Slovo k povzbuzení na neděli 11. září 2022, na 24. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní podobenství O marnotratném synu patří bezpochyby k nejznámějším a nejoblíbenějším podobenstvím z úst Pána Ježíše. Zároveň je i jedním z nejdůležitějších, neboť jak milosrdný je otec v podobenství, tak milosrdný je k nám, marnotratným lidem sám Bůh. Takový je i Pán Ježíš, «který přišel na svět, aby zachránil hříšníky» (jak jsme slyšeli ve čtení druhém).

Někteří biblisté proto toto podobenství považují za nejautentičtější shrnutí celého evangelia. Milosrdný Kristus, vyhlížeje ho již z dálky, s Boží mateřskou něhou přijímá zpět každého zatoulaného člověka, jen když projeví sebemenší snahu se navrátit, jen když se vydá na cestu, jen když přijde k němu ke stolu. Přijímá ho s dobrotou jen Bohu vlastní. Tu působivě na slavném obrazu vyjádřil Rembrandt van Rijn, když otci z podobenství objímajícího vrátivšího se syna namaloval každou ruku jinou; levou otcovskou, silnou a pravou mateřskou, něžnou.

Ať se stane cokoli, ať jsme slabí jakkoli, ať se zatouláme kamkoli, k tak dobrému Bohu se můžeme vždy s důvěrou pokorně vrátit. On nás přijme, neodmítne, obejme, neboť i nás už z dálky vyhlíží. V tom spočívá jedna ze základních sil křesťanské naděje.

Není divu, že podobenství o marnotratném synu je zároveň snad i nejkomentovanějším a nejcitovanějším Ježíšovým podobenstvím. Každý z nás už slyšel anebo četl celou řadu jeho výkladů…

Proto možná nechme podobenství soukromému rozjímání každého z nás a zkusme nyní krátce zaměřit svou pozornost na čtení první, které je ostatně uvozuje. Je z dvaatřicáté kapitoly knihy Exodus a rozevírá před námi část členité, dlouhé a relativně komplikované perikopy pojednávající o Mojžíšově pobytu na hoře Sinaj a o souběžném dění na jejím úpatí.

Mojžíš je na hoře čtyřicet dnů, setkává se s Hospodinem a dostává Desatero. Pro lid čekající dole je to ale příliš dlouhá doba, a tak požádá Árona, aby mu ulil zlaté tele jako spodobení Boha, který Izraelity vyvedl z Egypta. Mojžíš to neví, je na hoře, oznamuje mu to Hospodin a hned ohlašuje trest pro lid. Před Mojžíšem rozestře možnost, že by se pak mohl stát počátkem národa nového, jakýmsi novým Abrahámem. On to ovšem odmítá, Boha naopak konejší, přimlouvá se za Izraelský národ, aby byl zachráněn. A Hospodin se skutečně slituje a Izraeli odpustí.

Zlaté tele a rozhovor Boha s Mojžíšem jsou tak dva zásadní momenty dnešního starozákonního úryvku.

Zhotovení zlatého telete je velmi specifický hřích. Není totiž přímo odklonem od živého Boha, jak by se mohlo zdát, není popředním jeho existence anebo Božích mocných činů, vyvedení z Egypta, ale je vlastně jen vytvořením jeho podoby podle potřeby, představ a tužeb člověka. Izrael nevydržel čekat, nesnesl oblak, který zahalil horu Sinaj, a raději si zhotovil boha po svém. Respektive pravému Bohu dal příliš rychle sobě přijatelnější podobu. Možná s pocitem, že tak bude mít Boha více ve své moci, že si s ním snadněji učiní, co chce.

Je jasné, že Boha člověk vždycky vnímá nějak po svém, vždycky Bohu dává nějaké své podoby, projikuje do něj své představy, na tom asi není ještě nic tak špatného. Ale tragédie nastane, když člověk učiní rovnítko mezi svou představou Boha a Bohem samotným, anebo dokonce svou představu nad Boha povýší. Prostě když si začne myslet, že Boha již zcela zná a hlavně má. Když se mu Bůh stane telátkem a on jeho hospodářem.

Tak tomu však být nesmí. Jestliže skutečný Bůh je ještě větší než jakákoli dějinná zkušenost s ním a jestliže dokonce Boží Syn je větší než jeho přijaté lidství, o co víc musí být větší než jakákoli, i třeba sebelepší naše lidská představa o něm. Deus semper maior („Bůh stále větší“) zní trefné latinské úsloví.

Zdůraznění nekonečné transcendence (přesažnosti) Boží samozřejmě neneguje kategoriální a dějinné zjevení Boha vrcholící v Pánu Ježíšovi, ani nepopírá křesťanství jako jeho plnost. Ale připomíná nám, že ani do Písma, ani do posvátné Tradice, ani do křesťanství a už vůbec ne do naší osobní představy se celý Bůh nevejde, že byl, je a bude vždy stále větší. Proto bychom měli unést Boží tajemnost a nesmíme se snažit ji nahradit nějakým zlatým teletem. Ani Pán Ježíš pro nás nesmí přestat být Božím Synem, sice vtěleným, ale pořád Bohem.

Přesvědčení, že Bůh zůstává Bohem, že musíme umět snést, že mu nemůžeme rozumět, že pro nás zůstává tajemstvím, že určitá nejistota vzhledem k Boží k transcendenci k naší víře skutečně patří, a tak dále, znamená potřebu určité relativizace celého křesťanství. Ne však ve smyslu zpochybnění základních pravd víry anebo svátostných podob Kristova přicházení k nám, ale ve smyslu relativizace v původním významu slova: „uvedení do vztahu“. Jde totiž o to, abychom vše podstatně křesťanské vnímali jako (různě intenzivní) jedinečný projev přítomnosti živého Boha. Tak se nám vše podstatně křesťanské může stát opravdu médiem, prostředkem vztahu a způsobem komunikace s Bohem, s Pánem Ježíšem, tajemným pokračováním jeho lidství. Jím také je a chce být.

Naše křesťanská víra je přeci vztahem k Bohu skrze Pána Ježíše v síle Ducha svatého. K Bohu, který i navzdory vší blízkosti nám je stále nekonečně větší než my. I proto je důležité o víru pokorně pečovat jako o živý vztah k ještě živějšímu, k nejživějšímu Bohu, aby se nám naše vnímání Boha postupně nestalo nějakým zlatým telátkem, které by už Božím ovšem nebylo…

A pak máme před sebou ještě Hospodinův rozhovor s Mojžíšem. «Mojžíš byl nejpokornějším ze všech lidí», tak o něm hovoří už kniha Numeri. A dnešní scéna ze Sinaje je toho snad nejzřejmějším svědectvím. Více než o vlastní Boží slávu mu šlo o spásu všech, celého národa a slávu Boží v něm. Ne nadarmo byl Mojžíš už nejranějším křesťanstvím přečten jako jeden z nejvýraznějších starozákonních předobrazů Krista. Nejenže se stal nástrojem vyvedení z otroctví Egypta, ale právě na Sinaji se projevil jako dobrý, pokorný a zbožný člověk, kterému více záleželo na skutečné slávě Boží ve světě a na prospěchu všech ostatních, než na slávě a prospěchu vlastním.

A v tom nám je Mojžíš velkým příkladem hodným následování, který asi není třeba nijak zvlášť dál rozvíjet. Stačí se zaposlouchat do starozákonního příběhu a s Boží pomocí se Mojžíšovi snažit aspoň trochu připodobnit. Omnia ad maiorem Dei gloriam („vše k větší slávě Boží“) bylo heslem svatého Ignáce. A největší Boží slávou na zemi je dobro, láska a spása lidí. Mnohem více než nějaké naše jiné případné úspěchy…

Milé sestry, milí bratří, připomínejme si znovu a znovu podobenství o marnotratném synu a nebojme se k Bohu stále znovu a znovu přicházet, navracet se. Přiznejme si a unesme, že Bůh je nekonečně větší než my, neudělejme si ze své víry postupně nějaké zlaté telátko. K tomu nechť nám pomůže mojžíšovská touha po rozšíření slávy Boží, slávy skutečného dobra, a ne slávy vlastní, touha po prospěchu všech, nejen vlastním. S pomocí Boží, s pomocí Kristovou…

stáhnout pdf