Slovo k povzbuzení na neděli 2. dubna 2023, na Květnou neděli – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden vrcholící Velikonočním triduem. Připomínáme si Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky. Od zítřka až do středy Svatého týdne se před námi rozevřou události, které v těchto dnech podle evangelia nastaly; pomazání v Betánii, Jidášova zrada nebo poslední kontroverze Krista s elitami židovské společnosti. Na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři, ustanovení eucharistie a výsostný moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a následnou Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek ráno proces římský, soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem pak křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme duchovně znovuprožívat tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme před sebou, dá-li Bůh. A mělo by nás to aspoň trochu těšit, měli bychom se na nadcházející dny snad aspoň trochu těšit a zatoužit se nechat bohoslužbami do všeho vtáhnout. Udělat si čas, možná v tomto duchu třeba i přehodnotit své velikonoční plány…

Dnešní neděle, jak známo, má dva názvy: Květná anebo Pašijová. „Květná“ odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Krista přijíždějícího na svátky. Proto se také na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, větvičky. Název „Pašijová“ reflektuje zase skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení. Proto se čtou anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení hovoří, konkrétně od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, letos podle Matouše.

Vjezd do Jeruzalém a pašije jsou blízké nejen časem a místem, nejen jako začátek a pokračování, ale mají z velké části i stejné „aktéry“. Jimi jsou Pán Ježíš a jeho apoštolové, ale je jím i onen dav, «veliké množství lidu, zástupy», jak říká evangelista. Je to v zásadě ten samý dav Jeruzalémanů a poutníků, kteří dnes Ježíše vítají, zatímco za pár dnů budou žádat jeho smrt. Ne třeba výčtem jednotlivců, ale jako celek ano; jsou to obyvatelé Jeruzaléma a ostatní Židé, kteří přišli na svátky.

Dnes plni euforie doufají, že Ježíš je ten očekávaný Mesiáš. Provolávají mu «hosana synu Davidovu, požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech!». Tím vyjadřují, koho v něm vidí. Za pár dnů, na Velký pátek ráno, během římského procesu, budou však volat «na kříž s ním, na kříž s ním!».

Často se o tom rozjímá, ale přesto stojí za to rok co rok si nově položit otázku, proč se tak stalo, jak je to možné a co v nás tyto zástupy demaskují. Nejjednodušší vysvětlení je asi celkem známé: Necháme-li stranou psychologii davového chování, tak zástupy především čekaly, že Ježíš bude mesiášem podle jejich očekávání. Že přinese společenskou a náboženskou svobodu, že nastolí Boží království na zemi, že bude mít úspěch, že prostě bude Bohem poslaným člověkem. Jenže je tady Kristus (to je řecky totéž co hebrejsky Mesiáš), u kterého je stále více jasné, že tato očekávání nesplní, a přitom tvrdí, že je Božím Synem. Proto si dav místo Ježíše vyžádá život Barabáše, nejspíše zélótského bojovníka proti Římanům, který příchod takového mesiáše chtěl uspíšit. Proto Ježíš bude veleradou i Pilátem souzen a odsouzen a bude ukřižován.

Tak tomu bylo v onom týdnu židovských Velikonoc roku 30 či 33, jak nám to předkládá evangelijní svědectví. Nejen proto, abychom věděli, jak se to vše seběhlo, ale abychom se v něm třeba i našli, bohužel někdy i jako součást onoho davu.

I nám se přeci stává, že dokud je v životě vše podstatné dle našich představ, dokud Bůh v zásadě plní naše očekávání, dokud nás Pán Ježíš nějak nepozve pod svůj kříž (natož přímo na něj), dokud je nám na světě jen dobře, že pak snadno voláme «hosana, požehnaný, který přicházíš». Na tom samozřejmě není nic špatného a Bohu díky, když tomu tak je. Nicméně prubířským kamenem naší věrnosti Kristu, dobru, lásce a druhým lidem se vždy stanou situace, kdy se najednou před námi otevře pozvánka kříže ve všech možných podobách… Tehdy jsme i my v nebezpečí – a třeba i pod vlivem okolí, davu – zavolat „ukřižuj, na kříž s ním, to není Boží syn!“. Ve všech možných podobách takového zvolání.

Kéž bychom si v té chvíli vzpomněli na Ježíšovy pašije, na jeruzalémský dav a vystoupili z něj.

Nehledě na to, že podobně se chováme nejen k Bohu, ale i k druhým lidem; také je máme tendenci opustit, odevzdat soudu, pověsit na kříž či hodit přes palubu, jakmile nám přestanou být prospěšní či příjemní, když se nám stanou křížem. A to je leckdy opravdu velmi zlé.

Kříž je proto dobré umět přijmout a nést, učit se to, s Boží pomocí. Kříž je totiž nejen maximou zjevení Boží lásky, nejen nástrojem našeho vykoupení, ale i cestou, formou, tvarem života, k němuž jsme Bohem pozváni. Kříž je znamením a metaforou lásky ochotné přinést oběť z lásky, je-li jí potřeba, protože přesně tak to učinil Boží Syn a přinesl nám spásu. Kříž je metaforou věrnosti, i když ta nás něco stojí, věrnosti Bohu, lidem, dobru, skutečným ideálům.

I to nám snad dnešní Pašijová neděle připomíná. A příští neděle velikonoční ať nám dodá naději, že kříž má smysl, následuje-li po něm zmrtvýchvstání. Jakože následuje…

stáhnout pdf