Slovo k povzbuzení na neděli 26. března 2023, na 5. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratři,

na dnešní pátou neděli postní zaznívá další dlouhý a výrazný evangelijní úryvek podle Janova sepsání: svědectví o vzkříšení Lazara. Je to jeden ze tří zázraků vzkříšení mrtvých, respektive navrácení do života, které Pán Ježíš během svého pozemského života vykonal; vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy. A jak to v evangeliu bývá, nejde jen o svědectví věcí minulých, ale i o vzor a obraz dění současného, o pozvánku k němu.

Dnešní text – podobně jako setkání se samařskou ženou a uzdravení slepého od narození o nedělích předešlých – se čte nejprve s ohledem na čekatele křtu: jako povzbuzení k němu opravdu dojít. Čte se ale také s ohledem na všechny ostatní, třeba již dávno pokřtěné, a to s pohledem na blížící se obnovu křestního vyznání nás všech o Velikonoční vigilii, abychom své trojí „ano“ a „věřím“ mohli zkusit říci co možná nejupřímněji. Zkusme se proto všichni nyní zamyslet nad tím, co můžeme v dnešním krásném Boží slově číst, každý podle své vlastní životní situace.

Vyprávění o vzkříšení Lazara má v Janově evangeliu velkou (před)obraznou sílu. Je předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých a Kristova vlastního zmrtvýchvstání. Pán Ježíš jako Boží Syn má moc křísit mrtvé, protože má moc jako jediný sám vstát z mrtvých. Nyní oživuje svého přítele Lazara, zanedlouho jedinečně vzkřísí své vlastní lidství a nakonec lidství všech svých věrných (a nechme stranou tajemství, kdo všechno a jakými způsoby tito „jeho věrní“ jsou). Na vzkříšení mrtvých zaměřuje naši duchovní pozornost i čtení první, starozákonní zaslíbení z pera proroka Ezechiela.

Nicméně v případě Lazara – podobně jako u ostatních dvou novozákonních zázraků oživování mrtvých – nejde o stejný druh vzkříšení jako v případě Kristova zmrtvýchvstání anebo ani jako v případě očekávané spásy duše po smrti a vzkříšení těla na konci věků.

Lazar je zázračně oživen, ale vrácen ještě zpět do tohoto života. Jeho nový život je vlastně ten samý jako předtím. Je vrácen do stejného života, jaký žil a který jednou bude stejně uzavřen smrtí. Lazar znovu zemře a teprve pak bude jeho duše vzata do nebe a na konci věků dovzkříšeno i tělo; už starou křesťanskou tradicí je uctíván jako svatý, jako svatý Lazar.

Na druhou stranu jeho pozemský život dostal tímto zázrakem bezpochyby docela novou kvalitu: Lazar už nadosmrti bude ten, který byl Kristem zázračně vzkříšen. Tato událost, můžeme legitimně fabulovat, určitě nějak ovlivnila celý zbytek jeho života. I jeho přátelství s Kristem muselo dostat novou dimenzi. I podle starých legend se Lazar následně stal věrným vyznavačem a hlasatelem Krista zmrtvýchvstalého a měl nakonec zemřít mučednickou smrtí za Domiciánova pronásledování.

Ne nepodobné Lazarovi by to mělo být i s námi, s naší vlastní křestní, křesťanskou proměnou. Spolu se svatým Pavlem přeci vyznáváme, že ve křtu bychom měli umírat starému způsobu života (hříchu, sobectví, zlu, svévoli, nevíře) a měli bychom být vzkříšeni Boží milostí k životu novému (k víře, naději a lásce, k následování Krista). Nový život po křtu se však také odehrává stále na této zemi, často dokonce ve stejném prostředí a se stejnými lidmi jako před ním.

Ale měl by být a o to právě jde – i navzdory naší přetrvávající slabosti – nějak nový, novým vztahem s Bohem nový. Jím dostává lidský život nový rozměr, novou sílu a novou radost. Kristova tajemná přítomnost se má stát novou konstantou takového života, i ve všech jeho složitostech, výšinách i pádech.

Jistěže, vztah s Bohem, Kristem člověk může mít a často reálně má i před křtem. Avšak křtem, už třeba jen díky otevření svátostného světa, tento vztah dostává novou kvalitu. Možná si tuto novost můžeme přestavit – a to je přirovnání už starých církevních otců – jako svatbu dvou lidí. I ti se už před svatbou mají rádi, mají spolu vztah, sbližují se. Ale až svatbou – v ideálním případě – se jejich vztah nějak završí, začnou žít pod jednou střechou, vše dosavadní dostane novou kvalitu, oni se spojí v jednoho člověka a mohou plodit a rodit děti, nový život dávat dál. Duše člověka je nevěstou, Kristus ženichem. A otcové šli ve svých alegoriích – možná poněkud odvážně – ještě dál, když přirovnali křest či eucharistii dokonce k manželskému loži, kdy k duši přichází a do ní vchází její nebeský ženich, Kristus, zůstává v ní, zanechá cosi ze sebe a činí ji tak Božsky plodnou.

Proměna, novost, křesťanskost života je tedy novostí vztahu s Bohem. Novostí, která by náš měla tomuto vztahu, Bohu, Kristu, Boží lásce stále více připodobňovat, respektive přizpůsobovat. Vztah proměňuje, má sílu proměňovat a přizpůsobovat jednoho druhému, už i ten mezilidský, natož s Bohem, který se vtělením jednou provždy přizpůsobil člověku. A křížem odpustil a zmrtvýchvstáním jednou provždy mu otevřel nebe.

Ale protože jsme slabí – slabost nám (jako concupiscentia) zůstává i po křtu – musí být novost vztahu s Bohem stále obnovována Boží milostí. Například svatou zpovědí („pracným křtem“, baptismum laboriosum, jak se také nazývá), obnovou křestního vyznání, lítostí, modlitbou či touhou. Setrváním s Bohem a u něj, neutečením ze vztahu s ním, ať se děje, co se děje, má naše láska naději být znovu a znovu zapalována a očišťována.

Pro čekatele křtu tak chce být dnešní evangelium dalším povzbuzením jejich touhy po křtu. Už nyní díky víře, kterou Bohu již delší dobu otevírají svá srdce, jsou Božím Duchem oživováni, mají živý a často krásný vztah s Bohem. Přesto až křtem (a následným biřmováním a prvním svatým přijímáním) se jejich přátelství s Kristem stane ještě silnějším a hmatatelnějším, budou mu blíž, otevře se jim nově svět Boží a tím i ten pozemský, do něhož se jako Lazar vrátí.

Pro nás všechny ostatní, už (třeba dávno) pokřtěné, nechť je dnešní evangelium zase připomínkou, že celé naše křesťanství, náš vztah s Pánem Ježíšem by měly být kvalitou (a to doslova) našeho života. Základním, živým, vertikálním vztahem, který je třeba stále obnovovat, o obnovu prosit, Boha nově a nově hledat. V tomto světě a pro tento svět, v němž jako Lazaři (a to i klidně metaforicky vnímáno) spolu žijeme. A máme společně spět k věčnosti.

I v tomto posledním nasměrování nám může být Lazar vzorem, což velmi svébytně vystihl ve svém fiktivním, geniálním – byť z křesťanského pohledu jistě i kontroverzním – románu Poslední pokušení Nikos Kazantsakis: Židé po vzkříšení Lazara, které se rozkřiklo, ho přicházejí zabít, aby zničili toto živé svědectví Kristovy Boží moci. Než tak učiní, jeden z nich, jménem Barabáš, se ho zeptá, zda lepší byla smrt, pohled do věčnosti, anebo život. Lazar odvětí něco ve smyslu, že ani neví, že je to vlastně stejné…

A měl pravdu. Vždyť nebe má být zase vztah, plnost vztahu s Kristem, blažené patření (visio beatifica) na jeho tvář, a také věčný vztah s ostatními lidmi a celým proměněným světem.

Pro to všechno i my stále potřebujeme zázračné kříšení z mrtvých, toho mrtvého v nás, odumřelého vztahu s Bohem, a to zpět do tohoto života. Potřebujeme křestní proměnu a její neustálou obnovu, obnovu vztahu s Bohem a také s lidmi.

Celý proces nemusí být lehký, umírání není lehké, ani Lazar možná neumíral lehce. Ale byl vzkříšen.

Čím více by však náš pozemský život byl plný vztahu s Kristem, tím méně také smrt, až jednou přijde, by nám naháněla hrůzu, ale stala by se pro náš očekávaným odchodem do plnosti bytí, k Bohu. A i když je to se vztahem duše a těla bezpochyby složitější, stojí za to na závěr připomenout známý citát sv. Terezie z Lisieux: „Pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh. Smrt není nějaký přízrak anebo hrozná příšera, jak se znázorňuje na obrazech. V katechismu se říká, že smrt je odloučení duše od těla, nic jiného.“

A jako vždy, nejde jen sobecky o nás. Ale i o celé naše okolí…

stáhnout pdf