Slovo k povzbuzení na neděli 25. září 2022, na 26. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

v dnešním evangelijním úryvku z Lukášovy šestnácté kapitoly, předznamenaném prvním čtením z proroka Ámosa, slyšíme krásný příběh O boháčovi a Lazarovi. Dobře jej známe, mnohokrát jsme ho slyšeli: Máme před sebou spokojeného boháče pořádajícího každý den skvělé hody, boháče hostícího jistě mnoho svých přátel. A také vidíme chudého a nemocného žebráka Lazara, marně lehávajícího u dveří boháčova domu. Ten ho asi ani neviděl, nikdo Lazarovi nepomohl, nikdo mu nic nenabídl ani nedal, a tak zemřel a byl vzat anděly do Abrahámova náručí. Zatímco boháč byl po své smrti jistě důstojně pohřben, následně ovšem vržen do pekelných muk, odkud již není návratu.

Tolik příběh. Na okraj je určitě dobré připomenout, jak je vlastně svědectvím již zralé a artikulované židovské víry v nesmrtelnost, včetně přesvědčení o rozdílnosti posmrtného údělu pro spasené a zavržené, pro dobré a zlé. Logika příběhu tuto víru předpokládá, musela být proto vlastní i jeho prvním posluchačům. Kéž by pokorná víra v nesmrtelnost lidské duše byla vlastní i nám…

Zkusme však zaměřit svou pozornost na samotný příběh, na jeho výklad.

Zaprvé se nabízí možnost číst celý příběh především jako mravní apel adresovaný boháčům. Apel k rozdávání z vlastního bohatství, k péči o chudé a bezmocné. Apel buď chápaný doslovně ve smyslu rozdávání z hmotného majetku a tišení hmotné nouze chudých, zvlášť těch, kterým se nedostává ani nutných prostředků k živobytí. Anebo můžeme číst vše také alegoricky či metaforicky, a to jako apel k vnímání i všech dalších a neméně bolestných podob chudoby. K vidění dalších všemožných tváří Lazarů žebrajících například po troše pozornosti ze strany druhých lidí, po jejich času, po troše lásky, přátelství a přijetí ze strany těch, co jsou třeba nějak tímto bohatí.

S tím, že takovými Lazary mohou být – v obou smyslech, ale zvlášť v tom druhém – často ti, kteří jsou nám nějak nejblíže, nějak lehávají u dveří a prahů našich srdcí, členové našich vlastních rodin, našeho společenství. Lidé, které nějak přehlížíme a raději se věnujeme jen svým jiným přátelům.

Zejména bohatí mají tento apel slyšet. Bohatství totiž, ať už má jakoukoli podobu, má moc zavřít člověku oči, že nevidí nic než je. Nevidí Lazary kolem sebe. I přestože třeba nemá zlou vůli. Jsme-li tedy nějak bohatí a nevšímáme-li si různých Lazarů, zvlášť těch ve své blízkosti, bohužel se můžeme podobat boháčovi z evangelia…

Zadruhé je evangelijní příběh útěšným povzbuzením pro všechny, kteří se nějak cítí onomu Lazarovi podobni. Kteří jsou sami druhými přehlíženi, jsou na svou bídu a bolest sami a všemožně trpí. Takových určitě není málo, možná mezi ně nějak patříme i my. Bůh ale o jejich, našich trápeních ví, vidí tíži lidského života, však ji Kristus vzal všechnu na sebe, aby všem připravil místo v nebi. A možná už i sem na zem za všemi Lazary posílá Bůh své anděly v podobě duchovní útěchy a občerstvení, jako kousek nebe.

Všichni tito Lazarové – jakkoli trpící a různě přehlížení bratří a sestry – nechť jsou proto dnešním příběhem povzbuzeni a ujištěni o Boží blízkosti a dobrotě, kterou mohou zakusit už nyní. Jistě mnoha různými způsoby, ale určitě také pohledem vzhůru, modlitbou, otevřením se doteku Božích andělů. Cítíme-li se jako Lazar nějak i my, nechme se Bohem navštívit…

Základní linie výkladu dnešního známého evangelijního příběhu je tedy nejspíš mravní apel pro různé boháče: Chtít vidět Lazara v jeho různých podobách, hledat ho, zvlášť u dveří svých domovů, svého světa, a pokusit se mu také nějak pomoci. A útěcha pro všechny, kteří se nějak cítí anebo jsou Lazarovi podobní. S tím, že my všichni jsme nějak na obou stranách, v něčem boháči, v něčem jiném Lazaři, nikdo není a nemůže být výjimkou.

Ale možná můžeme jít v pokusech o výklad příběhu ještě o něco dál. V příběhu totiž, zdá se, rezonuje určitý automatismus spásy: Chudý se už jen proto, že je chudý, dostane do Božího království, zatímco bohatému je zavřené jen proto, že má majetek. Podobný akcent, zdá se, zaznívá i na jiných místech Lukášova evangelia. Jak mu rozumět?

Asi určitě ne tak, že bohatství samo o sobě implikuje zavržení. Navíc ne každé bohatství je nespravedlivě nabyté, zejména máme-li na mysli i bohatství jiná než hmotná. Bohatství však s sebou vždy úskalí a nebezpečí.

Jednak to, o kterém byla řeč před chvilkou, že má moc člověka uzavřít do sebe samého, že nevidí nic než své vlastní štěstí a stane se také bezstarostným, jak popsalo dnešní čtení první. Ale nese s sebou také nebezpečí, že bohatý člověk se svým bohatstvím – ať je jakéhokoli druhu – už natolik nasytí, ba přesytí, že přestane hledat a tím pádem nacházet Boha, přestane cítit existenciální prázdnotu při jeho ztrátě či nevnímání. Už zde na zemi mu je natolik dobře, že přestane vnímat potřebu věčnosti, pro sebe i své blízké, že někdy přestane vnímat i je a jejich chudobu. Nehledě na mnohá další nebezpečí a úskalí různých bohatství, která si jistě dovedeme představit. Možná právě proto «bohatí jen těžko vejdou do Božího království».

Zatímco chudému naopak jeho chudoba pomáhá, takřka ho nutí hledat Boha, přijímat jeho posilu. Ovšem ne jako pověstné stéblo trávy, jehož se chytá tonoucí, ne jako opium, ne jako projekci nenaplněných pozemských tužeb. Ale jako Boha, kterého nám naše přílišné bohatství nezastínilo, jako Boha chudých. Ne nadarmo hebrejština má stejný výraz pro „chudé“ i „zbožné“: to jsou ti Hospodinovi anawím. Navíc chudý, zůstanou-li mu otevřené oči, chápe bolest chudoby a může se jí, díky ní naučit milosrdenství s ještě chudšími; kéž by tomu tak bylo. V každém případě možná právě proto takové velebení chudoby z úst Pána Ježíše, zvlášť v Lukášově evangeliu.

Milé sestry, milí bratří, všichni jsme tedy boháči i Lazaři zároveň, někdy více těmi prvními, jindy druhými. Hledejme Boha a vizme se navzájem. Pomáhejme si ze svého tolikerého bohatství, které nechť nás nikdy neoslepí. Hledejme Lazary zvlášť kolem sebe, kam jen náš zrak dohlédne. A nechme se najít i bohatšími, když jsme Lazary sami. A hlavně se nechme najít Bohem. Naše různorodá chudoba nechť je nám příležitostí Boha více hledat a nechat se jím nacházet a kéž nás učí stále většímu milosrdenství vůči chudým i bohatým bratřím a sestrám. Abychom se všichni a se všemi ostatními jednou mohli sejít v Abrahámově náručí, abychom mohli být vzati do nebe, k Pánu Ježíšovi, který se přeci «pro nás stal chudým, abychom my zbohatli z jeho chudoby».

A jaké konkrétní předsevzetí? Možná vzít za svůj úděl Lazara i boháče, ovšem v boháčově případě jinak než v evangelijním příběhu.

stáhnout pdf