Slovo k povzbuzení na neděli 22. ledna 2023, na 3. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

máme další neděli v liturgickém mezidobí. Dnešní evangelium před námi rozevírá již skutečně začátky Kristova veřejného působení, a to v Galilei, na severu Zaslíbené země. Děje se tak nejen proto, že Nazaret právě tam poblíž Genezaretského jezera neboli Galilejského moře skutečně leží, ale i proto, čím Galilea je: Územím na okraji Izraele, judskými židy víceméně opovrhovaným krajem chudých rybářů a také mnoha pohanů, periferií židovské společnosti. Už prorok Izaiáš ale předpověděl, že právě tamější lid – za Jordánem, v Galilei pohanů – jako první uvidí veliké světlo. Pán Ježíš toto proroctví začátkem svého působení v Galilei, v Kafarnaum tedy naplnil.

A není rozhodně náhodou, že se tak stalo právě na periferii. Jakoby tím chtěl Kristus i naznačit, že to vždy bude pohrdaná periferie, která ho ve všech dobách bude někdy přijímat dříve a snadněji než elita.

Což možná platí nejen o periferiích sociálních, o lidech na okraji společnosti a zájmu světa v malém i velkém a třeba i církve, ale možná i o pohrdaných částech, rozměrech nás samotných, o periferiích našeho vlastního života a našich vztahů. Co třeba v sobě a svém životě považujeme za slabé a nečisté, za méněcenné či nedůležité, co je proto možná na okraji i našeho křesťanského zájmu, může být leckdy prostorem, který jako první zarezonuje na opravdový Kristův příchod, prostorem, skrze který by k nám mohlo vejít trocha nebeského království. Všemožné periferie našeho života, našeho já, ale i našich vztahů se mohou stát prostorem, kde a skrze který Pán Ježíš učiní zázrak, kudy k nám přijde přes clonu naší představy o něm.

Zda naší osobní periferií jsou spíše naše „Achillovy paty“, slabosti, neduživosti, nemoci a nemohoucnosti, vytěsňované rozměry a vztahy našeho života, naše tajné hříchy či samo podvědomí, to nechť zkusí popřemýšlet každý sám…

Zkusme ale svou pozornost zaměřit ještě na čtení druhé z Prvního listu Korintským. Vedle Listu Římanům je nejdelším z Pavlových listů, apoštol jej píše během své třetí misijní cesty, pravděpodobně o Velikonocích roku 56, a adresuje jej církevní obci v Korintu, kterou byl předtím založil. Korint, jak dobře známo, bylo významné antické kulturní město a obchodní centrum, hlavní město provincie Achaje. Proto i prvokřesťanská obec v něm se stala záhy nejen velkou ale i velmi sebevědomou.

Jestliže Pavlův List Římanům je v prvé řadě jakýmsi systematickým expozé základů křesťanské víry a života podle ní, pak První list Korintským tvoří především Pavlovy reakce na aktuální problémy a otázky, které v korintské obci vyvstaly. Chce být jakousi aplikací křesťanství do konkrétního života s jeho starostmi a problémy. A protože je součástí Božího slova, jsou Pavlova slova nadčasová, přesahující reálie svých prvních adresátů.

To platí i o dnešním úryvku. Je ze samotného začátku listu, následuje hned po incipitu, úvodu, což naznačuje zjevně i aktuálnost a důležitost sdělení: «Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte».

Rozdělení v obci, o kterém se apoštol dověděl, mělo bezpochyby své konkrétní a reálné pozadí. Mezi korintskými křesťany se mimo jiné zformovaly různé antogonistické skupiny upřednostňující toho či onoho učitele a kazatele, pěstující možná větší či menší kult jejich osobnosti. Místo aby středem všeho byl sám Kristus: «„Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem‘“» až ironicky glosuje situaci Pavel.

Neshody, ať už byly jakéhokoli původu, musely také mít, jak tomu v podobných situacích bývá, neblahé vyústění: Nevraživost, hádky, možná i nepřátelství, a to vše navíc s odvoláváním se na evangelium. Vždyť šlo o nějaké kazatele mající je hlásat. Něco takového je ovšem neslučitelné se shromážděním kolem Krista, s církví, něco takového zbavuje Kristův kříž jeho působivosti, připomíná svatý Pavel.

V dnešním úryvku tak jde patrně o hlubší poselství než jen o napomenutí pro nějaké stranictví vzhledem k jednotlivým služebníkům církve, o nesprávnost přilnutí pouze k tomu či onomu knězi, kazateli, učiteli, jak se někdy Pavlova slova vykládají. Jde určitě ještě o něco závažnějšího než jen o samozřejmě také důležité připomenutí, že zejména ve svátostech, které tito služebníci zprostředkovávají, nejde o ně, ale především o tajemnou přítomnost samotného Krista; «Pavel křtí? Petr křtí? Kristus křtí!» parafrázuje dnešní apoštolova slova sv. Augustin.

Jde o to, že žádná rozdělení, žádné roztržky či hádky mezi lidmi opravdu nejsou dobře. Narozdíl od rozmanitosti, která k životu patří. Zlá a mnohdy navíc zbytečná rozdělení otravují a zatěžují život a mohou mít tragické důsledky. Může se z nich záhy vyvinout nepřátelství, z něj nevraživost, z ní nenávist. A zvlášť ta může vést k hrozným činům, až k zabíjení. Tak tomu je – biblicky viděno – už od dob Kaina a Ábela, od dob stavby Babylónské věže.

Rozdělení mezi lidmi na světě je, bylo a bude, má mnoho důvodů, svět je nesmírně složitý. V každé době, i po příchodu Pána Ježíše, dnes také. Navzdory tomu, že křesťanská církev by měla být jakousi prvotinou sjednoceného lidstva s Bohem i mezi sebou, jsou rozdělení i v církvi a už od dob svatého Pavla mají také řadu důvodů. Rozdělení jsou mnohdy i mezi námi, ve společenstvích a vztazích, v nichž žijeme. Někdy snesitelnější, jindy méně. Prostě nejsme stejného usuzování ani smýšlení. A ani nebudeme, protože něco takového v praxi, zdá se, možné není, nebylo už ani v době novozákonní, není ani nyní, nebude ani zítra.

Jenže co s tím? Máme docela přejít Pavlovu výzvu «buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte»? Anebo máme snad rezignovat na slova samotného Krista «blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazvání Božími syny»? Co si máme odnést z Pavlova vlastně tak aktuálního slova, aby Kristův kříž nepozbyl své působivosti?

Asi ne závěr, že každá neshoda by byla sama o sobě hříchem. A že proto je potřeba se všem konfliktům vyhnout. Tak to určitě není, někdy člověk do konfliktu dokonce jít musí, i když nechce, i přestože chce být opravdu tvůrcem pokoje.

Pokud někdo říká pravdu a druhý lže, anebo někdo se snaží o dobro, jiný působí zlo, tak neshoda je často nevyhnutelná, někdy dokonce nutná a správná. Pokud se máme zastat slabého, vykonat dobro i navzdory odporu, milovat i nepřátele, je případný z toho plynoucí konflikt i naší lidskou a křesťanskou povinností. Neshody navíc přicházejí, i když situace nejsou zdaleka tak černobílé a jednoznačné. Navíc se často můžeme mýlit a mýlíme my sami a naši bratři a sestry musí jít do konfliktu právě s námi. A ani se nevyhneme různicím v církvi, přestože by měla být prvotinou smířeného lidstva.

O co se  však v takových situacích můžeme a máme snažit vždy – a to si právě můžeme z dnešních Pavlových slov odnést – , je jednat tak, abychom ani v konfliktech nepřestali své protivníky milovat, abychom k nim nepřestali mít k úctu, abychom se ani navzdory konfliktům nepřestali snažit o dobro. Anebo aby nás právě konflikty a hádky k dobru, lásce a milosrdenství přiměly a obrátily, pokud my do nich půjdeme na nějaké té špatné straně. Aby láska byla i v neshodách anebo se kvůli, díky neshodám stala nejdůležitějším kritériem a hlavně silou a obsahem našeho rozhodování a jednání.

Konečně, možná právě i neshody mohou být, mohou se stát pro mnohé z nás onou periferií našeho bytí, kudy nakonec i k nám přijde Pán…

stáhnout pdf