Slovo k povzbuzení na neděli 13. listopadu 2022, na 33. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

s blížícím se koncem liturgického roku – příští neděli je Krista Krále a za dva týdny budeme mít první neděli adventní – začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na velká eschatologická témata: na konec světa, na Kristův slavný druhý příchod a tím pádem také na konec lidského života a jedinečný příchod Božího Syna ve chvíli smrti každého člověka. Čtou se totiž biblická čtení v pravdě apokalyptická. Tak tomu je i dnes, tak tomu bude i po následující dva, tři týdny.

Apokalyptika je pozoruhodný literární druh a netýká se jen Písma svatého. Řecké apokalypsis, jak je všeobecně známo, doslova znamená odkrytí skrytého, tedy odhalení či zjevení věcí skrytých. V biblickém kontextu jde o poodhalení skrytých Božích tajemství. Protože tato se často týkají věcí budoucích a jsou spojena s různými tajemnými hrůzami, došlo časem k posunu a zúžení pojmu, že se slovo apokalypsa stala často synonymem pro katastrofu.

V případě biblické, zejména novozákonní apokalyptiky jde ale opravdu předně o odkrytí, odhalení, zjevení, naznačení – především formou obrazů – tajemných znamení, jež budou předcházet a provázet Kristův druhý příchod.

Ze samotných textů – ať už máme na mysli takzvané malé evangelijní apokalypsy, jak nám je předkládají synoptická evangelia, anebo velkou Apokalypsu, Zjevení Janovo – se zdá, že se jedná především o znamení zpravidla hrůzná a nějak spojitelná s různými bolestnými událostmi dějin a s reálnými pronásledováními Beránkových věrných. Proto jejich historizující výklad – snaha přijít na to, co který obraz konkrétně znamená, jejich spojování s konkrétními dějinnými událostmi, hledání, zda se již nezačínají v těch či oněch dějinných událostech naplňovat – měl, má a bude mít v dějinách církve vždy také své místo. Někdy dokonce i velmi výrazné. Zároveň ale nesmí zůstat jediným, dokonce ani tím nejdůležitějším výkladem apokalyptických obrazů.

Už i relativně raným křesťanským interpretům začalo být totiž jasné, že některé události odpovídající apokalyptickým viděním se prostě opakují, že ten či onen obraz může být aplikován na celé množství dějinných událostí a především že Kristus podruhé na zem ještě nepřichází, ač například Jeruzalém už byl roku 70 po Kristu vyvrácen a chrám zbořen. Proto také mnozí, například svatý Efrém, dospěli k závěru, že Kristus představil znamení svého druhého příchodu tak, aby lidé všech generací mohli být přesvědčeni, že se to začíná uskutečňovat právě v jejich době.

Tím se stalo jasným, že historizující a jen eschatologický výklad apokalyptických obrazů nemůže být jediný. Musí mít ještě jiný, hlubší smysl, musí být odkrytím čehosi v dějinách stále přítomného. A to jak v dějinách kosmu i lidstva jako celku, tak i v dějinách každého jednotlivého člověka: Základní poselství, že Pán Ježíš zvlášť v dobách těžkých, tak expresivně a obrazně vyjádřených, je člověku opravdu blízko. Slovy dnešního úryvku, že v dobách různých povstání národů proti národům, válek a vzpour, boření chrámů, falešných proroků, velkých zemětřesení, hladu a moru, hrozných úkazů a velkých znamení na nebi, v dobách různých pronásledování a protivenství, zrad a nepřijetí, či co jen vše může ještě nastat, je Kristus nám lidem tajemně blízko, a proto je ho třeba hledat, na jeho přicházení čekat.

Ani ty nejděsivější a nejbolestnější události – ať už se dějí ve světě, kolem nás, mezi námi, v našich vztazích anebo třeba jen v našem vlastním nitru – nás nemají od Boha odradit. Jimi a nikým nemáme nechat svést z cesty víry, naděje a především lásky. Naopak, pokud po ní (již) nekráčíme, apokalyptické jevy nás na ni mají (znovu) přivést. Což platí se zvláštní intenzitou o těch, jež se odehrávají v našem vlastním mikrosvětě, vnějším či vnitřním. Všechny i naše hrůzy navíc jednou přejdou a Kristus přijde v plnosto. Každé zlo je konečné, zatímco jen Boží dobrota je nekonečná.

I to nám biblické texty snad říkají…

Takováto četba apokalyptiky jako odkrytí něčeho, co se v dějinách i v životě lidí nějak děje stále, nejenže umožnila už ranému křesťanství se vypořádat s nepochopením, proč Kristus stále nepřichází, když to či ono se už děje, ale především dovolila číst apokalyptické obrazy jako něco, co se týká každého člověka. Zvlášť takového, který má pocit, že jeho životní situace nějak obrazům odpovídá. Aby mu připomenula, že to těžké v jeho životě je vždy pozváním hledat Boha a Krista. Ne proto, že jen „tonoucí se stébla chytá“, ale protože právě v limitních okamžicích dějin světa a člověka je nám Bůh, Kristus-Beránek sám od sebe prostě nejblíže. Kde končí přeci svět, kde má své limity, tam začíná nekonečný, bezlimitní Bůh.

Boží blízkost sice bolest a hrůzu povětšinou neruší, někdy možná snad ty vnitřní, ale zvlášť na nás nezávislé bolesti bohužel často zůstávají. Boží blízkost však dává člověku Boží sílu je nést, Boží pomoc nenechat se zlem pohltit, Boží blízkost otevírá východisko. Což je v posledku nejdůležitější.

Právě proto by nás apokalyptika neměla vést k malomyslnosti, ale k přesnému opaku. Různá zlá znamení a zlé události nás nemají zavřít do úzkosti a zoufalství, ale mohou a chtějí posílit víru v Boha, protože skrze ně ho můžeme najít paradoxně snadněji. Nemají nás vést ke vzdání všeho a z toho plynoucí reálné zahálčivosti, nýbrž nás chtějí povzbudit k práci na díle dobra, ke snaze o prospěšnost svému okolí a světu, jak své adresáty přesně v tomto odhledu v dnešním druhém čtení velmi důrazně vybízel svatý Pavel: «Kdo nechce pracovat, ať nejí». Apokalyptika nás má vést ne ke smrti, ale právě k životu, ke snaze ho naplnit aspoň nějakým dobrem, které ústí do věčnosti, s Boží pomocí.

Milé sestry, milí bratří, nebojme se apokalyptických čtení. A i když se specificky týkají konce světa, Kristova příchodu ve slávě a konce lidského života, i když mají i svůj specificky historizující výklad, hovoří také, možná především o něčem, co se děje stále, co se děje i nám. Jen v některých dobách intenzivněji, v jiných méně, ale nějak vždy.

Vězme z nich tedy, že zlo je konečné, apokalyptické hrůzy nemohou být a nebudou věčné, Bůh nakonec přijde a vše promění; i to například může být závěrem historizujícího výkladu. A pamatujme, že ve všech stále se různě opakujících dobách a dočasných situacích zlých – endogenně i exogenně, ve světě, v okolí i našem vlastním nitru – k nám Bůh chce zvlášť přicházet. Proto se nedejme odradit od dobra, žijme, jak Bůh dá, pracujme, nezahálejme, nežijme na úkor druhých; i to může být plodem výkladu obraznějšího, okrytím pro každého člověka důležitých Božích tajemství.

stáhnout pdf