Slovo k povzbuzení na neděli 23. října 2022, na 30. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní, na známé Ježíšovo podobenství O farizeovi a celníkovi. Je navíc podobné asi úplně nejznámějšímu a možná i nejoblíbenějšímu podobenství O marnotratném synu. Obě jsou adresována nejprve farizeům a všem jim nějak podobným, slovy evangelisty Lukáše «některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali». Obě podobenství totiž – vedle mnoha dalšího – připomínají, že sama spravedlnost ještě nemusí být všechno. A že pohrdání ostatními je známkou, projevem něčeho velmi nedobrého. Starší syn, starší bratr toho marnotratného, i farizeus v dnešním evangeliu jsou přeci před námi spíše jako odstrašující příklady. A přitom oba byli – minimálně na první pohled – skutečně vzorní.

A tak i proto se zkusme do dnešního podobenství zaposlouchat a ptejme se, co nám a do dnešní doby snad říká…

«Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus». Úskalí a patrně i životní tragédie farizeje – být neospravedlněn, nespasen, nezachráněn skutečnou tragédií je – nespočívala v tom, že by si jen nepoctivě namlouval, že dodržuje poctivě Desatero, a přitom tomu tak nebylo. Pravdivost jeho slov («Nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů») Pán Ježíš nijak nezpochybňuje.

Úskalí farizeovy spravedlnosti spočívalo spíše v přesvědčení, že už svým dodržováním přikázání má spásu jistou, že je pro svou spravedlnost někým víc než ostatní lidé, hříšníci, a že Boží milosrdenství už proto ani nepotřebuje. Možná jeho starostí bylo jen, aby se vyvaroval hříchu, aby zůstal sám před Bohem čistý, než aby hledal, co dobrého a Božího je třeba ještě vykonat. Jeho osobní spravedlnost se stala nejdůležitějším cílem jeho života. Natolik se zahleděl do své poctivosti a bezhříšnosti, že zapomněl na vlastnosti ještě mnohem důležitější, na pokoru a na milosrdenství.

Farizej z podobenství je ztělesněním toho, co se stalo kamenem úrazu pro mnohé příslušníky celého farizejského hnutí. To vzniklo v polovině 2. století př. Kr. jako skutečně obrodné hnutí, jako poctivá snaha o věrné dodržování Božího Zákona v každodenním životě, jako hnutí nabízející spásu všem, kdo budou věrni Tóře. Čemuž měl napomoci i její rabínský výklad, Talmud. Proto také byli farizeové v době Ježíšově velmi ctěni v židovské společnosti, zvlášť v lidových vrstvách. Z jejich řad se rekrutovali učitelé Zákona, příslušníkem hnutí byl původně i svatý Pavel a řada prvních křesťanů, i sám Pán Ježíš v určitých ohledech měl k jejich způsobu života blízko.

Důvodem silně negativního pohledu na farizeje v evangeliu tak není jejich spravedlnost a věrnost Zákonu ani jiné dobré vlastnosti. Ale právě jedno z možných a bohužel velmi zakořeněných úskalí farizejské spirituality: Obrovské nebezpečí, že spravedlnost i zbožnost se stanou jen formální a do sebe zahleděné. A navíc leckdy bez lásky k Bohu i lidem. Právě to plasticky předvedl farizej z evangelia (podobně jako starší z obou bratří a řada dalších). Sebejistota mnohých farizeů se navíc stala příčinou jejich pýchy, často velké tvrdosti vůči hříšníkům a následně zapříčinila i neschopnost přijmout samotného Pána Ježíše jako (Božího) Mesiáše, neschopnost přijmout v něm vtělenou Boží dobrotu.

Toto farizejské nebezpečí se pochopitelně netýká jen Ježíšových součastníků z židovského národa, ale týká se i nás, křesťanů, jakož i všech ostatních lidí, zvlášť takových, kteří si na sobě (nějak) zakládají a druhými třeba pohrdají (jako farizeus v evangeliu). Farizejské nebezpečí se týká i těch, kteří se jinak snaží poctivě dodržovat Boží přikázání, snaží se být opravdu věrní své snaze následovat Pána Ježíše, dokonce i těch, kterým se s Boží pomocí třeba i podařilo, že se (zatím) ani žádného příliš velkého a vážného hříchu v životě nedopustili a naopak třeba i mnohokrát prokázali svou statečnost a věrnost.

Nic z toho podobenství pochopitelně neneguje, to vše jsou nějak chvályhodné vlastnosti. Jen připomíná, že právě poctiví křesťané, poctiví lidé by si aspoň někdy a aspoň z některých hříšníků – z jejich pokory, ne z jejich hříchu – měli vzít příklad; z jejich touhy po odpuštění a touhy začít jinak, lépe.

Právě pokoru a milosrdenství totiž mohou leckteří jinak poctiví lidé paradoxně ztratit. Nehledě na odstrašující typus „dokonalého katolíka“. Proto (je) podobenství vyzývá ke zpytování svědomí, jestli jim/nám – jako farizeovi z evangelia – ve skutečnosti nechybí láska a milosrdenství. A také zda je v nás vůbec ještě touha něco dobré činit a nejen se zlého chránit. Zda nejsme jen zahledění do sebe, do své – ať už domnělé či skutečné – spravedlnosti.

Těm, kteří se nějak podobají farizeovi z podobenství, zvlášť těm, kteří jsou „dokonalými“ ve svých očích, by v tomto ohledu možná nebylo na škodu, kdyby také nějak zhřešili, nějak uklouzli. Přiznali si to a vyvodili důsledky. Tím pochopitelně není hřích jakkoli relativizován, zvlášť pokud někomu jinému ublíží a způsobí mu škodu, a už vůbec není k němu jakkoli vybízeno. Ale pokud se už stane, pokud by hřích dovedl takového farizeje k větší pokoře a milosrdenství, k větší snaze o dobro, a to třeba i s riskem vlastního pošpinění, mohl by mu se takový hřích stát onou „šťastnou vinou“ (felix culpa). Ta má totiž někdy sílu člověka – možná paradoxně – více přiblíží k Bohu než leccos jiného, protože ho zpokorní, otevře Bohu i druhým lidem jeho srdce. Dá zakusit, že bez milosrdenství Božího to dál již nepůjde, „máslo na hlavě“ ho naučí nepohrdat ostatními hříšníky.

Celník, opravdový hříšník, vlastně ukazuje, jak s vlastním hříchem, s vědomím viny zacházet: Přiznat si je a pokorně prosit Boha o milosrdenství. Činit z vlastního hříchu ctnost pochopitelně také není cestou: Zlo je zlo, slabost slabostí, dobro dobrem. Ale pokorné přiznání si hříchu, vlastní slabosti, přijití k Bohu, prosba o milosrdenství, jsou cestou k Bohu, k odpuštění, k milosrdenství, ale i ke snaze napravit, co napravit lze.

Milé sestry, milí bratří, ať už jsme spíše farizeji anebo celníky, kéž se všichni bez rozdílu spojíme v modlitbě: «Bože, buď milostiv mně hříšnému!». Farizej hřešil, celník hřešil, jen každý jinak. Buďme zde jako celník, bychom všichni mohli od každého setkání s Pánem Ježíšem, z každé své návštěvy chrámu odcházet opravdu ospravedlněni, jako ten celník. A kéž je každý z nás – vědom si vlastního „másla na hlavě“ – čím dál více milosrdným. Nesnažme se úzkostlivě jen o vlastní neposkvrněnost, buďme připraveni jít – v prospěch druhých a z lásky k nim i Bohu – třeba i do nějakého případného rizika, a to někdy i mravního. Vždyť i to je někdy projevem nejdůležitější lásky. S důvěrou v Boží pomoc a touhou po dobru.

Dnešní bolestná situace je opět v mnohém bezprecedentní, nikdo z nás podobnou globální bolestnou krizi asi ještě nezažil, leckteré naše rozhodnutí s sebou tak nese větší riziko než kdy jindy. Musíme se stále nově Boha i svého nitra i druhých ptát, co je dobré a co ne, co je menším a co větším zlem, co větším a kýženějším dobrem, co máme činit, jak se zachovat. Bez pokory, statečnosti a bez milosrdenství, ale ani bez snahy o spravedlnost a dodržování Božích přikázání (zvlášť těch nejpodstatnějších) a hlavně bez Boží pomoci to však nezvládneme…

stáhnout pdf