Slovo k povzbuzení na neděli 1. ledna 2023, na slavnost Matky Boží, Panny Marie

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok se připomíná, jak dnešní den je duchovně pozoruhodný a bohatý. A je to určitě pravda…

Zaprvé je dnešek posledním dnem vánočního oktávu prodlužujícího oslavu Kristovo narození na osm dní. K tomu se vztahuje první část dnešního evangelijního úryvku, jež nás znovu přenesla do Betléma, kam přispěchali pastýři «a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích».

Zároveň je ale již osmým dnem poté. Osmého dne po narození měl být v Izraeli každý chlapec obřezán a dostával své jméno. Tak je obřezán i Kristus a dostává jméno Ježíš, doslova „Bůh je spása“. O této události byla poslední věta dnešního evangelia, dříve se dnes slavil také svátek Obřezání Páně.

Zatřetí je dnešní den i prvním dnem nového občanského roku, což liturgie také zohledňuje, a to zvlášť v prvním čtení s árónským požehnáním z knihy Numeri.

Především však dnes máme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Ve čtení druhém z listu Galaťanům jsme slyšeli: «Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy». Celá dnešní bohoslužba mateřství Panny Marie připomíná a slaví. «Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, abychom tě chválili a oslavovali a abychom ti děkovali také za blahoslavenou Matku, Pannu Marii, zvláště dnes, když slavíme její mateřství» se modlí kněz v prefaci.

Oslavujeme tedy Pannu Marii. Stala se branou, jíž do dějin a lidských životů jedinečně sestoupil Boží Syn, když ona se stala jeho matkou. Z ní přijal lidství se vším, co k němu patří.

A jelikož Božství a lidství v Kristu jsou nerozlučitelně, neoddělitelně a přitom nesmíšeně spojeny v jedné jediné osobě, můžeme Pannu Marii nazývat Matkou Boží, Bohorodičkou (Theotokos), jak tak věroučně závazně učinil již Efezský koncil roku 431.

A protož Kristus do svého lidství zároveň přijal nějak i to naše, můžeme Pannu Marii skutečně vzývat i jako matku naši a matku církve, jak učí se zvláštním důrazem třeba poslední koncil, Druhý vatikánský.

Mariino mateřství je hlavním důvodem všeho ostatního, co se v souvislosti s Pannou Marií stalo, co o ní věříme, co o ní čteme na stránkách Nového zákona a v posvátné tradici vyznáváme, proč ji vůbec – zvlášť dnes – oslavujeme a vzýváme. Boží mateřství Mariino je důvodem celé úcty k ní, důvodem, že ji «budou blahoslavit všechna pokolení», oné „nadúcty“ (hyperdouleia), která je jí od starokřesťanských dob prokazována.

To vše a jistě mnohem víc si dnes – rok co rok – připomínáme, to vše a mnohé další dnešní bohoslužba před námi zpřítomňuje, před námi rozevírá.

Kéž by nás tak dnešní slavnost povzbudila i k mariánské úctě, k osobnímu vztahu k Panně Marii jako i k naší matce. Už třeba jen proto, že úcta k ní se za celou dobu svého trvání dostatečně osvědčila…

Mariino mateřství k nám ale samozřejmě také promlouvá, je pro nás apelem, a to možná zvlášť dnes, na Nový rok. Panna Maria je totiž nejen Kristovou matkou, matkou církve a matkou nás všech, ale i vzorem celé církve a každé lidské duše, kéž by každého z nás: Církev i duše člověka mají přeci v sobě samých stále znovu tajemně počínat z Ducha svatého Krista a stále nově ho rodit světu.

Církev to činí především skrze svou službu svátostnou a hlásání Božího slova a (kéž by i skrze) službu lásky.

Lidská duše, lidské srdce, člověk má Krista rodit (a kéž by rodila) skrze konané dobro, skrze víru, naději a především lásku, svědectvím věrnosti Bohu, a to i navzdory své slabosti. Panna Maria, která je v tom všem vzorem a zároveň se za nás přimlouvá, nás vede a třeba nám i vnuknutí Boží nějak zprostředkovává, je církvi i nám Průvodkyní po cestě (Hodegetrix), jak ji nazývá a vzývá jiný krásný starokřesťanský titul.

Znovu a znovu nás jako matka povzbuzuje k touze naplnit krásný lidský úkol počnout ve svém životě Božího Syna a porodit jej světu. Už mnohokrát – i o letošních vánocích – byla připomenuta ona veleznámá a přesto stále připomínání hodná nauka starých církevních otců o čtverém rození Krista: Před věky v Bohu z Otce, v plnosti času do světa z Marie Panny, v čase našem skrze víru a křest (a ostatní svátosti) v lidských duších a pak skrze vykonané dobro zpět do světa.

Přičemž dvě poslední Kristova rození, podobně jako to druhé z Marie Panny, potřebují i náš souhlas. Matka Boží nás svým příkladem povzbuzuje, že něco takového skutečně možné je, že se něco takového může dít, když se jednou jedinečně stalo.

Kéž bychom po Kristově rození – po přebývání vtěleného Božího dobra v nás a po jeho konání ve všech podobách – znovu zatoužili, aby Kristus skutečně «nám, nám narodil se»; nám i světu kolem nás, lidem kolem nás…

A možná – s ohledem na zvláštní tíži a nejistotu dnešní doby – můžeme zakončit z trochu „jiného soudku“, jedním známým citátem básníka Otokara Březiny: «Štěstí je jen v lásce, myšlence a dobrotě srdce, všechno ostatní je bolest». S tím se dá do velké míry jistě souhlasit (s vědomým limitů, které podobné teze vždy mají) a snad Březinova slova i křesťansky číst: Ztělesněním lásky a vyslovenou myšlenkou je Slovo, to Slovo je Bůh, v Ježíšovi se jednou provždy stalo tělem, člověkem, a stále znovu se chce stávat blízkým v každé dobrotě lidského srdce. Bez lásky, myšlenky a dobroty – slovy Otokara Březiny – by na světě byla opravdu jen bolest. Křesťansky přečteno: Bez lásky, Božího Slova, Syna ve všech jeho podobách a dobroty lidského srdce by na světě byla jen bezbožnost v nejvlastnějším slova smyslu.

Zda bolesti a bezbožnosti bude v novém roce na světě aspoň o trochu méně, záleží opravdu i na každém z nás, na jeho rozhodování se, na jeho snaze, otevřenosti, vztahu s Bohem i druhými lidmi. A má smysl se o lásku, dobré (S)slovo a dobrotu srdce s pomocí Boží snažit i v našem maličkém mikrosvětě, mezi lidmi a ve světě nás obklopujícími, protože stejně ničeho jiného povětšinou nejsme schopni. A navíc: Člověk je svět v malém, homo mundus minor…

stáhnout pdf