Slovo k povzbuzení na neděli 13. srpna 2023, na 19. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

všechna tři biblická čtení dnešní neděle jsou krásná a hodná naší pozornosti…

První z První knihy královské je z kapitol pojednávajících o působení proroka Eliáše, největšího ze starozákonních proroků. Rozevírá před námi vyprávění o jeho podivuhodném setkání s Hospodinem na Boží hoře Chorebu: Hospodin k Eliášovi nepřichází a nepromlouvá v prudkém a silném vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ani v bouři, nýbrž v «šumu jemného vánku».

I tak Hospodin Bůh k člověku někdy přichází, i tak se dává poznat, zjevuje se mu; nenápadně, podobný jemnému vánku. Neznamená to, že by jindy nepřicházel třeba v ohni, bouři, vichru či nějakém zemětřesení – vždyť i ty patří k biblickým theofaniím, formám a obrazům Božího zjevování se člověku. Ale existuje i jemné, nenápadné Boží přicházení jako k Eliášovi. A právě pro takové Boží navštívení musí být lidská duše zvlášť vnímavá, otevřená a citlivá.

Je jistě dobré, abychom byli připraveni, že Bůh může zasáhnout do našeho života naprosto jednoznačně a jasně, i třeba nějakou životní bouří či zemětřesením. Ale je ještě lepší čekat na to, že jindy, a možná častěji se projevuje velmi jemně, nenápadně a že jen nepřesycené a otevřené srdce může být schopné jeho příchod vůbec zachytit.

Žádná z forem Božího přicházení k člověku nemůže být absolutizována, jedna nevylučuje druhou, bouře jednou nevylučuje jemný vánek jindy. Je jen na Bohu, jak a kdy k člověku chce přijít, jak a čím se mu prokázat jako Bůh, jak se mu zjevit. Na nás je se pokusit nepropásnout jeho příchod, čekat na něj, jít za ním na horu snažíce se ochudit svou duši o zbytečné a nadbytečné, aby mohla být obohacena Božím příchodem. Na nás je se pak před Bohem pokorně sklonit a naslouchat, co říká, k čemu nás vede a k jakému dobru posílá. Tak jak to učinil prorok Eliáš, nejen největší starozákonní prorok, ale i jeden z předobrazů Krista.

Ve druhém čtení pokračujeme v četbě Pavlova Listu Římanům. Dostáváme se na začátek pasáže pojednávající o Pavlově vztahu k Izraeli, respektive o vztahu Nového Izraele, církve, k tomu Starému, k synagoze. O tom jsou celé dvě kapitoly.

V dnešních úvodních slovech možná trochu zarazí Pavlovo podivuhodné vyznání: «Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn».

To vysloví ten samý Pavel, který na jiném místě úplně všechno pokládá za «bezcenný brak» ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, Pavel, který nechce znát nic než Krista ukřižovaného, který byl Kristem tak uchvácen, že by si už tak přál být s ním v nebi. Nyní ovšem vyznává, že z lásky ke svým bratřím (a sestrám) z Izraelského národa by byl ochoten i vlastní spásu – to nejcennější a největší – obětovat, jen aby oni byli zachráněni, pokud by to tím bylo možné.

To je snad největší, nejparadoxnější vyznání lidské lásky k druhým lidem, jaké v Novém Zákoně máme: Ochota obětovat vlastní spásu, jen aby někdo jiný byl zachráněn.

Zní to až absurdně, ale možná právě v ochotě obětovat pro druhé vlastní věčnost je vrchol lásky. Ostatně z života i některých svatých v dějinách známe něco podobného. Byli tací a byly takové, kteří a které to nějak učinili: Dověděli se například o hrozící zkáze nějakého hříšníka a sami svou vlastní spásu Bohu nabídli jako „výměnu“ za spásu dotyčného. A pak nebe od Boha dostali také. Konečně něco z toho může prožívat například i trápící se rodič, když hledí na nějak nezdárný způsob svého syna, své dcery. I svou vlastní nebeskou blaženost by za své dítko obětovali, jen kdyby to šlo. A třeba se i někdo takto modlí.

Ve světle dnešního druhého čtení to není špatně, naopak; svatý Pavel je toho příkladem. Byl ochoten obětovat z lásky vše, a dostal proto také vše: Boha a nebe. A možná tím nebe otevřel i mnohým dalším.

Ochota obětovat i věčnost má však možná ještě jednu, mnohem subtilnější a mnohem nesnadněji uchopitelnou rovinu: Ochotu pro druhé a jejich záchranu i mravně riskovat, připravenost namočit se, ušpinit se, třeba i zdánlivě zhřešit, padnout, když by to mohlo přispět k záchraně a věčné spáse druhých. Zní to ještě absurdněji, pohybujeme se na velmi tenkém ledě, ale možná tomu tak trochu někdy je, kříž i toho je snad znamením. Co je a co není hřích, posuzuje nakonec přeci Bůh. A závisí to od míry naší opravdové lásky k Bohu a lidem, což je jediná možná relativizace (doslova!) hříchu.

V evangelijním čtení pokračujeme v četbě Matoušova sepsání. Dnešní úryvek bezprostředně navazuje na událost rozmnožení chlebů a ryb a nasycení tisíců. A máme před sebou svědectví o dalším Kristově zázraku: o Ježíšově a pak i Petrově kráčení po vodě. O zázraku, který v sobě skrývá ohromný potenciál duchovního, alegorického výkladu.

Naše víra v Boha je totiž v mnohém skutečně podobná kráčení po vodě. Člověk se vydá za Pánem Ježíšem, vydá se za jeho hlasem, za jeho vábením a jde. Ale chvílemi si ve své víře, na své cestě víry opravdu může připadat, jakoby kráčel po vodě, zvlášť tehdy, když se ve víře vydá za nějakou náročnou Kristovou výzvou. Kráčí, ale je to především Boží síla, Kristova milost, sám dar víry, které ho nad vodou nesou. Všechny důvody křesťanské víry jsou důležité, ale přesto určité pouhé kráčení po vodě, určitá pochybnost a nejistota jsou její součástí také, a to z řady důvodů.

Proto za Pánem Ježíšem – podobně jako svatý Petr – také vždy nějak kráčíme po vodě. A proto také – podobně jako svatý Petr – občas (anebo často) začneme tonout. Tonout ve svých pochybnostech, nejasnostech a nejistotách. Či hříších. Příjemné to není, je to i nebezpečné, nese v sobě možnost utonutí, smrti v hlubinách, ale je tomu tak, dovedeme si to představit.

Jediné, co někdy v takových chvílích můžeme udělat udělat, je totéž, co učinil svatý Petr: volat «Pane, zachraň mne». Volat a ne racionalizovat, proč je možné a moudré chodit po vodě, proč je dobré a rozumné křesťansky věřit a žít. Volat a ne se upínat se k rozumovému odůvodnění křesťanské víry, jinak tak krásnému a velkolepému. Volat, modlit se a prosit «Pane, zachraň mne» a také všechny ostatní a celý svět. Pokorné volání totiž může otevřít naši duši, aby i ji sám Pán zachytil a vzal zase na svou loďku. A pak zase jednou nechal dál kráčet volně po vodě.

Milé sestry, milí bratří, ať už si z dnešního Božího slova vezmeme povzbuzení, kolika mnohými způsoby k nám Hospodin Bůh může přicházet a promlouvat (první čtení), anebo Pavlův vzor, jak až veliká a kam až by měla jít dokonalá láska, až k ochotě vlastní spasení ztratit v prospěch druhého (druhé čtení), anebo alegorii naší víry jakožto kráčení po vodě a povzbuzení, co činit, když začneme tonout (evangelium), vezměme si k srdci aspoň něco… Vždyť od toho se Boží slovo čte.

stáhnout pdf