Slovo k povzbuzení na neděli 30. října 2022, na 31. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

podobně jako minulou neděli, zkusme i dnes zaměřit svou pozornost na úryvek evangelijní. Máme před sebou krásný příběh, svědectví o setkání Zachea s Kristem.

Jako vždy můžeme v něm najít mnoho podnětného k rozjímání, dovolujícího mnoho možných interpretací. Jedním z momentů, který se prolíná celým vyprávěním a dodává mu sílu, je řada určitých kontrastů: Zacheus byl malé postavy, ale byla v něm velká touha. Byl vážený, bohatý, možná už i starší, ale najednou začal lézt po stromě. Dlouho, možná dlouhou řadu let se věnoval svému celnickému řemeslu, když byl dokonce vrchním celníkem, a tím získal velké bohatství, ale obrátil se docela najednou; jediná chvíle v jeho životě, jediné setkání s Ježíšem vše dokázaly změnit, že se rozhodl polovici svého majetku rozdat potřebným a veškerou křivdu nahradit čtyřnásobně. Kolem Krista byl v tu chvíli v městě Jerichu celý dav, ale on jej nechal být a věnoval svou pozornost jednomu jedinému člověku, vlastně veřejnému hříšníkovi, byť mocnému a váženému, kolaborantovi a zloději, celníkovi. Mnozí z davu stáli k Ježíšovi blízko, možná se ho i dotýkali, ale on se podíval nahoru na fíkovník u cesty, na Zachea a následně s ním odešel, aby ho navštívil v jeho domě. A tak dále.

Celý příběh je jedním z evangelijních příkladů skutečného obrácení. A hlavně Boží starosti o slabého člověka, zvlášť takového, jemuž se život nějak zamotal, příklad Božího dání šance každému hříšníkovi, i tomu největšímu. «Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo». Nehledě na to, že následný příchod Pána Ježíše do domu obrátivšího se Zachea stál na začátku jedné milé, již biblické a následně prvokřesťanské praxe, že nově pokřtění zvali své křtitele (nejprve apoštoly, pak biskupy a starší) do svých domovů. Praxe, která mnohde trvá mile až doposud.

«Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně» jsou zásadní Zacheova slova. Na ně následovala slova Kristova: «Dnes přišla do tohoto domu spása». Celník po Ježíšově oslovení «Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě» se rozhodl rozdat patrně ještě mnohem víc, než co neprávem nabyl: Poškozeným chce vrátit čtyřnásobek ukradeného a chudým dát navíc ještě polovinu svého ostatního (třeba nějak i poctivě nabytého anebo zděděného) majetku. To je skutečné zadostiučinění, které není jen nápravou způsobeného, ale i snahou udělat ještě něco víc. Snahou nahradit způsobenou škodu jiným, snad ještě větším dobrem (minimálně kvantitativně měřeno).

Zadostiučinění je již biblickým pojmem a vztahuje se k tomu, co má učinit hříšník. Božím odpuštěním je sice člověku odpuštěna vina, ale leckdy – tak tomu je od vyhnání z ráje – zůstávají i nějaké její důsledky. A hlavně zůstává škoda hříchem způsobená, zejména druhým lidem. A je na člověku, aby se svou vinu pokusil s Boží pomocí nějak zahladit, třeba kajícností, a aby napravil, co hříchem způsobil, třeba něčím jiným, třeba i někomu jinému. A tak za-dosti-učinil.

Zadostiučinění je pojmem i svátostné teologie, a to především v souvislosti s praxí svátosti smíření, svaté zpovědi. Když Florentský koncil v polovině 15. století dogmatizuje scholastickou systematiku jednotlivých svátostí, rozlišuje u každé z nich – v aristotelském duchu – formu a materii (tvar a látku). V případě svátosti smíření učí, že její látkou (jakousi kvazi materií) a tedy podstatnou součástí, jsou činy kajícníka: lítost (latinsky contritio), vyznání hříchů (confessio) a právě zadostiučinění (satisfactio). Přičemž toto zadostiučinění sice spočívá primárně ve splnění svátostného pokání (uděleného knězem zpovědníkem), ale vzhledem k nutnosti opravdové (byť nedokonalé) lítosti k zadostiučinění patří i snaha napravit, co bylo hříchem způsobeno, a snaha o polepšení.

Zadostiučinění je ale také pojmem teologie v nejvlastnějším slova smyslu nauky o Bohu (doslova slova o Bohu), pojmem christologickým, slovem o Kristu. Byl to především svatý Anselm z Canterbury, učitel církve druhé poloviny 11. a začátku 12. století, který pomocí pojmu nutnosti zadostiučinění za hřích Adamův se pokusil vysvětlit nutnost vtělení a hlavně kříže Božího Syna: Díky tomuto Božímu zadostiučinění, tajemnému napravení hříchů všech lidí všech dob, nekonečnému zadostiučinění za ně, narovnání řádu dobra a zla kdesi v metafyzické hlubině bytí, (díky tomu) může být Boží odpuštění vpravdě úplné. Jak pak ještě více rozvedl jiný středověký teolog, Richard od Svatého Viktora.

To vše a jistě mnohem, mnohem víc můžeme číst v teologickém pojmu zadostiučinění:

Primárně je dílem Pána Ježíše, Božího Syna stavšího se člověkem, který již zadostiučinil za nás vzetím našich hříchů a slabostí na sebe, na kříž.

Je ale stále i na člověku, na každém z nás, aby také za své hříchy zadostiučinil, aby se snažil napravit, co jde, aby se snažil spáchané nahradit jiným, třeba ještě větším dobrem. Aby tak nejen bylo – pavlovsky a mysticky řečeno – tajemně nadlehčeno Kristovu kříži. Abychom tak nejen – scholastickou systematikou eschatologie pojmenováno – si odpykali cosi z časných trestů za naše hříchy. Ale abychom také ze své strany nějak a aspoň nepatrně přispěli k nápravě řádu dobra a zla hříchy narušeného, či dokonce umocnili přítomnost dobra ve světě.

V praxi: Abychom svým zadostičiněním napravili cosi v nemocných vztazích. Abychom nahradili spáchaný hřích svým věřitelům, svým obětem, věřitelům naší lásky. Abychom udělali někomu radost, ukázali, že i navzdory svému provinění je máme rádi, že nás náš hřích mrzí, že nám na vztazích záleží, že vidíme druhého člověka. A tak dále.

Milé sestry, milí bratří, ano, zdá se, že zadostiučinění, mentalita zadostiučinění, snaha o ně je cestou pro nás, slabé lidi. Samozřejmě že náš život není jen zadostiučiněním – každý z nás se přeci snad snaží s Boží pomoci činit i dobro – , ale i zadostiučinění k životu patří. Neboť k němu patří i naše hříchy a naše pochybení. Všichni jsme přeci leckomu ublížili a ubližujeme stále. Ubližujeme tajemně Pánu Ježíšovi na kříži a fakticky lidem kolem sebe, lidem blízkým i vzdáleným, potažmo i celé planetě.

Co se jednou stalo, nedá se už odestát, tak tomu je. Ale vždy lze leccos – s Boží pomocí – napravit, i třeba jiným způsobem, dokonce i jiným osobám. Spáchané zlo lze zadostiučinit, a tak nepatrně přispívat k narovnávání řádu dobra a zla v prospěch dobra, dokonce, vykonáme-li nějaké větší dobro, než jaké bylo naše provinění, i k růstu dobra ve světě a v mezilidských vztazích. Je to cesta dávající naději i v těch případech, kdy už sám hřích se napravit nedá, anebo když se nějaké své slabosti neumíme či nemůžeme zbavit: Aspoň jinak, jinými způsoby, v jiných oblastech, jiným lidem lze prokazovat dobro, lze mít o to větší lásku, s Kristovou pomocí.

Jako Zacheus, který toužil Ježíše vidět, viděl ho, slyšel jeho slova a přijal ho do svého domova. Rozhodl se napravit to, co napravit šlo, a vykonat velké dobro.

A to jsme ani nerozjímali o tom, co znamená milosrdně vidět Zachea a jak právě i to může být z naší strany formou našeho zadostiučinění…

stáhnout pdf