Slovo k povzbuzení na neděli 3. září 2023, na 22. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním evangelijním a prvním čtením se zdá opět celkem zřejmá: Ježíšova předpověď vlastního utrpení, «že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen», je uvozena krásným vyznáním proroka Jeremiáše: «Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést… Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají». Jeremiáš ze všech starozákonních proroků snad nejvíc předobrazil Krista, trpícího Mesiáše, protože byl ze všech pro své prorokování nejvíce pronásledován: Vystoupil těsně před začátkem babylónského vyhnanství, hlásal takové Boží pravdy, které se jeho sebejistým současníkům vůbec nelíbily, neboť vyžadovaly obrácení a změnu smýšlení, byl navíc obviněn z pacifismu, a pro to vše mu jeho současníci všemožným způsobem ztrpčovali život, umlčovali ho, vyháněli pryč a dokonce ho chtěli zabít.

Mohli bychom jistě v této souvislosti rozjímat o mnohém, zvlášť o příkré Kristově odpovědi Petrovi «jdi mi z očí, satane, pohoršuješ mne, nemáš na mysli věci božské, ale lidské», Zkusme však zaměřit dnes svou pozornost na čtení druhé. Ono ostatně s tématem kříže a jeho nesení, s uměním ztrácet život pro Boha, Krista a dobro, a tak ho nalézat úzce a bytostně souvisí.

Slyšeli jsme první dva verše dvanácté kapitoly Pavlova „Velelistu“ Římanům, začátek jeho druhé části. Po jedenácti kapitolách „expozé“ křesťanské víry jimi začíná část hovořící o křesťanském životě, o tom, co obnáší a jak by měl vypadat. Jinak řečeno, po části teoretické začíná část praktická. A je velmi příznačné, že výzvou «přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, to ať je vaše duchovní bohoslužba». Je to vlastně shrnutí, oč především v životě a křesťanské praxi má jít: S Kristovou pomocí uchopit a pochopit svou pozemskou existenci jako «oběť živou, svatou a Bohu milou», přímo jako «duchovní bohoslužbu» (latreian logikén, jak zní v řečtině, rationale obsequim v latině).

V tom tkví důvod všeho konkrétního křesťanské morálky, tato slova jsou vyjádřením základního principu lidské a křesťanské existence. A odůvodněním, proč se vůbec má člověk o něco dobrého snažit, proč má Pána Boha poslouchat, proč má druhé pokládat za přednější sebe, jak tolikrát u svatého Pavla čteme.

Apoštolova slova nám tak připomínají, že životním údělem člověka na zemi, důvodem, proč mu byl dán čas jeho života s jeho ohromnými potencialitami, je aby žil «živou a svatou obětí» a «duchovní bohoslužbou». Tedy ona známá proexistence.

Proexistence je slovo sice poněkud ohmatané, možná i poněkud frázovité, někdo je může považovat za klišé (a možná jím i v našich ústech je, zvlášť když je často používáme), ale přesto je pravdivé a krásné a vystihuje, k čemu nás Boží slovo vybízí: Že člověk má žít, má vědomě a chtěně existovat kvůli někomu, něčemu, pro někoho a něco: pro Boha, pro druhé lidi, pro ideály vyšší než je on sám, pro svět kolem sebe, pro jeho zvěčnění.

„Žít pro“ má být údělem života člověka na zemi, údělem oblažujícím, a přesto i kříž přinášejícím. Každý člověk byl totiž stvořen k obrazu a podobě Boha Trojjediného, který sám v sobě je proexistencí tří Božských osob, a každý křesťan byl (křtem) obnoven k obrazu Pána Ježíše, vtělené a ukřižované Boží proexistence.

Čas života a jeho možnosti nám lidem byly dány, abychom je žili nejen pro sebe samé, pro své vlastní uspokojení a přežití, ale i pro Boha, pro vztah s ním, pro jeho slávu a pro druhé lidi a vztahy s nimi, zvlášť s těmi, s nimiž je náš život spojen, abychom žili pro ideály dobra a pro obětavou snahu o jejich uskutečnění. S pomocí Boží.

Povolání, ba přímo (před)určení k proexistenci je proto něčím, co bychom si asi měli stále připomínat.

Naopak satanské pokušení žít jen pro sebe a své vlastní uspokojení, pohodlí a přežití, a to i náboženské, žít jen pro své vlastní štěstí a svou vlastní věčnost, maximálně ještě těch nejbližších a tak dále, je něčím, čemu bychom se měli aktivně bránit. Vždyť právě bezohledné sobectví znamená mít na mysli «věci lidské a ne božské».

Zazpytujme tedy svědomí, zda se třeba i naše křesťanství nakonec nestalo nakonec jen naším vlastním uspokojením, naším vlastním štěstím, o které se ani nechceme s nikým dělit. V posledku však bez skutečného živého vztahu s Pánem Ježíšem, protože bez skutečného přesahu mimo nás, ke skutečnému Bohu, lidem a světu

Svatý Pavel nám všem – jednomu více, druhému méně – ve slovech «přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, to ať je vaše duchovní bohoslužba» připomíná, abychom všichni znovu zatoužili žít svůj život jako proexistenci, jež tedy s sebou vždy přináší i oběť. Abychom žili v dávání se ve vztazích, vnášeli a dávali do nich něco ze svého (to je ostatně i etymologie latinského slova re-latio), aby nám na Bohu, na jeho „věci“ a také druhých lidech a jejich životě a osudu záleželo. Abychom se tak «nepřizpůsobovali tomuto světu», leckdy zaměřujícího člověka jen na něj samého.

Jak to s naší proexistencí ve skutečnosti je či není, nejzřetelněji ukazují asi naše mezilidské vztahy. Jsou zpravidla prvním zrcadlem, i vpravdě zpovědním, zda si třeba svou existenci pro Boha a Boží věci přeci jen nenamlouváme. Že naše vztahy s lidmi jsou prvním odrazem našeho nitra, říká ostatně už svatý Jan ve svém prvním listě: «Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí». Zda jsme altruisty nebo sobci se opravdu ukazuje nejprve na našem jednání s lidmi a se světem.

Sobectví a sebestřednost jsou navíc jedním z kořenů všech našich hříchů. Ostatně i svatý Augustin, světec, jehož památku jsme oslavili v pondělí, definuje hřích jako incurvatio in seipsum („vtočení se do sebe samého“). A má hlubokou pravdu. Sobecký člověk, vtočený, „vkurvený“ do sebe, je prototypem skutečného hříšníka.

Milé setry, milí bratří, kéž bychom s pomocí Krista stále více proexistovali. Kéž bychom vztah s Bohem nežili jen pro sebe a druhé lidí nebrali jen jako servisní tým svého štěstí. Kéž bychom více žili pro Boha i druhé lidi a i pro svět kolem sebe. To by bylo už zde na zemi lépe, bylo by zde více lásky a navíc bychom měli reálnou naději na život věčný, jehož podstatou je přeci právě proexistence: Boha pro nás a nás pro Boha, ve společenství svatých.

stáhnout pdf