Slovo k povzbuzení na neděli 19. června 2022, na 12. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je – po době postní a velikonoční – první z druhé části liturgického mezidobí, které připomíná především dobu veřejného působení Pána Ježíše. Neděli co neděli se tedy před námi rozevírají jednotlivá evangelijní svědectví, letos na pokračování podle Lukášova sepsání, o Kristových skutcích, zázracích, slovech a činech, ve nichž skrze jeho lidství zazářilo i jeho Božství. Evangelium je v bohoslužbě slova vždy předznamenáno čtením prvním ze Starého Zákona, které ten či onen Kristův čin zaslibuje. Na ně navazuje žalm, starozákonní modlitba formou písně. Druhé čtení je také na pokračování, a to z novozákonních, především Pavlových listů; proto se mu také říká epištola („dopis“).

Biblická čtení tak neděli co neděli jsou vybrána tak, aby před námi, pokud možno, rozevřela dva tematické celky k rozjímání, nechání se obohatit Božím slovem. Dovolte proto dnes dvě poznámky…

Začněme druhým čtením. Je z Pavlova Listu Galaťanům (či Galatským). V něm se apoštol snad nejvýraznější ze všech svých listů snaží vyslovit, postihnout, obhájit pravdu víry, že křesťanství je opravdu otevřeno všem, že otevírá Boha skrze Krista všem lidem, židům i pohanům. O tom je i dnešní úryvek. Víra v Krista Ježíše a pokřtění v Krista činí z každého člověka pravé Abrahámovo potomstvo a dědice podle zaslíbení.

Toto stání se křesťanem Pavel přibližuje pomocí krásného obrazu oblečení se v Krista. Obraz má svůj původ nejspíš v prostředí divadla, antického dramatu: Aktér oblékající se do kostýmu se obléká do své role přijímaje ji. Křesťanská víra a křest jsou – metaforicky vyjádřeno – oblečením se do podoby a role Krista v tomto světě, mezi lidmi. A to je krásné.

Že v tomto případě nejde jen o něco vnějškového, dává odtušit skutečnost, že ze stejného divadelního prostředí pochází i řecké slovo prosópon (latinsky persona, „osoba“), původně označující právě roli v dramatu, její kostým. Ostatně i mnohem modernější lidové úsloví „šaty dělají člověka“ má v tomto ohledu cosi do sebe.

To, do čeho by nás naše křesťanství mělo oblékat, do čeho by nás měla odívat naše víra, do čeho jsme byli oblečeni křtem – nezapomeňme, že právě toto je smysl křestního roucha, v antice byli katechumeni křtěni nazí – je podoba Pánu Ježíšovi. A jak je stále opakováno, není větší podobnosti Kristu než mít opravdu rád. A to každého, protože Pán Ježíš jedinečně otevřel Boha opravdu všem. Oblečení se v Krista znamená mít rád – slovy Pavlovými – Žida i Řeka, otroka i svobodného, muže i ženu. Další nám vlastní a aktuální dvojice jsou samozřejmě nabíledni…

Evangelijní úryvek má na první poslech tři části na sebe navazující. Nejprve zazní Kristova otázka adresovaná apoštolům, za koho ho lidé považují, a Petrova odpověď, že za Božího Mesiáše. Následuje Ježíšova předpověď utrpení, jeho cesta se už začíná ubírat k Jeruzalému. A vše končí Kristovou výzvou ke zřeknutí se sama sebe a následování.

Protože i jen se pokusit nastínit, o čem bychom mohli rozjímat, přesahuje formát jedné poznámky, zastavme se nad jednou jedinou větou, a to nad tou poslední: «Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho». S tím, že v řeckém originále novozákonního textu není řeč o záchraně «života» (zóé) ale «duše» (psyché).

Samozřejmě, že překlad „život“ je správný. Tak toto místo a jim podobná biblisté také skoro vždycky překládají. „Duše“ v řeckém (psyché) ale i hebrejském (nefeš) smýšlení opravdu znamenala a znamená celý život, živou bytost, její nitro. Duše přeci oživuje tělo, je vnitřním pohybem sama v sobě (řecky entelecheia), je Dechem Hospodinovým, v člověku jedinečně, ale nějak i v ostatních živých tvorech.

Nicméně pokud bychom se odvážili – možná nesprávně – číst dnešní Ježíšovo slovo o záchraně duše i v užším jejím smyslu, tedy opravdu jako o záchraně „duše“, můžeme v něm třeba slyšet i následující: Člověk, který se stará jen sám o sebe, jen o svou vlastní spásu a záchranu a vůbec ho nezajímá spása a prospěch ostatních lidí, jeho okolí a celého světa, svou duši nakonec stejně ztratí. A nemůže být opravdovým Kristovým učedníkem, Kristovou učednicí, nemůže ho autenticky následovat.

Spása, záchrana duše i celého člověka je samozřejmě věcí Boží, ne naší, je darem Božím, darem Kristova milosrdenství. Ale je asi dobré si připustit, že špatně uchopené křesťanství, tedy špatně oblečený Kristus, někdy mohou v člověku potencovat některé nejsobečtější a nejtvrdší rysy jeho osobnosti. Bohužel, Stává se to tehdy, kdy se sebestředné točení kolem našeho „já“ obleče do jakýchsi křesťanských kostýmů, které ale – narozdíl od těch, jaké měl na mysli Pavel – zůstanou opravdu jen vnějšími kostýmy. Dokonce takovými, které zakryjí pravé nehezké šaty a zle zvolenou roli ve světě, v existenciálním dramatu, jímž je život sám. Role mít rád, snažit se o prospěch (i ten věčný) druhých přijata není. Jenže takový člověk, pokud je, se s Kristem vlastně osudově minul, i když si třeba myslí, že ne. Neoblékl se v Krista, ale jen do své pokřivené podoby Ježíše.

Milé sestry, milí bratří, obnovme v sobě touhu se opravdu – jako nazí – obléci do Pána Ježíše, do jeho lidství, které se stalo projevem jeho Božství, ztělesněním nekonečné Boží lásky ke všem a všemu. Obnovme v sobě pokorně touhu obléci se s jeho pomocí, nechme se jím oblékat stále znovu a znovu, nechme se každého rána, než se vydáme do světa.

A nebuďme sebestřední. I když to zní možná zvláštně, i když je třeba takovou výzvu brát s rezervou, možná nemějme na prvním místě starost o vlastní spásu a už vůbec ne o vlastní prospěch, ale o spásu a prospěch svých bratří a sester, o to mít je rád. Ostatně byl to opět svatý Pavel, který ve svém velelistu Římanům vyznal, že by byl ochoten být zavržen a od Krista odloučen, jen aby jeho bratři a sestry (Židé) spásy došli. Ne nepodobně se dokázali subjektivně vzdávat vlastní i spásy i leckteří svatí v prospěch druhých. A proto ji objektivně dostali, a to v míře vrchovaté…

stáhnout pdf