Slovo k povzbuzení na neděli 16. července 2023, na 15. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

krásné Ježíšovo podobenství o rozsévači semene, předznamenané Izaiášovým přirovnáním Božího slova k životadárnému dešti, určitě dominuje dnešnímu Božímu slovu.

Podobenství o rozsévači patří k těm nejpochopitelnějším a je navíc jediným, u kterého nám evangelium dochovalo i jeho výklad z úst samotného Ježíše. Proto jeho základní interpretace, rozklíčování, kdo je kdo a co je co, je asi nasnadě:

Rozsévačem je Bůh Otec či Kristus sám, potažmo jím může být i věrný hlasatel evangelia. Semenem je nejprve Boží slovo, evangelium, zvlášť Ježíšova podobenství, a pak třeba i ostatní tajemné, svátostné přítomnosti Slova-Krista mezi námi. Země je svět, jednotlivé kousky půdy jsou jednotliví lidé, jejich srdce. Anebo země představuje každého člověka, jeho nitro a jednotlivé části země pak jeho různá zákoutí. Kdo je semeno vytrhávající a hubící pták, co může představovat žhoucí slunce a co símě dusící trní, říká sám Pán Ježíš: Ďábel se svými pokušeními, tíseň, zkoušky a starosti, jež na člověka doléhají, anebo majetek a sláva, které se člověku se nabídnou.

Přečteme-li podobenství ve světle starozákonního Izaiášova předobrazu, pak deštěm, vláhou, vodou padající z nebe a rosou, které dávají semenu vzklíčit a růst, je Boží milost. Již otcové v tomto dešti přečetli Ducha Svatého, díky němž se i Slovo stalo tělem.

Rozsévač – ať už sám Bůh v mnoha svých podobách a přítomnostech či jeho nehodní služebníci – (rozsévač) prostě chodí světem a rozsévá. Semeno má sílu samo v sobě a déšť z nebe stále padá. To je faktum, které z podobenství i prvního čtení vyplývá. Stejně jako je faktum, že jsou i démoni či zlé síly, kteří a které mohou semeno vyzobnout, a že je žár, který je může spálit, a trní udusit.

To neovlivníme. Jediné, čím aspoň nějak disponujeme, je ona země, půda, do které semeno padá, naše nitro. Na půdě, která je podobenstvím předpokládána jako aktivní, záleží. Půda může ovlivnit, kam a jak v ní semeno zapadne, jak je přijme či nepřijme, co se semenem nakonec bude. Na půdě samotné také záleží, jak kvalitní kde je a bude. Bez půdy, bez aktivní, otevřené a aspoň nějak dobré půdy, nemůže semeno na světě vyrůst, anebo jen stěží.

Na půdě tak záleží, zda z Božího semene – rozsévaného a do půdy směřujícího – vzroste onen strom přinášející dobré plody, aspoň nějaké, strom, v jehož větvoví budou moci hnízdit ptáci, jehož listí neuvadne a kořeny budou pevné, jak praví jiné známé novozákonní obrazy. Na typu půdy záleží, zda semeno sezobají ptáci, zda ratolest brzy uschne, anebo ji udusí trní, či zda z důvodu tvrdosti půdy vůbec nevzklíčí.

Tak podobenství popisuje stav světa, jeho přijímání či nepřijímání Krista, Boha, víry a Božích ideálů dobra, lásky a milosrdenství. Vystihuje zejména různé přístupy těch, kterým Boží semeno bylo nějak nabídnuto, evangelium nějak zvěstováno a kteří k jeho přijetí dostali zvláštní Boží milost, dar víry, dar Ducha Svatého.

Podobenství neřeší místa, kam semeno nedopadlo, pokud jsou taková, stejně jako není řečeno, že by někde nepršelo. Cílí především na ty, «kterým (semeno) bylo dáno»: Aby nepadalo «podél cesty», «na skalnatou půdu» či do «do trní». Ale aby aspoň nějak zapadlo do hloubky, kde by klíčilo a rostlo, a nebylo hned něčím sezobáno, sežehnuto či udušeno.

Podobenství je tedy předně varováním, aby se naše srdce nezachovalo jako špatná, trnitá, mělká či skalnatá půda. Ale ještě více je pozváním, aby se naše srdce stávala aspoň trochu dobrou půdou. Je výzvou, abychom Boží semeno zkoušeli přijímat do hloubi svého srdce a tím pádem do celého svého života. Abychom přátelství s Kristem neprožívali jenom okrajově,, abychom je nenechali postupně udusit něčím jiným, třeba přílišnými starostmi anebo bohatstvím a mocí, něčím sežehnout, zalíbením v něčem docela jiném, či někým nebo něčím jen tak sezobnout. Podobenství je výzvou, abychom se stále více stávali opravdovými Kristovými přáteli. Abychom zatoužili stát se podobni vzrostlému stromu přinášejícímu Boží ovoce, stín, útočiště a uzdravení všem kolem nás, s Boží vláhou, pomocí.

Jenže jak se člověk může stát dobrou půdou, a tak Kristovým přítelem, Kristovou přítelkyní, vzrostlým stromem? Podobenství – krom toho, že popisuje a vede ke zpytování svědomí, jakou půdou vlastně jsme – nabízí jednou možnou odpověď: První, co člověk může pro Boží kultivaci svého nitra udělat, je se stále znovu a znovu otevírat Božímu semeni, Božímu slovu. A stejně tak Božímu dešti, milosti.

Zní to sice tak trochu jako pověstná „argumentace kruhem“ – abychom se stali dobrou půdou přijímající semeno, musíme semeno přijímat – , ale je tomu tak: Vždyť čím více Božího semene do našeho srdce padne, tím větší je naděje, že aspoň některé padne na dobrou půdu, zakoření, vzklíčí, vzroste a přinese plody. Což samozřejmě nemusí být hned; i semeno dlouho zraje, bobtná a roste. Nejinak je to často se semenem Božím. A možná i takové Boží semeno, jež zrovna nepadne na dobrou půdu či v nás odumře anebo i zemře, je-li třeba naše srdce převážně půdou nedobrou a tvrdou, má smysl, má naději půdu našeho nedobrého srdce kypřit a hnojit pro příště, pro další rozsev. I tím se naše srdce může postupně aspoň trochu kultivovat, bonitovat, chceme-li. A čím více času strávíme vědomě s Bohem, tím větší naděje je, že nepropásneme Boží déšť milosti, že se necháme zalít Boží dobrotou.

První aktivita půdy je tedy otevření se, naslouchání. Druhou aktivitou je pak snaha Boží slovo uvádět s Boží pomocí v čin, v konkrétní poslušnost přikázání lásky k Bohu a lidem. Asi tak nějak bychom si to mohli snad představit…

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom se tedy pravidelným přijímáním Božího semene, otevíráním se mu a čekáním na ně stávali aspoň maličkým místem Božího přebývání v tomto světě. Ze semene vzrostlý strom přinášející Boží ovoce, stín a uzdravení je přeci jedním z nejkrásnějších evangelijních obrazů Božího království mezi námi, k čemu má vést přátelství s Kristem. Nebude-li tomu tak, je nebezpečí, že z našeho křesťanství mnoho nezbude. Protože Zlý v různých podobách obchází nás lidi a vyrvává semeno i jeho klíčky z půdy srdcí, žár světa zla je velký.

Kéž bychom proto zatoužili – trpělivým nasloucháním evangeliu a snad ještě trpělivějším uváděním je v čin – být dobrou půdou, třeba i ve zralém věku, třeba i ve stáří, třeba i pozdě. K radosti Boží i své a k prospěchu a dobru světa. Vždyť jak jsme slyšeli v dnešním čtení druhém, «celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů…, kdy bude osvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích»: Kdyby z nás, ať už jsme mladí či staří, vyrostly aspoň nějak košaté Boží stromy, rozkvetlé a nesoucí ovoce víry, naděje a lásky, stromy bezpečné a otevřené, tak by se tvorstvo kolem nás aspoň trochu dočkalo.

stáhnout pdf