Slovo k povzbuzení na neděli 12. února 2023, na 6. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

zkusme všechny dnešní biblické úryvky přečíst, vidět je pod jedním zorným úhlem, a to pod zorným úhlem svobody. Mohutnosti, která do velké míry činí člověka člověkem, neboť on – i navzdory své tolikeré omezenosti a podmíněnosti – svobodný je, je k obrazu a podobě všemohoucího Boha stvořený. O svobodě – mimo mnoha dalšího, jednotlivého – totiž dnešní Boží slovo skutečně mluví.

Vždyť co jiného svými obrazy vyzpívalo starozákonní čtení z knihy Sirachovcovy než principielní schopnost člověka volit, možnost se rozhodovat, vybrat si život anebo smrt, oheň anebo vodu, tedy možnost jednat moudře nebo pošetile, vydat se tou či onou cestou, schopnost nakonec poslechnout samotného Boha («chceš-li, můžeš plnit přikázání…, vztáhni ruku, po čem chceš»).

O svobodě v posledku hovoří i dnešní evangelium. Pokračujeme v naslouchání Horského kázání Pána Ježíše, který dnes stojí před námi jako ten, kdo je víc než Mojžíš («slyšeli jste, že bylo řečeno, ale já vám říkám»). Jako ten, který dává, nabízí více než Desatero («nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete»), jelikož člověka volá nejen ke spravedlnosti (dát každému to jeho), nýbrž k lásce (dát ještě víc, učinit víc, než musíme). A právě schopnost k ní, schopnost se ze srdce rozhodnout pro její obsah, který Desatero pojmenovává a který prospívá, je cílem a obsahem naší svobody.

Druhé čtení z Prvního listu Korintským k nám zase promlouvá ujištěním, že moudrost pocházející od Boha («plná tajemství a skrytá») převyšuje každou lidskou, je k ní leckdy v určitém protikladu («učíme moudrosti, to však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo jej ovládají»), protože je moudrostí kříže, moudrostí úplné lásky. Takto (aspoň trochu) moudrá by měla být i naše svoboda.

A žalm vše obrací v modlitbu, v prosbu o schopnost kráčet po Božích cestách («ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů…, pouč mě, ať zachovávám tvůj zákon»).

Tím vším máme – mimo mnoha dalšího – před sebou jakési tři rozměry lidské svobody: Zaprvé schopnost člověka se vůbec rozhodnout, schopnost volby (ono liberum arbitrium). Zadruhé pak to,  pro co by se měl člověk ze srdce rozhodnout, co by mělo být obsahem jeho voleb; to, co je opravdu dobré, co prospívá druhým a světu, kde je větší láska, jak to čteme v evangeliu. A zatřetí skutečnost, že zdrojem skutečné moudrosti, pro niž se člověk má svobodně rozhodnout, je sám Bůh; jeho láska, jeho vtělená láska, jeho Syn a jeho slovo. Proto také skutečná moudrost je dosažitelnější v živém vztahu s Bohem, v pokorném přátelství s ním.

Svoboda člověka se nesmí zaměňovat s pyšnou svévolí a sobeckým uplatňováním vlastních práv bez ohledu na práva druhých, na skutečnost a na dobro a na Boha. Pojem svobody (skutečné libertas) nesmí být zaměněn s pouhou možností volby a obsah svobody nemůže být viděn pouze v tom, co dotyčný cítí a chce, bez ohledu na to, co je skutečně dobré, co prospívá, kde je větší láska k Bohu, lidem a světu.

Boží slovo, a to nejen to dnešní, nám prostě připomíná, že svoboda by měla být moudrostí, že svobodné rozhodování by mělo mít svůj obsah – dobro, že sama možnost volby, navíc porušená hříchem, ještě není plnou svobodou a že obsah toho, co je skutečně dobré a co je zlé, pro co bychom se měli rozhodovat, neurčujeme v posledku my, ale Bůh; jak svět stvořil a jak jej vykoupil.

Svobodou člověka je chtít to, co chce Bůh, a to je dobro. V tom spočívá skutečná moudrost a velikost člověka (a to dokonce bez ohledu na to, zda mu dal křesťanské víry byl anebo nebyl dán): Svobodně se rozhodnout pro Boží věci, pro lásku, podle Boha a s jeho tajemnou pomocí, jak je komu vírou dánu. „Svoboda pro něco“, o které se dnes často mluví, také nejprve předpokládá „svobodu od něčeho“, totiž svobodu od nutnosti konat zlo, od jeho nadvlády, od úplné determinace hříchem. A právě k tomu slouží vykoupení Pánem Ježíšem, osvobození jeho láskou, jeho křížem («co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují»).

Milé sestry, milí bratří, kéž nás dnešní Boží slovo povzbudí a možná i napomene. Kéž nám připomene, že svoboda člověka je – i při vší omezenosti a podmíněnosti – veliká a krásná; že jsme schopni aspoň nějak uchopit svůj život, žít jako lidé. Že můžeme volit cesty, po kterých se denně vydáváme. A že ty by měly být cestami dobra, cestami «převelké moudrosti Páně», snahy prospět, snahy všechny a všechno milovat. Ve světle víry a evangelia, ve světle „Desatera“ Pána Ježíše, Horského kázání, které to Mojžíšovo Desatero dané na hoře Sinaj nejenže neruší, nýbrž naplňuje hlubším smyslem, motivací i intenzitou, ještě větší láskou.

A možná si můžeme každého rána třeba připomenout onen známý obraz dvou cest, třeba dnešním slovem Sirachovce («před každým je život a smrt, každému dá Bůh to, co kdo bude chtít») anebo třeba první větou jednoho z nejstarších a nejkrásnějších starokřesťanských spisů Didaché, který je dokonce starší než nejmladší knihy Nového Zákona. Začíná výmluvnými slovy: «Jsou dvě cesty, cesta života a cesta smrti, a tyto dvě cesty se v mnohém liší».

A je tedy také na nás, jakou se vydáme. S tím, že rozhodnutí, aby to bylo cestou skutečného dobra, se můžeme s pomocí Boží snažit obnovovat každý den, i poté, co jsme třeba někam zabloudili.

Kéž nám – a celému světu kolem nás – k volbám pokud možno co největšího dobra poznání Pána Ježíše, jeho evangelia a přátelství s ním pomáhají…

stáhnout pdf