Slovo k povzbuzení na neděli 27. února 2022, na 8. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se pokoušíme intenzivně ptát, co nám to či ono Boží slovo říká právě do naší konkrétní situace, dostáváme se přeci jen do nebezpečí, že je pochopíme třeba nějak zkresleně, že do Božího slova budeme příliš vkládat své představy, co slyšet chceme anebo naopak ne, že naše předporozumění bude příliš silné. To je pravda. Na druhou stranu jinou možnost nemáme než se ptát. Od toho zde Boží slovo je, aby k nám skrze ně promlouval sám Bůh. Jeho hlas potřebujeme slyšet o to více, oč náročnější a těžší se naše životní situace stane. I třeba s tím, že mu nebudeme vždy rozumět, že se třeba v pochopení i spleteme…

Situace války, do které jsou vtaženy bez vlastní vůle masy lidí a kterou lidé trpí, války, která je tentokrát blízko a máme strach, že hrozí i nám – i proto si hrůzu války konečně začínáme uvědomovat, (situace nynější války) je přesně situací, kdy cosi Božího slyšet potřebujeme. Jako útěchu i jako inspiraci.

Zkusme proto právě dnes naslouchat Božímu hlasu skrze slova Písma, která jsme právě slyšeli.

V evangeliu pokračujeme v četbě Ježíšovy Řeči na rovině dle Lukášova sepsání. Dnešní úryvek je další sekvencí Kristových výroků (logií) – připomínajících mudroslovné aforismy – k celé řadě oblastí lidského života. Kdybychom chtěli jejich obsah vyslovit dnešními slovy, možná bychom řekli: Zaprvé je potřeba vidět, nebýt oslepen a zaslepen, nenechat se vést slepými. Zadruhé je třeba být pokorný, být si vědom své vlastní slabosti, nebýt pokrytci. Zatřetí rozlišovat podstatné a nepodstatné, trám od třísky. A začtvrté je nutné se snažit stále vnímat a hledat rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi sladkými fíky a bodavým trním.

Evangelium bylo předznamenáno perikopou ze starozákonní mudroslovné knihy Sirachovcovy, prvním dnešním čtením: Zkoušky a čas odhalí nejlépe, co je v člověku («V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře… Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn»).

Žalm následně vyzpíval chválu lidské spravedlnosti («Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu»).

Druhé čtení z Prvního listu svatého Pavla Korinťanům k tomu všem přidalo povzbuzení, že pro Kristovo zmrtvýchvstání, pro víru ve věčnost se nikdo nemá ničím a nikým nechat zviklat od díla Páně, od díla dobra.

Jak těmto slovům Písma naslouchat? Co si z nich vzít? V situaci, která nastala, v situaci, ze které mnozí máme strach, v situaci války, která již – a to si je třeba jasně připomenout – na své oběti už tak strašlivě a smrtonosně dolehla a stále tvrději doléhá?

«Může slepý vést slepého, nespadnou oba do jámy?». Není možné nevidět, co se děje. Je třeba chtít vidět, co se děje, nenechat se oslepit; ani vlastním strachem, ani vlastní bolestí, ani starostmi o své blízké, ani vlastním sobectvím, ani pohodlím, ani vlastními představami, ani ideologiemi jakéhokoli ražení, prostě ničím. Na Ukrajině je válka – jako už dávno se válčí mnohde jinde na světě, jen se to doposavad nás příliš nedotýkalo a možná hrozba pro svět nebyla třeba tak veliká – a to musíme chtít vidět. I to, že nikdo neví, kam až se válka rozšíří, co bude dál. Byl-li nám dán dar víry v Boha, dar vidění Boha vírou, ptejme se Boha, co činit, jak pomoci, jak se chovat, mějme touhu být osvícení Božím světlem. A to i v našich obyčejných každodenních životech a vztazích, které pokračují.

«Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?» Vědomí vlastní slabosti, vlastního „másla na hlavě“ nás má vést k neodsuzování druhých, ale určitě nás nemá odradit od snahy konat dobro. Naopak, vlastní slabost a hříšnost a vědomí vlastní křehkosti nás mají vést k o to intenzivnějšímu volání o pomoc Boží ke konání dobra, ke snaze dobro konat, a tak třeba i zadostiučinit za své minulé hříchy současnou láskou.

Je třeba rozlišovat trámy a třískami, mezi podstatným a nepodstatným. Neztrácet čas a energii nepodstatným a věnovat se podstatnému. Kéž bychom aspoň nyní zanechali malicherných sporů a nesmyslů, kterými se mnohdy mezi sebou rozdělujeme a trápíme jeden druhého, a soustředili se aspoň nyní na to podstatné – na víru, naději a především lásku – a jeden druhého tak raději podpírali. Musíme si pomáhat, budeme si muset pomáhat, musíme druhým pomáhat, chceme-li být Kristovými učedníky. «Tvoříme-li tedy jedno společenství, varujme se všeho, co nás vnitřně dělí, nechme nerozumných hádek, nechme sporů, ať je Kristus jako Bůh náš mezi námi!» zpívá krásný hymnus na Zelený čtvrtek.

«Není dobrý strom, který dává špatné ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci». Je dobro a zlo. I při vší složitosti světa a smíšenosti obého jsou prostě činy zlé a činy dobré. Jsou zla, která nemohou být relativizována, a dobra, která nemohou být znevažována. I to je třeba vědět a vidět. Na každém z nás pak záleží, jaké ovoce po něm ve světě pro druhé zůstane, zda dobré anebo zlé. Doba krizí je dobou zrání ovoce a jeho sklizně, dobou, kdy je sladkého a dobrého ovoce potřeba více než kdy jindy. My jsme stromy, jaké ovoce světu zanecháme?

Milé sestry, milí bratří, Bůh nám neslíbil, že vše dopadne dobře (ani že nynější konflikt brzy skončí a bude nastolen mír a spravedlnost, byť si to všichni přejeme a kéž by tomu tak bylo). Ale slíbil nám, a to jasně, že nám dá svého Ducha, sám sebe, svou sílu, svou blízkost, ať se děje, co se děje.

U Boha čerpejme svou útěchu a sílu, pro sebe i své blízké a snad tajemně i pro ty vzdálené. Modleme se k Bohu za odvrácení zla války, za obrácení těch, kteří ji rozpoutali, zvlášť za všechny trpící na všech stranách. A hlavně se snažme – s vědomím, co strašného se děje – konat dobro, pomáhat, kde se dá, věřit, doufat a milovat, činit to, co je v našich silách, využít čas života, který máme.

Stav války a rozvratu nás nesmí zparalyzovat. Zkusme nepropadnout malomyslnosti, nenechme se složit, to bychom nikomu a ničemu nepomohli. Máme žít dál, snažit se věřit, doufat a milovat, snažit se o dobro, účinnou solidaritu, podle svých možností. A buďme vděční, že žijeme, když je život tak křehký, navíc zatím – narozdíl od našich válkou sužovaných bratří a sester – v míru (kéž by tomu tak bylo i dál). Ale zkusme žít lépe, méně sobecky, více s ohledem na druhé, více s Bohem a lidmi a také s pohledem na věčnost.

Snažme se naslouchat Bohu, jak máme žít dál…

stáhnout pdf