P. Antonín Hoffmann, dosavadní kaplan u sv. Ludmily. K pomoci mu byl dán P. Václav Trojan, přeložený sem od sv. Haštala. Jejich spolupráce však netrvá dlouho. P. Hoffmann odchází ještě téhož roku jako farář ke sv. Ludmile, odkud do farnosti sv. Aloise přichází jako prvofarář František Škarda. Zpočátku mu ještě pomáhá P. Trojan. Po jeho přeložení do jiného působiště zaujal místo prvního kaplana Alexander Titl a jako druhý kooperátor sem z Benešova přichází P. Josef Gargela.
Kaple, v níž se až do r. 1932 konaly farní bohoslužby, byla zařízena víc než skromně. To, i naprosto nedostačující velikost jako by naznačovaly, že jde o řešení provizorní. Svědčí o tom i skutečnost, že v březnu 1914 byl založen „Spolek pro vybudování katolického chrámu Páně na Královských Vinohradech“ (nadále zde „Spolek“). Prvním předsedou byl zvolen P.Hoffmann, po jeho odchodu zaujímá tuto funkci P. Škarda. Už na tomto místě řekněme, že tento druhý předseda Spolku se v dějinách nového kostela stal osobností, která má na konečném díle významný, ba rozhodující podíl a bez jejíž energie, vůle a houževnatosti by mnohé obtíže na cestě k našemu chrámu byly téměř nepřekonatelné.

Finanční zajištění

Aby se vůbec dalo uvažovat o stavbě, prvým předpokladem byl dostatek peněz. To si uvědomovala i arcibiskupská konzistoř, pro niž to byla jedna z podmínek, aby mohla dát souhlas k budování kostela. A opatřit peníze to nebyl snadný úkol. Pokusy o získání nějakých subvencí byly bezvýsledné. I když se hned zpočátku přihlásili ochotní dárcové (výbor Spolku byl z nich první), i když – jak si později ještě řekneme určitý kapitál byl získán jako výtěžek mnohých dobře vymyšlených akcí, byly to v poměru k 2-3 milionům odhadovaných nákladů částky nepatrné. Naděje podstatnějšího řešení byla v tzv. Beptově nadaci, o níž se vzhledem k její důležité roli zmíníme podrobněji.

Beptovská nadace

Novoměstský radní Karel Bepta byl zámožný měšťan. Kromě tří obytných domů vlastnil rozsáhlou vinici a nemalou výměru polností. Právě tento pozemkový majetek mu dělal starosti. Lidé pracující na jeho polnostech byli totiž (jak říká starší písemný pramen) „cháska rozpuštěná a velmi nevázaná“. To zbožný pán Karel Leopold těžce nesl, a ve snaze, aby o tyto hříšníky bylo lépe duchovně pečováno, dal r.1769 na svém pozemku u nuselských schodů postavit kapli zasvěcenou svaté Rodině, kde by mohli slyšet Boží slovo a účastnit se bohoslužeb. Aby tomu mohlo být i po jeho smrti, rozhodl a v poslední vůli zaznamenal, že kapli odkazuje značné nadační jmění, jehož částí byly i cenné pozemky na katastru vinohradském a vršovickém.
Osudy Beptovy nadace však byly přepestré. To by si zasloužilo zvláštního vypsání. My se zde musíme spokojit s tím, co se bezprostředně dotýká budování našeho kostela a na patřičných místech se o tom zmíníme.
S beptovskou nadací se počítalo už při zřizování fary u sv. Aloise. První světová válka však celou věc značně zkomplikovala a jmění nebylo budoucímu chrámu oficiálně přiděleno, i když jeho užití pro tento účel nebylo v podstatě v rozporu s úmyslem fundátora. Válka si vyžádala i personální změnu u sv. Aloise. Na frontu byl odvolán P. Gargela a na jeho místo nastoupil P.Václav Šácha. (S P. Gargelou jako druhým kaplanem u sv. Aloise se opět setkáme až 10. února 1919, po jeho návratu z vojenské služby.)

Projekty nového chrámu

Bez ohledu na špatné vyhlídky jednal však činorodý P. Škarda s architektem Antonínem Mikešem a z jejich porad vzešel návrh kostela v podobě pseudorománské baziliky. K jeho realizaci však naštěstí nedošlo.
Sotva se v r. 1918 poněkud zdrženlivý postoj arcibiskupské konzistoře vůči úmyslům Spolku znatelněji změnil, vytryskla mezi členy jeho výboru nadšená aktivita. S přispěním architektů Bureše, Kotěry a Hilberta je vypsána soutěž na vyřešení projektu nového vinohradského kostela. Stalo se tak v r. 1919. Soutěže se zúčastnil značný počet umělců, architektů, hlavně z mladé generace. V porotě, která byla určena, aby posoudila předložené návrhy, církevní kruhy zastupovali biskup dr. Antonín Podlaha, farář P. Škarda a jeho kaplan P. Titl, za vinohradskou obec v ní zasedl starosta A. Beneš a za odborníky jejími členy byli arch. Hilbert, prof. Kotěra, dr. Petřík, dr. Beneš a J. Fanta. Pro úplnost zde uveďme, že zásadně se proti stavbě na Jiřího náměstí vyslovili architekti Bertl a Balšánek, ale jejich protest vyzněl naprázdno. Rovněž se zmiňme o té okolnosti, že Spolek českých architektů mluví proti soutěži a doporučuje projekt svěřit rovnou lublaňskému architektovi Josipu Plečnikovi. Avšak kostelní spolek trvá na anonymním konkursu. Přesto však vyzve Plečnika k samostatnému zpracování plánů mimo soutěž.
V říjnu 1919 porota posuzovala 31 předložených návrhů. Ačkoliv nejlepším z nich přisoudila tři ceny (první obdržel arch. Merganc, druhou arch. Mezera a jako třetí se umístili arch. Vacek s ing. Lednem), žádný z nich nebyl přijat k realizaci. Zajímavý byl i projekt arch. Engela, který navrhoval jakési atrium před chrámem, náměstí v náměstí, ohraničené kolonádami. Podle vítězného projektu arch. Mergance by měl být vystavěn chrám do šíře, takže na jeho východní straně by bylo situováno vedle sebe pět oltářů, zatímco A. Mezera umístil chrám do jihovýchodního rohu náměstí, věž do průčelí chrámu a náměstí rozčlenil a zaplnil nízkými soukromými stavbami a budovou veřejných lázní.

Projekty architekta Josipa Plečnika

Architekt Plečnik vyhověl výzvě Spolku a vypracoval projekt, který však pro velkou nákladnost nemohl být schválen. Tentýž umělec předkládá v r. 1925 druhý návrh, jehož provedení by bylo lacinější, ale ani ten nebyl přijat, až teprve třetí (r. 1927), finančně méně náročný, ve kterém se uplatnily prvky starokřesťanských vzorů, splnil požadavky P. Škardy i ostatních členů Spolku.
Zaslouží si, aby zde bylo zaznamenáno, že všechny tři projekty, z nichž poslední měl podle tehdejšího odhadu hodnotu 100 000 Kč, zpracoval architekt Plečnik bezplatně a věnoval je jako dar budoucímu chrámu.
Navržený kostel má tři základní části. V první části je sakristie a proti ní ležící sál (původně zamýšlený jako křestní síň), mezi nimi schodiště vedoucí jednak do suterénu a podzemí kaple, jednak do patra chrámu, kde jsou další dvě prostorné místnosti. Druhou část tvoří mohutná věž, přičleněná k celé šíři chrámu, jejíž masiv je vylehčen rozsáhlým kulatým oknem určeným pro zcela nezvykle řešené věžní hodiny. V přízemí pod věží je chodba, která odděluje sakristii od vlastního chrámového prostoru. Ten – a to je třetí část kostela – je ztvárněn jako nedělený sál bez lodí a kaplí, s mohutným hlavním oltářem, který ovládá celý interiér. Vnitřní zdi mají povrch z neomítnutých cihel, po nichž je v pravidelném rytmu rozhozeno množství pozlacených křížků. Nad celým prostorem je zavěšen kazetový strop z leštěného dřeva. Vnější zdi z glazovaných cihel jsou proloženy kvádříky z umělého kamene. Toto uspořádání má znázorňovat nachově rudý plášť zdobený hermelínem.

Než budeme pokračovat v sledování událostí, které předcházely stavbě kostela, zaznamenejme, že před Vánocemi 1925 byl ke sv. Aloisovi přijat nový kostelník, Karel Škach. Až budoucnost naplno ukáže, jak dobrá to byla volba.

Odstraňování hlavních překážek

Většina úsilí v přípravné etapě stavby byla věnována odstranění dvou hlavních překážek: 1) potíže se stavebním místem a 2) nedostatek peněz. Jestliže první z nich byla v době, o které pojednávaly předchozí řádky, definitivně překonána, finanční otázka je stále ještě plná problémů. A přece alespoň základní kapitál je do začátku stavby nutný, jak se domnívá i arcibiskupská konzistoř, která bez tohoto předpokladu právem odmítá dát souhlas k zahájení stavby.
I při dobré vůli všech na řešení zúčastněných docházela dokonce k několikaletému nedorozumění i tam, kde bychom to vůbec nečekali. Toto nedorozumění mělo jméno „Beptova nadace“. Konzistoř byla zastáncem řešení rozvážného a neuspěchaného, ale P. Škarda už velmi nemile nesl odkládání, které neustále odsouvalo zahájení díla pro farnost tak důležitého. Proto se několikrát obrací dopisem přímo na papežského nuncia i na arcibiskupa dr. Kordače. Dohadování v této věci však nakonec přece jen dospělo ke zdárnému závěru. Roku 1923 se konzistoř staví na stranu vinohradského Spolku, žádá příslušné úřady o uvolnění kapitálu Beptovy nadace a po dalších čtyřech letech otálení (tentokrát ze strany státních úřadů) jej rozhodnutím ministerské rady farnost sv. Aloise konečně získává.
K velké radosti všech farníků konzistoř vyslyšela jejich žádost, aby budoucí kostel byl zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Páně, jehož uctívání se po válce rozšířilo v celé Evropě.
Beptova nadace se tedy konečně stala hlavním zdrojem finančních prostředků. K tomu v uplynulých letech přibyly další příspěvky z akcí pořádaných Spolkem i dalšími farními organizacemi. Jednou z nich – asi tou nejvýnosnější – byla věcná loterie, jejíž tah byl v dubnu 1926, a která Spolku vynesla 287.000 Kč. S vděčností se zmíníme také o celé řadě sbírek, přednášek, koncertů a divadel, které sice nebyly vždycky příliš velkým finančním přínosem, ale zrnko k zrnečku přece jen situaci spolkové pokladny vylepšovaly. Tak např. domovní sbírka, kterou uspořádaly vinohradské ženy, nedbající na urážky, jichž se jim leckde dostalo, vynesla kolem 10.000 Kč. Nemůžeme zde vypočítávat všechny akce (v roce 1924 prodej papírových „cihel“, v r. 1925 úspěšný bazar), ale i to, co jsme uvedli, svědčí o nadšení a obětavosti. A nesmíme zapomenout ani na individuální dary a odkazy, jejichž součet by vykázal rovněž nemalou sumu.

Posvěcení základního kamene

Když po všech popsaných i nepopsaných dlouhých jednáních bylo konečně v květnu 1928 konstatováno, že všechny potřebné předběžné formality jsou už vyřízeny, když byl do vlastnictví Spolku předán pozemek pro stavbu, když i hmotné prostředky se už sešly v dostatečném množství, bylo vyhlášeno nabídkové řízení o provedení stavby a podána žádost o její povolení.
Protože povolení bylo vydáno začátkem měsíce října, objevila se myšlenka, že druhý vinohradský chrám by mohl být i vhodnou připomínkou 10. výročí vyhlášení naší samostatnosti.
Od slov nebylo u pana faráře Škardy nikdy daleko k činům. Rozhodnuto: 28. října 1928 bude posvěcen základní kámen kostela. Tak se i stalo. U smíchovského kameníka F. Kadeřábka bylo objednáno vytesání žulového kvádříku rozměrů 60x60x32 cm s nápisem ,,MCMXXVIII – 28. X.“ a firma Karel Pešan zhotovila ozdobné kladívko k poklepu na kámen.
Předehrou této události byl blahopřejný telegram Svatého otce Pia XI. s jeho apoštolským požehnáním faráři, Spolku i všem farníkům.
Základní kámen posvětil biskup dr. Antonín Podlaha při slavnosti, jíž se zúčastnili početní církevní hodnostáři, zástupci obce a tisíce lidí, dílem zbožných, dílem jenom zvědavých, jak už to při podobných událostech bývá.

Zahájení stavby

Mýlil by se, kdo by si myslil, že posvěcení základního kamene bylo i začátkem stavby. Uplynul zase téměř celý rok, než k tomu mohlo dojít. Rok naplněný snahou zpeněžit pozemky z Beptovy nadace a rozhodováním, které z pěti firem, zúčastnivších se nabídkového řízení, stavbu zadat.
Nejlacinější ze zájemců byla firma Nekvasil z Karlína. Když také ještě došlo k dohodě, pro Spolek velmi výhodné, že se firma postará i o rozprodej beptovských pozemků, bylo rozhodnuto stavbou kostela pověřit tohoto podnikatele, který byl ochoten provést dílo za rozpočtovou sumu 2,448.289 Kč 28 h a byl připraven zahájit práce třeba ihned.
K tomuto rozhodnutí dospěl Spolek na své mimořádné valné hromadě dne 11. 8. 1929. Se stavbou se začne hned po jejím slavnostním zahájení.
Hned příští den se výbor Spolku sešel a rozhodl, že slavnostní první výkop bude v pondělí 19. srpna 1929.

Slavnost zahájení stavby

Tak se náměstí krále Jiřího stalo dějištěm dalšího slavnostního shromáždění, jemuž však tentokrát počasí nepřálo. Mši sv. sloužil strahovský opat dr. Metod Zavoral, ale že vydatně pršelo, nebylo to možné u připraveného polního oltáře na staveništi, ale v kapli sv. Aloise. Načež – bez ohledu na déšť – se opat Zavoral s průvodem odebral na místo budoucí stavby, kde ,,ve jménu Nejsvětější Trojice“ vykopl první hrudku zeminy. Po něm tak učinili P. Škarda, starosta Pavlík a řada dalších veřejných činitelů. Pak se vrátili do kaple, a tam byla svatováclavským chorálem a státní hymnou slavnost ukončena.

Konečně!

Firma Nekvasil dodržela slovo, že s pracemi může začít ihned.
V pondělí, týden po prvním výkopu, začali dělníci odstraňovat svrchní vrstvy zeminy a 26. srpna 1929 se dali do výkopu pro základy průčelní zdi. Tehdy bylo zjištěno, že do hloubky 5 m je vrstva sypké navážky, pod ní asi 90 cm černé ornice a pak že pokračuje jíl. Tato situace vyvolala potřebu prozkoumat základovou půdu. Kopané sondy šly do hloubky 7 m, vrtané až do hloubky dvojnásobné. Protože se ani ve 14 metrech nenarazilo na pevné skalnaté podloží, nezbylo než pod budoucí věží a pod hlavními zdmi odstranit nesoudržné zeminy a zřídit železobetonovou základovou desku, která by pod věží byla v síle 160 cm, nosné zdi by podchytily pásy tlusté 60 cm. Pro tuto nerozpočtovanou práci proběhlo nové nabídkové řízení. I tentokrát byla nejpřijatelnější nabídka firmy, která stavbu prováděla. Než i tak došlo k nečekanému velkému vydání. Betonová deska si vyžádala náklad přes 700.000 Kč.
A tak, zatímco stavba pokračovala, byla s nemenší intenzitou hledána možnost, jak opatřit další finanční prostředky. Přes desítky darů a odkazů z pozůstalostí bylo nutno přikročit ke krajnímu způsobu: ke sbírce po domech. V tehdejších rozjitřených politických a náboženských poměrech to nebyl úkol právě nejsnadnější. Ani pro organizátory, ani pro sběratele. Přes to vše se vybralo přes 68.000 Kč.
1. října se rozloučili se svým oblíbeným duchovním rádcem skauti i ostatní vinohradská mládež: P. Gargela odchází za posláním prvního kaplana k Nejsv. Trojici do Spálené ulice a zároveň je jmenován samostatným expozitou ve starých Strašnicích. Na jeho místo ke sv. Aloisovi přichází P. Josef Vladyka.
V listopadu 1929 pracovalo na stavbě 60 dělníků. Šlo vesměs o výkopové a betonářské práce. Počasí bylo příznivé, práce dobře pokračovaly. Betonování základové desky nesmělo být přerušeno, a proto se s dovolením pražského arcibiskupa pracovalo i v neděli 15. prosince. Pak ale přišly mrazy, s betonováním se muselo přestat a na stavbě probíhaly jen další přípravné práce.
Začátkem r. 1930 se zahájily výkopy pro kanalizaci, která byla v únoru položena. Na základě veřejného ofertního řízení byly zadány elektroinstalační a hromosvodářské práce firmě Beutelschmidt, která byla nejlacinější a vykázala se nejlepšími referencemi. Proběhlo jednání mezi třemi firmami o dodávce glazovaných cihel pro vnější fasádu.
Kromě běžných potíží a překážek musel Spolek občas překonávat i neochotu některých veřejných činitelů. Pro ilustraci jedna epizoda: V r. 1929 byla v Praze jubilejní svatováclavská výstava. Jako jeden z exponátů zde byl i tzv. „Zvon svobody“, který pro naši republiku zakoupili američtí katolíci. Spolek žádal, aby po skončení výstavy byl zvon věnován budoucímu kostelu, kde by našel dobré uplatnění. Této žádosti nebylo vyhověno…
V dubnu 1930 byla zbudována podezdívka kolem kostela, zhotoveny izolační zdi a zasypány jejich výkopy. Dokončen byl výkop pro podzemní kapli. Začaly se stavět dřevěné sloupy pro lešení, protože se už mělo začít se zděním nad povrchem.
„Výstraha! Někteří naši dobří přátelé rozšiřují pověsti, jako by stavba kostela nebyla dosti bezpečně a spolehlivě prováděna. Jest to výmysl a pomluva, jelikož stavba jest ve všech částech velmi dobře a přesně prováděna. Proti šiřitelům takových pomluv Spolek pro zbudování kostela byl by nucen přísně zakročiti!“ čteme v dubnovém čísle měsíčníku „Farní věstník“, který duchovní správa vydávala od února 1924 a který je nám dnes bohatým zdrojem informací. I takové potíže měli budovatelé našeho kostela. Zřejmě bylo dost těch, kdo stavbě nepřáli a prosazovali se různými způsoby.
Podívejme se však zase na staveniště. V květnu 1930 dosáhly zdi kostela výšky 1 m. Rychlejší postup byl znemožněn opožděnou dodávkou žulových kvádříků z Frývaldova. Spolek hledá mecenáše, kteří by pomohli při opatřování zvonů, varhan, oltářů a lavic.
V červnu 1930 měřily zdi už 5 m. Zadány byly práce klempířské: krytí střechy a zhotovení okapových žlabů a rour. V září 1930 byly zdi hotové. Uvnitř kostela byla zbudována kruchta pro varhany.
„Hledáme stále nějakého mecenáše, který by nám v těžkém břemenu finančních starostí ulehčil, ale hlas náš je hlasem volajícího na poušti,“ (Farní věstník, červenec 1930). Není divu. Proti původnímu rozpočtu se objevovaly nečekané výdaje, jako např. ten se základovou deskou. Lidé se ovšem ptali, proč se včas neudělal průzkum základové půdy. Farní věstník odpovídá: „I kdyby se dříve přišlo na to, jaká je geologická situace, kostel by se stejně nemohl stavět jinde, než zde. Obec pražská by neposkytla jiný pozemek, než byl tento, i tak získaný s nesmírnými obtížemi.“ A znovu následují stesky na neochotu úřadů, které měly co do činění se stavbou.
V srpnu 1930 citujeme rovněž z Farního věstníku „…dlel v Praze projektant našeho kostela pan profesor Plečnik, který pilně docházel na staveniště a bedlivě sledoval postup práce. Ve své šlechetné obětavosti nám bezplatně vypracoval další potřebné detailní plány a výkresy.“
Přes všechny obtíže však stavba vcelku zdárně pokračovala. V září 1930 se nad zdivem kostelní lodi už tyčila mohutná věž. V tomtéž měsíci začala firma Rainberg z Pardubic dodávat ocelovou konstrukci střechy, která se po částech montovala na zemi a pak výtahy usazovala do betonových kapes hořejší římsy.
Spolek uveřejnil poděkování dr. Kordačovi za opětovný dar 50.000 Kč. Tím dosáhla arcibiskupova pomoc vinohradskému kostelu výše 150.000 Kč. V tehdejších poměrech to byla částka úctyhodná.
V říjnu 1930 byla dokončena ocelová střešní konstrukce, na střeše už pracovali klempíři a zdivo věže bylo vyhnáno až nad otvor pro budoucí velké hodiny. Hledá se dárce, který by mohl zaplatit měděnou báň s křížem, který má být dominantním bodem kostela. Rozpočet činí asi 25.000 Kč. Také se stále ještě nenašel nikdo, kdo by zakoupil zvony. Ve farnosti probíhá sbírka na tento účel.
V listopadu 1930 byla dokončena věž, opatřena krovem a provizorně zastřešena. Také střecha nad kostelní lodí je už celá pokryta měděným plechem. Byly vyzděny portály hlavního vchodu, začalo se s kladením vodovodu a trubek pro elektroinstalaci. Na ochranu stavby před zimní nepohodou byla okna zabedněna.
Hrubá stavba byla tedy dokončena. Na věži zavlály fábory oznamující, že bylo dosaženo „glajchy“. K radosti nad tím se však připojila i starost: najde se práce pro těch 77 dělníků, kteří tak svědomitě kostel stavěli? Spolek se s nimi rozloučil tím, že pro ně ze svých skrovných prostředků odhlasoval finanční podporu, za kterou přišli dva z nich předsedovi Spolku faráři P. Škardovi poděkovat.
Koncem roku se obvykle bilancuje. A tak nacházíme soupis materiálu, který byl na hlavní práce spotřebován: písku – 6 200 m3, cihel – 1,302.000 ks, cementu – 8.250 q, armovacího železa do betonu – 85.000 kg, dřeva – 820 m3. Celkem by to byl vlak mající asi 500 vagónů.
Za poslední čtvrtletí roku 1930 bylo na hotovosti vyplaceno 400.870 Kč. Vedle toho byla pohledávka stavitelské firmy, který dosáhla výše přes 3 milióny, kryta beptovskými pozemky, které jí byly dány v zástavu.

Ve stavebním deníku se začal psát rok 1931.
Jeho leden byl ve znamení mrazů, které nedovolily větší práce. Jen uvnitř stavby pracovali elektrikáři a instalatéři. Spolek hledá dobrodince, kteří by mohli věnovat staré zlaté šperky nebo úlomky zlata k pozlacení kříže na vrcholu věže. Také v únoru byl postup prací nepatrný. Pouze několik zedníků obezdívalo vnitřní rohy portálů. Ze záznamu o valné hromadě Spolku se dovídáme, že se uvažovalo o eventualitě vysvětit kostel ještě téhož roku.
V březnu byl na věži vztyčen kříž s bání. Zhotovila jej karlínská firma Hatle podle Plečnikova návrhu. Kostra báně o průměru 3 m je železná a je pobita měděným plechem. Kříž je 4 m vysoký a je rovněž pobit měděným plechem. Do horní části kříže byla vložena schránka s pamětními medailemi, olověná deska s nápisem, kdo v době stavby zastával důležité církevní i světské funkce, a také zápis na papíře se jmény zasloužilých osob a s vylíčením postupu stavby.
Víme, že probíhala sbírka zlata na kříž, a pak se mluví jen o kříži měděném. Bylo tomu takto: I když prosba nevyzněla naprázdno a sešlo se dost zlatých věcí, na celý kříž by bylo zapotřebí mnohem víc. Byly tedy pozlaceny jen ozdobné prvky a písmena „IHS“ a „MCMXXXI“. Ostatního zlata se použilo při výzdobě interiéru.
Zima roku 1931 trvala dlouho, a proto se s omítkou věže mohlo začít až v květnu. Zadány byly další práce truhlářské a také už i sklenářské. Střešní konstrukce byla opatřena ochranným nátěrem a začalo se s dřevěným kazetovým stropem v chrámové lodi, v níž se v té době navezla též vrstva betonu pod teracovou dlažbu.
Výzvou ve Farním věstníku se hledají mecenáši, kteří by zakoupili lavice. Má jich být pořízeno šedesát a jedna má stát asi 600 Kč. Na památku dárců bude na každé lavici mosazný štítek s jejich jménem.
Věž chrámu je v podstatě hotová, neměla by však zůstat prázdná a němá. Začíná se uvažovat o zvonech. První nabídku poslal mistr zvonař Manoušek z Brna. Pojednávala o 6 zvonech, za něž by i se stolicí a montáží Spolek zaplatil 208.080 Kč. Ale tato suma je příliš velká. Nezbývá, než se prozatím s nákupem zvonů rozloučit.
Podle názoru P. Škardy by pastoraci prospělo a jeho farnost by si zasloužila, aby vedle kostela stála i svým vzhledem odpovídající budova fary. Předkládá tedy městské radě jako patronu kostela v tomto smyslu návrh a žádost. Město však jeho požadavek odmítlo.
V té době se stavba kostela opět dostala do kritické situace. I když se Spolek omlouvá, že nepřestává farníky obtěžovat „neustálou žebrotou“ (citát z Farního věstníku), chybí k dokončení nejnutnějších prací 600.000 Kč. A to se uvažuje jen o prozatímním vnitřním zařízení, které by až později podle možností dostávalo definitivní podobu.
Z iniciativy vinohradských i jiných pražských žen byla ve prospěch stavby uspořádána ve Fürstenberské zahradě zahradní slavnost s tombolou. Počasí sice slavnosti příliš nepřálo, ale i tak byl čistý výnos přes 20.000 Kč.
V létě 1931 se dokončovaly práce na střeše. Velká kruhová okna věže byla zasklena a připravena k montáži věžních hodin, o něž se postaral dobrodinec, který nechtěl být jmenován. (K těmto hodinám poznamenáváme: Už jejich dodávka a náročná montáž nebyly bez potíží. Ale nejen to. Po celou dobu jejich existence – až dodnes – je jejich mimořádně velký ciferník příčinou častých poruch.)
Stále se ještě počítá s tím, že by svěcení kostela mohlo být už na podzim, jakmile nový arcibiskup schválí navrhovaný termín. Říkáme „nový arcibiskup“, protože dosavadní, dr. Kordač, velký příznivec budovaného kostela, se pro stáří a nemoc svého úřadu vzdal. Po něm se českým primasem stal dr. Karel Kašpar, který byl do svého úřadu slavnostně instalován 15. listopadu.
Spolek hledá dodavatele dominantní části vnitřního zařízení – hlavního oltáře. Došly nabídky od třinácti firem. Zatímco firma Nekvasil budovala oltářní základy, projednávají se dodací podmínky oferentů. V zápise posledního dne roku 1931 čteme, že oltář postaví firma Prastav. Bude z jarošovického mramoru, rozpočtová cena je 177.000 Kč a termín dodávky 15. 2.1932.
V druhé polovině roku 1931 začal P. Škarda uvažovat i o bočních oltářích. Návrhů bylo několik, zatím se však žádný nerealizuje. Nechybělo mnoho a náš kostel mohl mít boční oltář sv. Kryštofa, který chtěli svému patronovi vybudovat pražští automobilisté. Ale sešlo z toho.
Obnovuje se jednání o dodávce zvonů. Tentokrát se Spolku jedná snadněji. V září 1931 totiž přišel farnímu úřadu dopis od vinohradského speditéra Karla Ronovského, že na své náklady objednal u brněnského zvonaře Manouška šest zvonů. Když je nouze nejvyšší…
Velkorysý čin Karla Ronovského vytrhl Spolku trn z paty. A když dr. Kordač poslal (už počtvrté) dar 50.000 Kč, dýchalo se výboru Spolku zase lehčeji. Mluvíme-li o dobrodincích, neměli bychom zapomenout na jednoho z největších: Od anonymního dárce přišlo rovněž 50.000 Kč. Touto sumou dosáhl řetěz jeho darů už výše 170.000 Kč. Své jméno utajoval, přesto však vyšlo najevo, že jde o profesora soudního lékařství Univerzity Karlovy, MUDr. Slavíka. (Z pozdějšího zápisu jsme se dozvěděli, že tento nezištný mecenáš přispěl na stavbu kostela celkem částkou 300.000 Kč.)
V září 1931 dochází k další personální změně. P. Vladyka je jmenován katechetou při České státní reálce a z farnosti sv. Aloise odchází.

Návštěvy

Hned tři dny po svém nástupu do funkce arcibiskupa navštívil dr. Kašpar v tom čase nemocného P. Škardu, a při té příležitosti si prohlédl i novostavbu chrámu, a je nanejvýš spokojený, pochvalně se vyslovil také o rozlehlých vedlejších místnostech. (I v tomto ohledu prokázal arch. Plečnik pochopení pro potřeby pastorace. Těžko bychom u nás hledali jiný kostel z této doby, při kterém je taková možnost shromažďovat se i za jiným účelem, než toliko k bohoslužbě. Také dnes jsme vděční Josipu Plečnikovi za jeho jasnozřivost.) Tehdy dr. Kašpar vyslovil domněnku, že by bylo vhodnější odsunout svěcení kostela až na příhodnější jarní období. Při tom i zůstalo.
Neuplynulo mnoho dní a na staveniště přišla další vzácná návštěva. Dne 18. prosince vítají zástupci města i farnosti prezidenta T. G. Masaryka. Předmětem jeho obdivu je zvláště rozloha chrámového interiéru a jeho kazetový strop. Se slovy uznání se zastavil i před barokním krucifixem, který sem byl přenesen ze zrušeného kostela sv. Bartoloměje. Pak sestoupil do krypty, jejíž jednoduchá a výrazná architektura ho přímo uchvátila. Reakcí na tuto prohlídku byl vlastnoruční dopis, který prezident Masaryk poslal prof. Plečnikovi. Píše v něm mimo jiné: „Lány 23. ledna 1932. Pane profesore Plečniku, chci Vám dnes povědět několik slov o své návštěvě Vašeho vinohradského kostela. – Otázka a problémy kostela poutají mne dávno: Jak má kostel svou formou a vnitřním uspořádáním vyjádřit hlavní ideu náboženskou? (…) Já křesťanství pojímám podle Ježíše, a proto bych chrámem nápodobnil kázání na Hoře: v prostorné (negotické) místnosti by vyvýšené poněkud podium bylo Horou a kazatel by z něho kázal a musil by odevšad být viděn a slyšen, tedy ne někde na sloupě, ne blízko zdi. (…) Váš kostel je prostorný, volný, to se mi líbí. (…) Mluvím jen o chrámu uvnitř. Vnějšek je odhodlaný, zajímavý pokus. (…) Rozumíte, že nechci problém vyčerpat, je ještě mnoho otázek, (…) zejména výzdoby, o tom všem dalo by se mluvit. Ostatně je již literatura o těchto věcech. Mějte se dobře, buďte a zůstávejte zdráv! Oddaný Vám T.G.M.“
Na rozdíl od Masarykova stanoviska jsou jiného mínění některé noviny. Tak např. Národní politika uveřejnila kritiku Plečnikova díla, kritiku tím ostřejší, čím povrchnější. I Lidové noviny hodnotí stavbu jako málo uměleckou. Avšak v těchže novinách na to reaguje Karel Čapek a zasvěceně stavbu a její styl obhajuje.

Interiér – výzdoba

Zatím však v interiéru kostela, jehož stavba spěje k úplnému dokončení, se pracuje na mnoha místech. Už jen malá část teracové dlažby čeká na vybroušení. Jsou připraveny lavice (až na devět z nich mají už všecky mosazný štítek se jménem dárce), v únoru je dokončen hlavní oltář, zatím bez svatostánku. Firma Prastav se při stavbě oltáře osvědčila tak, že i zhotovení svatostánku je svěřeno jejím pracovníkům. Pak už bude chybět pouze čestná stráž svatostánku, dva andělé, jak je tam dnes vidíme. Ale sochař Štěpán Zálešák se hlásí s nabídkou. Sochy vysoké 160 cm přijdou na 17.500 Kč. Na svatostánku je holubice, symbol Ducha svatého. Její model vytvořil sochař Damián Pešan.

Zvony

Významná událost se odehrála 9. dubna 1932. Ke kostelu byly dopraveny hotové zvony, o jejichž dárci jsme se už zmínili. Zvonů je šest, mají tato zasvěcení a tyto vlastnosti:
1) „Nejsvětější Trojice“, váha 3620 kg, dolní průměr 1775 mm, tón B0
2) „Božské Srdce Páně“, 1650 kg, 1487 mm, D1
3) „Panna Maria“, 970 kg, 1197 mm, F1
4) „Svatá Rodina“, 750 kg, 1088 mm, G1
5) „Sv. Jan Nepomucký“, 420 kg, 895 mm, B1
6) „Sv. Josef“ a „Dušičky“, 40 kg, 440 mm, B2
Jejich slavná chvíle nastala v neděli 10. dubna, kdy je generální vikář dr. Opatrný posvětil. Do věže byly zavěšeny během následujícího týdne. – Tím spadl Spolku a jeho předsedovi P. Škardovi ze srdce jeden přetěžký kámen.

Blíží se slavný den

Brzy nato se přihlásili dárcové, kteří chtějí zaplatit zhotovení ústřední sochy Nejsvětějšího Srdce Páně i soch šesti českých patronů, až dozraje čas pro jejich umístění na čelní stěně za hlavním oltářem.
Profesor Plečnik myslí i na detaily interiéru, aby celek působil harmonicky. Kreslí návrhy věčného světla, ba i dveřní kliky. Modely zhotovil nám už známý sochař Damián Pešan, z bronzu je odlil umělecký kovolijec Karel Pešan.
Mluvíme už o detailech a málem bychom zapomněli na věc daleko důležitější: kostel nemůže být bez varhan. Na nové však zatím nejsou peníze, a proto nezbývá, než se spokojit se starými, přenesenými od sv. Aloise. Stalo se tak v prvních květnových dnech roku 1932.
Množí se náznaky, že se blíží den, kdy bude nový chrám vysvěcením odevzdán svému účelu. Stavebně je už dokončen. Svědčí o tom i detailní účet za stavební práce, který v tlustém svazku předložila firma Nekvasil. Nebude na škodu, uvedeme-li zde závěrečnou rekapitulaci:
1) práce zemní…………………………. 334.116,17 Kč
2) zednické a dělnické……………… 2,828.879,87 Kč
3) betonářské………………………….. 477.921,84 Kč
4) z umělého kamene………………….. 97.748,87 Kč
5) kanalizační………………………….. 167.852,41 Kč
6) truhlářské…………………………….. 32.898,25 Kč
7) natěračské……………………………. 25.462,88 Kč
8) rampa a její schody…………………. 77.438,57 Kč
9) dodávka lícových cihel…………….. 566.084,25 Kč
10) práce režijní……………………….. 103.462,33 Kč
Úhrnem………………………………. 4,711.865,44 Kč

Svěcení

A pak přišel ten slavný den, o kterém jsme psali v úvodu k těmto stránkám: 8. květen 1932.
Již před sedmou hodinou ranní se na náměstí shromažďují Orlové i členové dalších spolků se svými prapory. Krátce po osmé hodině přijel pražský arcibiskup dr. Karel Kašpar v doprovodu ceremonáře P. Vladyky, někdejšího kaplana u sv. Aloise. Uvítali ho zástupci Pražské obce. Pak vešel do školní kaple, kde se setkal s P. Škardou. Po modlitbě kajících žalmů dr. Kašpar s doprovodem vychází ven a obchází celý kostel, aby jej ze všech stran pokropil svěcenou vodou. Potom průvod vešel do kostela, kde arcibiskup vykonal obřady, které jsou předepsány pro svěcení kostelů. Z rampy před chrámem mezitím ke shromážděným lidem promluvil staroboleslavský kanovník P. Josef Málek. Po vysvěcení vnitřku kostela se arcibiskup se svým průvodem odebral zpět do kaple sv. Aloise, aby odtud přinesl ostatky sv. mučedníků Václava a Vojtěcha, jež byly uloženy do oltářního kamene. Poté se kostel otevřel věřícím a po slavné mši sv. poděkoval pan arcibiskup všem, kdo se jakkoli zasloužili o to, že kostel mohl být postaven. Po něm se ujal slova P. Škarda, který vyslovil poděkování i Svatému otci za jeho požehnání pro farnost, pro celou Prahu a celý národ. Slavnost skončila odjezdem dr. Kašpara zhruba ve 13.15 hod.
Na paměť tohoto dne můžeme vzadu v kostele, u jednoho z bočních vchodů, číst do mramoru vyrytý latinský nápis: ECCLESIAM HANC IN HONOREM SS CORDIS JESU DIE VIII MAJI AD MCMXXXII CONSECRAVIT EXLMUS DNUS DR CAROLUS KAŠPAR ARCHIEPPUS PRAGEN.

Další úpravy interiéru

Chrám je sice už vysvěcen a slouží svému účelu, ale mnoho věcí v jeho interiéru nese ještě známky prozatímnosti. To platí i o dvou oltářích (Panny Marie a sv. Josefa) stojících po bocích oltáře hlavního. Ani zmíněný už barokní krucifix a pod ním dřevěné sochy Panny Marie a sv. Jana nemají ještě definitivní umístění. (Zajímavá je cesta, kterou se sem tyto dvě sochy dostaly. Někdy v 16. století byly zhotoveny pro hřbitovní kapli v Rychnově nad Kněžnou. Po zrušení kaple byly pohozeny na půdě obecního úřadu až do doby, kdy je koupili manželé Šmihovi. Po jejich úmrtí sochy zdědil syn, později vinohradský profesor Karel Šmiha, který je daroval novému kostelu.)
Visí zde i obrazy křížové cesty, ale jejich nevalná umělecká hodnota také svědčí o prozatímním řešení.
Definitivní podobu dostává svatostánek, i když zatím bez andělů. Za 28.800 Kč vytváří potřebné dekorační prvky – podle Plečnikových návrhů – staroměstský zlatník Grünfeld.
P. Škarda by velmi rád už dal zhotovit i nové velké varhany, které by svým zvukem lépe zvládly rozlehlý chrámový prostor. Nabídky však jsou od 150 do 230.000 Kč. Prozatím tedy budou muset ještě stačit ty od sv. Aloise.
Po odchodu P. Vladyky je stav místního duchovenstva neúplný, a tedy nedostačující. Na žádost vinohradské deputace hledá arcibiskup Kašpar posilu, ale kněží je málo… Až v červenci nastupuje jako kaplan P. Štefan Kalina, kněz slovenské národnosti, ale ani ten zde nepůsobí dlouho. Už v únoru 1933 je přeložen na Slovensko.
Začátek roku 1933 je poznamenán novými starostmi. Věžní hodiny se nejen lidem nelíbí, ale ani řádně nechodí. Rovněž vnitřní zařízení chrámu je v novinách dosti ostře napadáno, prý nevyhovuje Plečnikovu pojetí. Že jde o prozatímní uspořádání, to musí P. Škarda s námahou vysvětlovat. Je i proto velmi rád, že svatostánek konečně dostává svou stráž v podobě Zálešákových dvoumetrových cherubů, zahalených šatem posetým polodrahokamy. Do jejich rukou jsou vloženy skleněné věnce, zhotovené ve skalické sklárně Rücklově a vybroušené u profesora Drahoňovského. Duchu Plečnikovu vyhovují i podle jeho návrhu zhotovené stylové svícny. Zlatník H. Grünfeld jich zhotovil šest a lesk jejich kamenů znamenitě přispívá k ozdobě hlavního oltáře.
Poněkud kuriózní je spor s uměleckým zámečníkem Hatlem. Zástupce projektanta u něho objednal za 18.000 Kč měděná dvířka do mřížky oddělující presbytář. Stalo se tak bez vědomí Spolku a řeší se otázka, kdo to bude platit.
Rozhodnutím městské rady, patrona kostela, je do funkce prvního kostelníka po zemřelém J. Bednářovi od 1. 12. 1933 ustanoven pan Karel Škach, který se už jako druhý kostelník nemálo osvědčil. Jeho schopnosti i jeho obětavost jsou dodnes v dobré paměti zdejších farníků.
Od vysvěcení kostela uplynuly bezmála dva roky, než byla nad hlavní oltář upevněna monumentální třímetrová socha Srdce Páně, kterou podle Plečnikova výkresu z lipového dřeva vyřezal prof. Damián Pešan a pozlatila firma Píša. Těch 20.000 Kč, co socha stála, zaplatil nejmenovaný dobrodinec, a když další jeho následovník vyrovnal i honorář za ostatní dekorační části (plamennou mandorlu a kruh, který ten celek obepíná), mohla být socha vyzvednuta, aby v čele chrámu vévodila celému prostoru. O velikonočním pondělí r. 1934 ji arcibiskup Kašpar posvětil. V té době se také jednalo s pasířem Karlem Pešanem o zhotovení kandelábrů k hlavnímu oltáři, ale k realizaci tehdy nedošlo.
Obec pražská mezitím přikročila k úpravě náměstí, které svým dosavadním vzhledem drsně kontrastovalo s výstavnou architekturou chrámu. P. Škarda při té příležitosti žádal i o úpravu zahrádky za kostelem, ale bez úspěchu. Dovolává se tedy soukromé pomoci, která by poskytla potřebný humus a sazenice.
V polovině roku 1934 přichází iniciativní kostelník Škach s nápadem založit farní muzeum. V místnosti nad sakristií shromáždil a vystavil předměty, dokumentující historii osady, jejích kaplí, kostela i činnosti místních duchovních. Některé z těchto předmětů se uchovaly dodnes.

První opravy

Už na začátku roku 1935 se ukázalo, že se na dokončování interiéru asi nebude příliš pracovat. Značnou finanční zátěží totiž byly opravy zjištěných závad (zatéká střecha, v zimě zamrzají okapové roury, rampa před kostelem se propadá, svůj vlastní okap potřebují i věžní hodiny). Avšak sbírka, kterou Spolek uspořádal na nové varhany, svědčí, že se na úpravy a doplňky chrámového prostoru nezapomíná.

V kompletaci interiéru se pokračuje

Nečekaně dostal hlavní oltář novou a výraznou ozdobu: Profesor Plečnik našel ve svém archívu výkres, na němž kdysi naskicoval návrh velikého kruhového lustru, který, jak teď vidí, by mohl vhodně zapadnout do stylu kostela. Nabídl (zase bezplatně) návrh Vinohradským. A že se našla i mecenáška, která financovala jeho zhotovení, už před Vánocemi zazářila světelná koruna nad oltářem.
Arcibiskupská konzistoř ví, kolik práce je ve farnosti Nejsvětějšího Srdce, a snaží se pomoci zdejším přetíženým kněžím. Posílá – žel, jenom na poměrně krátký čas, ani ne na rok – jako výpomoc P. Adolfa Piťhu. Rovněž i P. Norbert Zelený, který přišel po něm, zde vypomáhal jenom necelé dva měsíce.
Hned na prahu roku 1936 byla vyhlášena soutěž na šest soch českých patronů: sv. Jana Nepomuckého, sv. Anežky, sv. Vojtěcha, sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Prokopa. Sochy budou upevněny na stěně za hlavním oltářem, mají být ze dřeva, pozlacené a stylově shodné s ostatní výzdobou chrámu. Někdy v březnu se k oltáři stavěly modely těchto soch, ale mínění o nich se rozcházela natolik, že se celá záležitost zatím odložila.
Lepší osud měla soutěž na varhany. Vítězně z ní vyšla nabídka kutnohorského varhanáře Josefa Mölzera, který za zhotovení a postavení varhan požadoval 140.000 Kč a zavázal se skončit práci do osmi měsíců. Něco se získalo prodejem starých varhan, 10.000 Kč dala Pražská obec jako subvenci, ostatní čekalo na dobrotu farníků. Firma Mölzer termín dodržela. Poslední neděli před Vánocemi kardinál dr. Kašpar zavítal do naší farnosti, aby královský nástroj posvětil.
V roce 1937 pokračovaly zdárně práce na výzdobě chrámu. Protože se už našli farníci, kteří mohli a chtěli zaplatit sochy, byl požádán Damián Pešan o vypracování rozpočtu. Nebylo to málo: každá ze soch bude stát 11.500 Kč. Ale finanční situace Spolku byla v té době – díky zmíněným příspěvkům farníků – natolik uspokojivá, že mohla být vyhotovena objednávka. Kromě toho bylo zakoupeno ještě dalších šest svícnů, stejných, jako už stály na oltáři. Zhotovila je rovněž firma Grünfeld.
Bohoslužbě však neslouží pouze hlavní chrámová loď. Důležitá je i sakristie. Podle Plečnikových výkresů pro ni zhotovil truhlář O. Schneller, osadník farnosti, účelný nábytek z leštěné nenatřené borovice.
27. června 1937 přišel P. Škarda o svého dlouholetého spolupracovníka: kaplan P. Titl byl povýšen na kanovníka a odchází na Vyšehrad. Místo něj nastupuje nový kaplan Václav Tkadlčík.
Rok 1938 byl pro ČSR těžkým rokem. Přesto však můžeme pozorovat, že i v tomto tíživém ovzduší práce v kostele pokračují.
U vchodu do každého domu Božího je nádoba se svěcenou vodou. Ta zde zatím chyběla. Tento nedostatek odstraňuje kameník Jan Mrázek, který má z tmavého slezského mramoru zhotovit dvě kropenky, jak je arch. Plečnik navrhne. Po několika odkladech dodací lhůty je konečně v prosinci usadil na místa, kde je vidíme dodnes. Na horní vnější obvody vytesal kameník dva nápisy. Na jedné kropence můžeme číst: ,,OČISŤ MNE A OČISTĚN BUDU“, na druhé: ,,OBMYJ MNE OD MÉ NEPRAVOSTI“.
Novou polychromií jsou opatřeny barokní sochy Panny Marie a sv. Jana, stejně jako kříž s Ukřižovaným a rovněž i velká socha Piety, zhotovená jako odlitek díla sochaře Folkmana, který ji v r. 1929 vytvořil pro náhrobek Jiřího Rückla na vyšehradském hřbitově.
Začíná se uvažovat o nové křížové cestě, která by byla umělecky hodnotnější, než je ta dosavadní.
V polovině listopadu dodává Mistr Pešan poslední dvě sochy nad hlavní oltář a může být pozván kardinál Kašpar, aby je posvětil. To se stalo 11. prosince.
Zaznamenejme i událost, která není bez významu pro život farnosti: 5. října zahájila činnost farní knihovna.
V lednu 1939 se duchovní správě nabídl akad. malíř František Fišer, že zhotoví obrazy křížové cesty. I když by, jak víme, Škarda rád nahradil tu dosavadní, prozatím nabídku nepřijímá. Jeví se mu naléhavější jiná záležitost: čelní strana chrámu, jak ji navrhl prof. Plečnik. V rozích vedle hlavního oltáře sice stojí stoly bočních oltářů Panny Marie a sv. Josefa, ale ne v té podobě, jak je nakreslil architekt. Byl to opět smíchovský kameník Mrázek, kterému bylo (21. 3. 1939) svěřeno, aby za 120.000 Kč do čtyř měsíců vytesal rohové oltáře z ostružínského mramoru.
24. března byla předána objednávka pasíři Karlu Pešanovi, jejímž předmětem bylo zhotovení a montáž šesti sloupovitých, téměř 3 1/2 m vysokých kandelábrů k hlavnímu oltáři podle návrhu architekta Rothmayera. Pešan se zavázal, že je za 30.500 Kč dodá do dvou měsíců, ale slovo nedodržel. Po urgencích se tak stalo až v říjnu.
Obohacení doznal i chrámový nábytek. Truhlář Schneller vyrobil a postavil dvě zpovědnice z modřínu, každou za 10.000 Kč.
Aby spokojenost s celkem dobrým vývojem těchto prací nebyla příliš veliká, o to se postaraly věžní hodiny. Nejdou a oprava se nedaří.
Nesporné zásluhy P. Škardy o vinohradskou farnost došly viditelného ocenění. Když toho roku uplynulo 25 let ode dne, kdy se stal jejím farářem, byl jmenován čestným kanovníkem vyšehradským.
Dozrál čas, aby se mohlo pomýšlet na novou křížovou cestu. Spolku byl doporučen malíř František Doubek. Ten se také horlivě o tuto zakázku ucházel. Po dohodě, že každý obraz bude stát 4.000 Kč, se také dal do práce. Došlo však i zde k nějakým prodlevám, a tak až 9. února příštího roku – když předtím řezbář Sůva obrazy opatřil modřínovými rámy – je mohl provinciál františkánů P. dr. Urban posvětit.
Výrazným přírůstkem uměleckého inventáře kostela se staly sochy na obou oltářích v rozích čelní strany. Obě – Pannu Marii i sv. Josefa – zhotovil sochař Berka, pracující v dílnách pelhřimovského Chrámového družstva. Návrhy soch byly v chrámu vystaveny ve dvojím provedení: jako figury stojící a sedící. Farníci měli možnost se k návrhům vyjádřit. Výsledek ankety byl takový, jak i dnes na oltářích vidíme. Zhotovení těchto dvou plastik a jejich pozlacení ocenilo družstvo sumou 27.000 Kč. A tak o Vánocích 1940 bylo už celé čelo chrámu v té podobě, jak je známe dnes.
V srpnu 1940 došlo k dalším personálním změnám. Po nedlouhém působení odchází P. Tkadlčík a v tentýž den přicházejí dva mladí duchovní, P. Jaroslav Zámečník a P. Antonín Jíša.

Barevná okna

Složité bylo jednání o zhotovení malovaných oken. V lednu 1941 předložil P. Škarda konzistoři ke schválení dva návrhy: od Karla Svolinského a od sklenářského mistra Jaroše. Konzistoř odmítá oba a doporučuje vyhlásit soutěž. Protože na dotování soutěže peníze ve farnosti nejsou, věc oken se musí odložit na pozdější dobu.
Uplynul rok. Bylo to zase v lednu, kdy se ozvalo pelhřimovské družstvo, že by mělo zájem o uskutečnění této zakázky. Celý další rok se vedlo jednání, které pak pro nějaké rozpory uvízlo a bez výsledku skončilo.
Poslední dějství této téměř aféry se odehrálo opět za celý rok, v lednu 1943. Družstvo obdrželo objednávku na okna podle návrhu malíře Karla Svolinského. Zda to byl návrh totožný s jeho původním, či jiný, nevíme.
V první polovině roku 1944 převzal konečně zástupce duchovní správy (administrátorem tehdy už osiřelé farnosti byl P. Jíša) hotová okna. Ale byla válka, mohlo dojít k jejich poškození nebo i zničení, a proto jsou okna raději prozatím uložena v chrámovém sklepení.
Ale vraťme se ještě do roku 1941. V březnu rád přijal kameník Mrázek další objednávku: měl z ostružínského mramoru zhotovit dva postranní oltáře – sv. Antonína Paduánského a sv. Terezie z Lisieux, jak je narýsoval architekt Rothmayer, a to za smluvenou cenu 136.000 Kč. Dílo se však zdržuje. Architekt mění něco na výkresech a hlavně kameníkům se nedaří vylomit desky té velikosti, aby stačily na oltářní stoly. V lomu se o to pokoušeli třikrát, ale marně. V této situaci nabízí Mrázek, že za stejnou cenu vytesá stoly z mramoru kararského. Tak se i stalo a před Vánocemi už oltáře stály na svých místech. P. Škardovi se však tyto oltáře nějak nelíbí. Aby nespokojeného zákazníka aspoň trochu uklidnil, vytesal kameník ze stejného materiálu dvanáct svícnů a bezplatně je věnoval kostelu.
Oltáře stojí, ale bez soch. V lednu 1942 začalo jednání s pelhřimovským Chrámovým družstvem o jejich zhotovení. Dohodnuto: za 35.600 Kč budou vyřezány obě sochy podle modelů sochaře A. Berky. Po několikrát posunuté dodací lhůtě (k velké nelibosti P. Škardy) v srpnu 1942 kanovník Titl oltáře posvětil.

Válka

A znovu se vrátíme do roku 1941. Tentokrát budeme svědky záležitosti velmi smutné. P. Škarda musí vyplnit soupisové archy a hlásit úřadům počet a velikost kostelních zvonů. Zřejmě se chystá jejich rekvizice… Stalo se tak zanedlouho – 27. března byly zvony odvezeny. Zůstal jen nejmenší z nich, umíráček.
Doba je sice zlá, ale není možno nechat všeho. Spolek má v úmyslu začít se sochařskou kompletací chrámového vnějšku. Podle Plečnika má být vrcholný bod celého průčelí ozdoben skupinou kříže mezi dvěma anděly. Tuto zakázku přijala kamenická škola v Hořicích a dílo z pískovce by provedl její profesor sochař Josef Kalfus. Za jeho výtvor, vysoký 230 cm, má fara zaplatit 37.300 Kč. Panu faráři Škardovi se to sice zdá mnoho, ale nakonec dílo Kalfusovi zadává.
Naše tvrzení, že doba je zlá, se ve farnosti Nejsvětšího Srdce potvrdilo až příliš tragicky. 16. června 1942 byl gestapem zatčen P. Zámečník. Udala ho na Vinohradech bydlící německá žena. Prý jí nepodal sv. přijímání, protože měla na kabátě odznak s hákovým křížem. Marně se P. Zámečník snaží obvinění vyvrátit. Je odvezen do Terezína a odtud do Dachau, kde 22. listopadu umírá jako oběť zvrhlých experimentů s umělou infekcí flegmóny.
P. Škarda byl ještě svědkem zatčení svého kaplana, ale na věčnost ho předešel: 7. října 1942 zemřel tento horlivý a nezapomenutelný budovatel druhého farního kostela na Královských Vinohradech ve věku 75 let. R.I.P.!
Rok 1943 byl na farní události poměrně chudý. (Nebo snad se takovým zdá pro nedostatek zachovaných informací? Vyschl totiž jeden jejich pramen, a to ten nejvydatnější: Farní věstník byl zakázán a nesměl dále vycházet.)
Probíhalo složité jednání ve věci barevných oken, o kterém jsme se zde už zmínili. Připravují se zlaté křížky určené k oživení chrámových stěn. Také sousoší andělů s křížem bude brzy připraveno k usazení nad chrámový portál. Začíná se s úpravou interiéru krypty.
Z roku 1944 zaznamenejme: Pokračuje se s pracemi v kryptě, jejíž úpravu navrhuje arch. Rothmayer. Pod jeho vedením se z této místnosti stává výrazná a esteticky hodnotná součást chrámu. Za práce kamenické (včetně fontány ze sliveneckého mramoru, která zdobí předsíň krypty), štukatérské, truhlářské a jiné řemeslnické bylo zaplaceno úhrnem přes 130.000 Kč. V chrámové lodi byla dokončena dekorace stěn pozlacenými křížky.
A přišel rok 1945. Únorové bombardování Prahy si v druhé vinohradské farnosti vyžádalo 53 obětí. Božím řízením přežil chrám Nejsvětějšího Srdce Páně tento tragický den bez úhony. (Jeho rozsáhlé podzemní prostory dokonce sloužily jako veřejný protiletecký kryt.) Může se proto valná hromada Spolku v dubnu zabývat nabídkou malíře a sochaře Václava Andrese, že pro tento chrám vytvoří jesličky, umělecké dílo velkého rozměru, aby odpovídalo monumentalitě prostoru, kde by mělo stát. Důkladně a poctivě vážil Spolek Andresovu ofertu, než s ní vyslovil souhlas. Honorář totiž nebyl zrovna malý, obnášel 550.000 Kč.

Léta poválečná

Také druhá vinohradská farnost oslavila konec války. Bylo to 31. 5. 1945 při slavnosti Božího Těla, kterou ve zdejším kostele vedl z koncentračního tábora se vrátivší dr. Josef Beran. Ten se též zúčastnil slavné farní pouti 10. června. Na svém putování Prahou bylo i v kostele Srdce Páně (z 24. na 25. června) vystaveno Paládium země České, Madona staroboleslavská.
Nejen P. Škarda přímo hořel snahou vybudovat tento důstojný Boží stánek. Také všem jeho nástupcům záleželo a dodnes záleží na tom, aby toto vskutku umělecké dílo bylo nejen zachováno, ale i stále zvelebováno. Idea zbudovat zde boční oltář sv. Kryštofa (v r. 1932) se neuskutečnila. Než kostel nezůstal bez připomínky patrona cestujících. V r. 1947 byl chrámový interiér obohacen o sochu tohoto světce, kterou vytesal prof. Oldřich Stefan. Velkou částku na její zhotovení věnovala vinohradská žena, jejíž manžel šťastně přežil autohavárii. Profesoru Stefanovi zadává Spolek i sochařskou výzdobu vnějšího průčelí chámu. Ten zakázku přijímá a v r. 1950 je osazena socha „Dobrý pastýř“, ale ostatní dvě navržené sochy budou muset – vinou změn ve společnosti a s tím souvisejících potíží – na své umístění ještě dlouho čekat.

Padesátá léta

Obšírně a podrobně jsme psali o letech života druhé vinohradské farnosti a jejího kostela. Avšak neblahou dobu po roce 1948 shrneme jen do stručných konstatování.
Spolek byl rozpuštěn (díky Bohu, že mohl přivést chrám aspoň do tohoto stavu!), obnovený Farní věstník zakázán, převážná část dokumentů farního archívu byla zabavena.
P. Antonín Jíša, který byl v r. 1947 jmenován farářem, byl r. 1952 zatčen a internován v Hájku u Unhoště, později v želivském klášteře. Po propuštění se nesměl vrátit do duchovní práce a živil se v civilním zaměstnání až do r. 1968. Jeho kaplan P. Pavel Kohout musel nastoupit na vojnu a byl zařazen do útvaru PTP na Libavé u Olomouce. Po ukončení vojenské služby se už do Prahy vrátit nesměl a působil v menších západočeských farnostech. Správou farnosti byl pověřen redemptorista P. Jan Košňar. Ten zde působil do roku 1957, kdy ho vystřídal P. Alfons Daňha, rovněž kněz řádu redemptoristů.

Rok 1968

Tento stav v podstatě trval až do jara 1968, kdy nastala renesance života naší farnosti. P. Jíša a P. Kohout se zde znovu setkávají na společném díle a jejich farníci je s nelíčenou radostí uvítali. Jako celá společnost, i farnost Nejsvětějšího Srdce prožívá uvolnění z totalitního sevření. Duchovní práce dostává nové formy i větší rozměry a ukazuje se potřeba poslat pomocníky na jednu z největších a nejživějších pražských farností. Jako druhý kaplan sem v polovině roku 1968 přichází P. Pavel Kuneš (jeho spolupráce zde však trvá jen do 15. 12. 1971), přicházejí sestry voršilky, jejichž blahodárné působení přinášelo prospěch kostelu i farnosti po více než 20 let.
Oteplení „pražského jara“ nemělo – žel! – dlouhého trvání. Brzy se situace stává – a to nejen pro křesťany – téměř neprodyšnou a farnost začíná opět žít do značné míry skrytým životem. Ještě že se podařilo obnovit činnost chrámového sboru a při dětské besídce založit sbor dětský. V letech opětného přituhnutí to nakonec byly jediné legální formy sdružování dospělých i dětí do společenství, jejichž náplní byl nejen zpěv, ale i náboženská výuka a výchova.

1969 – 1989

Než se porozhlédneme, co se v tomto období událo v našem kostele, uvedeme několik personálních dat:
Od 1. 1. 1972 byl do funkce druhého kaplana uveden P. Ladislav Hulín a ve farnosti Nejsvětějšího Srdce jsou opět tři kněží. Ne však příliš dlouho. Začátkem prosince 1983 farnost se smutkem doprovází do farní hrobky na vinohradském hřbitově svého faráře P. Antonína Jíšu. A v relativně krátké době – v polovině prosince 1985 – jej na věčnost následuje i P. Pavel Kohout. P. Hulín se stává administrátorem farnosti. S ním zde zůstává P. Anastáz Bohumil Polášek OFMCap., který zde vypomáhá už od léta 1985. Další personální změna nastala 30. 11. 1986, kdy byl výpomocí ve farnosti pověřen vikář II. pražského vikariátu, vyšehradský kanovník P. Antonín Doležal.
Dobře, že výstavba i výzdoba kostela byla v té době už vlastně téměř dokončena, protože vše, co v něm bylo ještě nutno doplnit nebo opravit, se po roku 1968 dělalo velmi těžce. Co panu faráři Jíšovi obzvlášť leží na srdci, jsou prázdné konzoly nad hlavním a jedním vedlejším vchodem do kostela. S enormním úsilím přece jen docílí toho, že prof. Stefan dotesá v r. 1971 postavu „Orantky“ nad vchod vedlejší, ale třetí plastiku, Madonu s Děťátkem, která má být nad hlavním vchodem, už sochař nedokončil. Zemřel dřív, než jí mohl dát definitivní podobu. Avšak P. Jíša se i nadále snaží získat ji, třebaže je na ní vidět řada nehotových detailů. Jeho houževnaté úsilí bylo završeno úspěchem. V létě 1983 zvedá mohutný jeřáb tuto těžkou sochu a usazuje ji na připravené místo. A touto akcí se P. Jíša, jen několik málo měsíců před smrtí, se „svým“ kostelem rozloučil.
Kdo se v těch letech nesnažil něco vybudovat, nevěřil by, s jakými obtížemi se např. opravovala střecha, kterou stále víc zatékalo, jak nesnadno se prováděla rekonstrukce elektroinstalací při přechodu na 220 V, nebo jak dlouho se vlekla generální oprava varhan.
Zvláštní zmínku si zaslouží komplikované řešení obtížného problému

Ozvučení chrámového prostoru.

Je snad možno říci, že z architektonického hlediska je vnitřek kostela dokonalý. Avšak nečleněné stěny a prostor bez jakéhokoliv sloupoví, to se stalo tvrdým oříškem pro akustické zvládnutí. Protože se během let ukázalo, že bez technické pomoci se nemůže Boží slovo dostat srozumitelně k sluchu všech shromážděných věřících, hledal se způsob, jak tuto potíž odstranit. A to nebylo snadné.
První pokus byl vykonán už v r. 1945 za pomoci rozhlasového zařízení, které v Praze zůstalo po cizí armádě. Výsledek byl nevyhovující. Protože ani další zesilovací aparatura, už tuzemského původu, s řadou reproduktorů rozvěšených po stěnách, naděje do ní vkládané nesplnila, hledalo se dále. Další pokus odstranit hluchá místa představovaly mohutné sloupy reproduktorů na dvou, později na čtyřech místech chrámového interiéru. Stížností ze strany věřících však neubývalo, spíše naopak. Proto následovalo množství akustických měření a expertíz nejpovolanějších odborníků. Když ani reproduktory umístěné na lavice v místech, kam hlas dosavadních reproduktorů nedosáhl, nepřinesly žádoucí efekt, muselo se přistoupit na řešení, které sice vyvolávalo dost nesouhlasu z obav o estetické narušení vnitřního chrámového prostoru, ale které se ukázalo být nejlepším ze všech předchozích: jsou to reproduktorové koule, které, rozvěšeny na mnoha místech, nám dodnes umožňují slyšet téměř všude v kostele.

A pak přišel listopad 1989

Nejdříve si řekněme, jak se odrazil v personálním obsazení farnosti. P. Polášek, člen řádu kapucínů, odchází do obnovené řádové komunity. Od února 1990 se farářem stává P. MUDr. Jiří Slabý (který zde v červnu 1970 slavil svou primici). Pod vedením tří kněží (P. Slabý, P. Doležal a P. Hulín) začíná farnost znovu žít naplno. Je obnovena činnost farní rady, rozbíhá se činnost skautů a mládeže vůbec, znovu se otvírá farní knihovna, o Velikonocích 1990 vychází první číslo Farních zpráv. Po letech je v květnu 1990 zase uspořádána pouť autobusy na Sv. Horu (poutě se pak opakovaly přibližně každého půl roku na významná poutní místa v Čechách), Boží Tělo slavíme opět průvodem s hudbou kolem kostela. Promítají se vhodné videofilmy, pořádají přednášky a zahajuje se prodej křesťanské literatury. Od září 1990 byla obnovena oficiální výuka náboženství. V září 1991 se s námi loučí sestry voršilky, které odcházejí za svými řádovými povinnostmi. Farnost s vděčností vzpomíná na jejich obětavost v péči o kostel i při vyučování náboženství. Tyto všechny okolnosti vedly k tomu, že od května 1990 ve farnosti pracují i řádní laičtí zaměstnanci.
Při tom všem si znovu uvědomujeme, jak prozíravý byl architekt prof. Plečnik, že navrhl při kostele tolik vedlejších místností. V době, kdy chrám Nejsvětějšího Srdce projektoval, to zdaleka nebylo běžné. A bez těchto místností by život farnosti jistě nemohl tak rozkvétat. Když pak bylo do nich závěrem roku 1990 rozvedeno i ústřední vytápění, mohou dobře sloužit i v zimním období. Tak se náš kostel mohl na přelomu roku 1990 a 1991 stát jedním z center evropského setkání mládeže.
Vyslovujeme-li zde své uznání arch. Plečnikovi, zaznamenejme i to, že uznání mu bylo projeveno i z jiné strany: Dominanta tohoto chrámu, kterou Praha před šedesáti lety získala, byla znamenitě zdůrazněna i pro večerní a noční dobu, když na ni byly počátkem r. 1990 zaměřeny reflektory veřejného městského osvětlení.
Vraťme se však ještě na chvilku do kostela. Kromě zmíněného vytápění byla provedena ještě další vylepšení. Klekátka a podlahy v lavicích byly opatřeny tvrdým a hladkým nátěrem, aby se tak aspoň trochu usnadnila práce těch nemnohých ochotných žen, které s velkým úsilím udržují náš kostel v čistotě. Velké ulehčení těm, kdo se obětavě starali o každodenní provoz kostela, znamenalo zavedení automatického ovládání zvonů v r. 1990.
Také jedna snaha P. Škardy se realizovala v celém rozsahu až nyní: V r. 1934 marně žádal obec Pražskou, patrona kostela, o profesionální úpravu zahrádky za kostelem. Stalo se tak pod vedením zahradního architekta Böhma až v r. 1991.
V r. 1991 bylo také konečně možno objednat (opět u firmy Manoušek) dva nové zvony, které byly dodány k 60. výročí posvěcení kostela:
1) „Cor Iesu“, tón G1, váha 750 kg
2) „Maria“, tón B1, váha 420 kg
Z těch, které po padesát let svolávaly věřící k bohoslužbě a vyzývaly k modlitbě, jen jeden pocházel z původní sady Manouškových zvonů. Druhý k nám byl převezen z věže tehdy zrušeného kostela v dejvickém semináři.

Bohu díky!

Tento text vznikl v roce 1992, kdy jsme si připomínali 60. výročí posvěcení druhého farního chrámu na Královských Vinohradech, chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně. Při té příležitosti jsme spolu prošli celým obdobím, v němž se – často těžce, přetěžce – připravovala jeho výstavba, kdy jeho budova začala být významnou součástí pražské architektury, kdy se v něm shromáždilo nemálo uměleckých výtvorů a kdy se stal i místem, odkud vycházejí proudy milosti farníkům i všem ostatním věřícím.

Ohlížíme se zpět a s nadějemi se díváme i dopředu. S nadějemi a s důvěrou. Protože to vše, co se událo, stále znovu potvrzuje pravdivost slov, vytesaných do svatostánku:
JÁ S VÁMI JSEM PO VŠECHNY DNY AŽ DO SKONÁNÍ SVĚTA.

 

NĚKOLIK ČÍSEL ZÁVĚREM:
V roce 1991 bylo v našem kostele slouženo 1100 mší svatých, při nichž bylo věřícím podáno 100 000 svatých přijímání. Křtů bylo 242, prvních svatých přijímání 35. Biřmováno bylo 34 dospělých křesťanů a svátost manželství přijalo 26 snoubeneckých párů.