Slovo k povzbuzení na neděli 29. ledna 2023, na 4. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

málokdy se stane, že nám všechna tři biblická čtení spolu s žalmem tak výrazně korelují, souzní spolu, doplňují se jako ta dnešní.

Starozákonní proroctví Sofoniášovo vyhlíží svatý zbytek, «lid pokorný a chudý», který «bude hledat své útočiště v Hospodinově jménu» a najde je. Následný žalm vyzpívá Hospodinovu věrnost, kterou mohou zakusit zvlášť všichni spravedliví, utištění a nepřijímaní, všichni «přistěhovalci a vdovy». Svatý Pavel ve druhém čtení reflektuje zkušenost prvokřesťanských komunit, ve kterých nenacházejí svůj domov jen moudří a mocní «podle lidských měřítek», ale i mnozí «neurození a méněcenní, dokonce i ti, kteří nejsou vůbec nic», neboť křesťanské obce jsou společenstvími kolem Krista, ve kterých by kritéria moci a slávy tohoto světa neměla platit za důležitá. A osmero blahoslavenství v evangeliu, začátek Kristova Horského kázání podle Matoušova podání, je dokonce jakousi magnou chartou toho všeho, magnou chartou celého Božího království v srdcích lidí a mezi nimi.

Všechny biblické úryvky, každý svým způsobem, se svými akcenty a ve svých kontextech tak zacilují naši pozornost – vedle mnoha dalšího – na snad úplně nejzákladnější existenční otázku člověka, která ho provází od počátku dějin, osobních i celkových, totiž na otázku, v čemže vlastně spočívá jeho skutečné štěstí, kde je má hledat a kde je může najít, jak se může stát blaženým.

Prvoplánovitá odpověď křesťanské zvěsti je všeobecné známá a na první poslech celkem jednoduchá: Ve vztahu s Bohem, který nám jedinečně otevřel Pán Ježíš. A je to pravda. Ale dnešní biblická čtení – zejména pak nejzásadnější z nich, osmero blahoslavenství – nám k tomu přeci jen říkají, chtějí říci určitě ještě mnohem více. Ne že bychom to zde byli schopni i jen nastínit, to ani náhodou, přesto jedno zkusme zdůraznit, snad vypíchnout.

Dobře víme a občas se to připomíná, že české vžité slovo „blahoslavenství“ předkládající řecké makarioi není asi úplně přesné. Má své opodstatnění, zdůrazňuje, že blaženost člověka v teologickém smyslu je vždy darem Božím. Proto určitý pasivní akcent ve slově blahoslavenství: Člověk musí být někým blahoslaven, jako blažený oslaven. Přesto tímto trpným důrazem slovo „blahoslavený“ poněkud redukuje existenční rozměr řeckého makarios, které samo o sobě pojmenovává spíše stav blaženosti, doslova znamená „blažený“. Možná tedy spíše než o blahoslavenstvích a blahoslavenosti bychom tak (také) mohli mluvit o „blaženstvích“ a „blaženosti“.

Osmero blahoslavenství či blaženství na začátku Horské řeči je tak, zdá se, patrně nejpůsobivějším novozákonním vyjádřením – navíc dle evangelisty pocházející přímo z Kristových úst – (vyjádřením), v čemže by měla spočívat blaženost, z čeho by mělo pramenit štěstí člověka. V tom, z toho, že nějak žije obsah blahoslavenství: Chudobu ducha, pláč, tichost, snahu o spravedlnost, milosrdenství, čistotu srdce, snahu o pokoj, dokonce když prožívá potupu či pronásledování.

Pro svou zásadnost a paradoxnost zároveň jsou Kristova blahoslavenství bezpochyby jedním z nejkomentovanějších a nejčastěji vykládaných biblických textů, každý z nás již určitě slyšel o nich celou řadu různých kázání a zamyšlení. Přesto, navzdory mnoha výkladům, se v nás při jejich poslechu či četbě v člověku leckdy probudí otázky, zda je opravdu vždy šťastný, když je pronásledován, tupen, zda ho snaha o spravedlnost vždy ještě těší anebo zda tichost je vždy tou správnou cestou ke štěstí. Možná se v nás tak opakovaně probudí pocit, jak málo blahoslavenstvím rozumíme, nebo pochybnost, zda nakonec nejsou jen nějakou fikcí.

Jistěže, vždy se dá odpovědět poukazem na paradox kříže prolínající se celým křesťanstvím. Anebo přispěchat s vysvětlením, že obsah blahoslavenství je vlastně nějakou formou lásky, která s sebou kříž často přináší. A existuje jistě nepřeberné množství krásných a teologických interpretací.

Možná ale stojí za to si občas připomenout jednu z nejjednodušších, která pochopitelně nevylučuje ostatní. Totiž takovou interpretaci, která snaží blahoslavenství číst ne jako výzvy k tichosti, čistotě srdce, spravedlnosti či vytrvalosti v protivenstvích pro spravedlnost, byť jimi jsou určitě také, ale spíše, nejprve, také jako konstatování stavu. Ona jsou ostatně i tak formulována: „Blahoslavení, blažení jsou ti, kteří…“ a ne „blahoslavení, blažení budete, když…“

Blaženství – z úst Pána Ježíše – nás tak ujišťují, že ve všech situacích, jež blahoslaví, navzdory vší jejich bolestnosti a tíži, pláči a zdánlivému zmaru, člověk může zůstat a být šťastný. Aniž by přitom jeho bolest byla jakkoli bagatelizována či znevažována. Dokonce mnohdy ani není umenšována, protože to leckdy možné není. Ale vždy je relativizována (v nejvlastnějším slova smyslu), tedy nesena ve vztahu, nesena živým vztahem s Bohem skrze Krista. Tento základní existenční vztah člověka je světlem v temnotách, chce se stát štěstím v neštěstí. V Ježíši se nám dobrý Bůh přeci stal blízkým a zůstal s námi, pro Kristův kříž zvlášť ve všech našich trápeních. Zejména takových, která s sebou přináší nespravedlnost, ale nejen v nich, ve všech. Kristus nám zmrtvýchvstáním přeci jedinečně otevřel věčnost, dal nám „světlo na konci tunelu“, stal se naším Zastáncem v nebi. Je «dárcem moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení».

Blahoslavenství nám proto dávají naději, že i ve všem těžkém, zůstane-li člověk v živém vztahu s Bohem, může být, může zůstat šťastný, blažený, blahoslavený. I když má velká trápení. Může si ponechat touhu žít dál, nevzdat své snahy o dobro, spravedlnost a především o lásku a milosrdenství, může zpokornět, očistit se a ztišit, spatřit Boha. A cosi Božího předávat i svému okolí, mnohdy mnohem zdeptanějšímu, než je on sám.

Milé sestry, milí bratří, kéž nám blahoslavenství, blaženství dají vždy naději, zejména v situacích, kdy ji nejvíce potřebujeme. Kéž si na ně – třeba i jan na to, co zrovna nejvíce vystihuje náš stav – vzpomeneme a nikdy nevzdáme svou snahu o živý vztah s Bohem, který nese, který je silnější než smrt, protože je láskou.

Pokud – i navzdory svým vlastním nedokonalostem, slabostem a pádům – zůstaneme s Bohem i navzdory všemu těžkému vnitřně šťastní, máme naději, že se budeme snažit i o dobro, že budeme chtít dobro předávat dál a s ním i naději a štěstí, onen kýžený „kousek nebe“.

Kdo je sám v hloubi svého nitra i navzdory všemu těžkému a slabému šťastný, pro vztah s dobrým Bohem, který ho nese, může nějak činit šťastnějšími i druhé, své bratry a sestry a tím i „kousek země“ kolem sebe…

stáhnout pdf