Slovo k povzbuzení na neděli 3. dubna 2022, na 5. neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

dnes – na již pátou neděli postní – máme před sebou opět krásné evangelium; „Ježíš a hříšnice“ bývá zpravidla redakčně nazývané.

A můžeme docela klidně nechat stranou, že dle biblistů je tento úryvek nejspíš nejanovskou vsuvkou do Janova evangelia, text patrně starší než nejmladší evangelium: V každém případě se stal a je součástí Božího slova Janova evangelia, podává inspirované svědectví o jednání Pána Ježíše a chce k nám promluvit. Stejně tak můžeme nechat stranou pozdější, pozdně patristické ztotožnění ženy hříšnice s Máří Magdalénou a s ženou v domě Šimona farizeje: Jméno a totožnost ženy nám evangelium nepředkládá, pro význam jeho poselství to tedy není důležité.

Zaměřme svou pozornost raději na to, co v evangelijním úryvku je…

Zaprvé: Pán Ježíš nepřichází, aby hříšníka odsoudil a zničil, ale aby ho zachránil; to sám říká a hlavně ukazuje vícekrát. Proto zachraňuje i «ženu dopadenou v cizoložství při činu». V každém případě před společenskou smrtí; kamenování by v praxi Ježíšovy doby patrně již neznamenalo fyzickou smrt (tak už se v té době nejspíš nekamenovalo), ale jen bolestivý trest a především těžkou společenskou stigmatizaci. Možná ji chrání před zkaženým nebo promarněným životem; nevěra přeci zpravidla způsobuje bolest a ničí lidské vztahy. A navíc jen jako Boží Syn věděl, zda i před smrtí věčnou.

Zadruhé: Setkání s Pánem Ježíšem proměňuje člověka silněji a účinněji než jen slova Zákona, než samo ženě jistě dobře známé přikázání Desatera «nezcizoložíš». Zázrak skutečné proměny lidského nitra a života k trvale lepšímu povětšinou nezmůže ani to nejlepší moralizování a často už vůbec ne trest. Proměnu může však způsobit opravdové životní setkání s Pánem Ježíšem, tajemství daru křesťanské víry, tajemství živého vztahu s ním. Proto Pán Ježíš k nám slabým lidem přichází, abychom v našem srdci a jednání bylo stále méně zla a stále více dobra. I žena v evangeliu snad pak opravdu dokázala vstát a od té chvíle již nehřešit, odejít z místa opravdu proměněná podle Ježíšova slova (což by tedy pak vlastně evokovalo ono ztotožnění s Maří Magdalénou, jakkoli bez opory v samotném evangeliu).

A zatřetí: Nikdo z nás není bez hříchu, nikdo z nás slabých lidí nemůže jen tak po druhém slabém hříšníkovi házet kamenem. Každý z nás je nějak podobný lidem ze zástupu v jeruzalémském chrámě. Nehodit kamenem pochopitelně ještě neznamená schvalování zla, ale znamená to milosrdenství k druhým, k ostatním hříšníkům. Zvlášť k takovým, kteří se dopouštějí hříchů ze slabosti, snad ne ze zlé vůle. Jako se hříchů v různých podobách, někdy i zlých, dopouštíme i my a potřebujeme milosrdenství druhých.

To jsou pochopitelně známé věci, mnohokrát opakované, přesto jsou vždy hodné našeho rozjímání a zpytování svědomí…

Možná zkusme zaměřit svou pozornost ještě na věc, která také v samotném textu není: Co Kristus asi psal do toho písku? To je otázka, která zaměstnávala nejednoho již antického interpreta evangelia. Leckdo si ji položil a pokusil se na ni odpovědět: Pán Ježíš na zem musel psát buď hříchy, anebo Boží přikázání. Jeden raněstředověký byzantský rukopis dokonce vkládá podobnou domněnku do samotného textu evangelia: «(Ježíš se však sehnul a psal prstem na zemi) hříchy každého jednoho z nich».

To oporu v analogické četbě Písma svatého má. Vždyť už někteří starozákonní proroci hovořili o hříších člověka napsaných jakoby na tabulkách. A hlavně samotný titulus crucis je vlastně takovou tabulkou, označením hříchu, ze kterého byl Beránek nevinný lidmi viněn.

I tato úvaha je proto snad hodná našeho zastavení se…

Zkusme se dnešním příběhem nechat trochu vtáhnout:

Jsme-li tedy na místě židů ze zástupu odsuzujícího ženu-hříšnici, buďme o to více otevření takovému živému setkání s Pánem Ježíšem, že ho spatříme, jak píše do země právě naše hříchy a slabosti. To by nás mělo vést k milosrdenství, protože nikdo z nás není bez hříchu, aby mohl hodit kamenem, k zastydění se a k obrácení.

Jsme-li zrovna spíše na místě ženy hříšnice, zkusme se otevřít se vztahu s Pánem Ježíšem jako tím, který nás nechce odsoudit, ani společensky dehonestovat či stigmatizovat, ale před tím vším nás – aspoň v našem srdci – chránit, a tak zasáhnout svou dobrotou. Abychom i my vstali a již nehřešili, anebo cestou obrácení aspoň vykročili. Anebo aspoň byli také milosrdní k ostatním, když je Pán Ježíš tak dobrý k nám.

Ale buďme, snažme se být aspoň trochu i na místě Pána Ježíše jako toho, který se dokáže zastat i slabého a hříšného, je-li toho potřeba…

Milé sestry, milí bratří, postní doba se již opravdu chýlí ke konci, příští neděle je jíž Květná. Kéž i dnešní evangelium – čtené i v souvislostmi s bolestmi a utrpeními dnešního světa, zvlášť šílené války – je nám povzbuzením zatoužit ve zbylém čase necelých dvou týdnů do Velikonoc se ještě aspoň o něco s Boží pomocí pokusit; o setkání s Pánem Ježíšem, o otevřenost a touhu po obrácení k dobru, o milosrdenství, o nehození kamenem. Že toto vše by nemělo zůstat jen frází ale mělo dostat docela konkrétní podobu, je asi nadbytečné připomínat…

stáhnout pdf