Slovo k povzbuzení na neděli 15. října 2023, na 28. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní druhé čtení, ač se to třeba na první poslech ani nemusí zdát, je opravdu aktuální. Rozpoutala se další válka, na Blízkém Východě, jako kdyby ta na Ukrajině už sama nebyla šílená. Na světě je spousta dalších válek, o kterých třeba ani pořádně neslyšíme, anebo nás ani nezajímají. A spousta jiných obrovských a možná stále větších bolestí a problémů, v neposlední řadě hrozba skutečné ekologické katastrofy.

Nás se sice zatím ještě žádná z válek netýká, ale strach z nich oprávněně máme, je nám líto obrovské bolesti a utrpení lidí, našich bratří a sester, kteří ve válce žijí. Strach máme i ze spousty dalších reálných ohrožení a co teprve z nemocí. Navíc každý z nás má své vlastní, obyčejné starosti, mnozí lidé opravdu velké. A také velké bolesti. Jsou i malé, mezilidské války. Svět je prostě také vpravdě „slzavým údolím“, jímž je nám lidem dáno procházet…

A tak – i přestože v evangeliu máme silné podobenství o pozvání na svatební hostinu, předznamenané krásným Izaiášovým proroctvím o její všeobecnosti a hojnosti – zkusme dnes svou pozornost zaměřit především na čtení druhé.

Je z listu svatého apoštola Pavla Filipanům, tedy křesťanům žijícím ve Filipách, ve starořeckém makedonském městě pojmenovaném po svém zakladateli Filipu Makedonském. Tam byla nejstarší církevní obec na evropském kontinentu, kterou založil sám svatý Pavel během své druhé misijní cesty. Nyní jim píše z vězení, do kterého se dostal pro svou víru v Krista a její hlásání.

Mohou to být tři momenty, které k nám z dnešního úryvku v nynější nelehké situaci pro celý svět jakož i do našich starostí mohou promluvit:

Nejprve je to Pavlovo osobní vyznání. Píše, že během svého života se dostal do velmi různých životních situací, do dob hojnosti i nedostatku, do dob sytosti i hladu. A vyznává, jak to vše dokázal unést díky tomu, který mu dal sílu, díky Pánu Ježíši. Díky němu mohl zůstat od všeho svobodný, nic – ani hojnost ani nedostatek – si ho nedokázaly zotročit. Bůh apoštola sice nechal procházet různými životními situacemi, ale byl stále s ním, nabízel mu svou sílu, aby dokázal ve všem obstát: «Všechno mohu v tom, který mi dává sílu» shrnuje Pavel svůj stav z vězení.

Za Pavlovou osobní zkušeností se skrývá obecná pravda dosvědčená zkušeností mnohých dalších: Nechá-li Bůh člověka procházet nějakou životní tíží, zkouškou, krizí nabízí mu svou pomoc, vnitřní sílu, aby ho tíže neseného nezdeptala a nezlomila. Stejně tak nabízí svou pomoc i pro chvíle hojnosti, aby ani ony se nestaly příčinou zapomnění člověka na Boha a na všechny a vše ostatní. Aby si ani bída ani hojnost člověka nepodmanily a on aby nezačal sloužit jen jim.

Kéž bychom proto Pavlovo svědectví slyšeli a nechali se jím inspirovat, že něco takového je možné. Abychom o Boží pomoc usilovali, Boží pomoc hledali, o ni žádali. S vědomím, že zvlášť v těžkých chvílích je Bůh člověku nablízku a chce mu pomoci, podržet ho. O tom Pavel svědčí hojně i na jiných místech svých listů. Bůh přeci neslíbil, že vše dopadne dobře, ani tak, jak bychom si přáli. Bůh jen slíbil, že ve všem bude s námi a pro nás, což je ovšem mnohem důležitější.

Těžké chvíle nás přímo existenciálně vybízejí se k Bohu utíkat, o jeho pomoc žádat a Boží milost hledat. Limitní situace nám navíc dávají se dotknout krajností, hranic našich možností a schopností, našeho sebevlastnění či plánován, a tím pádem dotknout se jasněji Boha. Protože za hranicemi stvořeného a jeho možností už je jen Bůh. Bůh, který začíná v plnosti za minimou i maximou stvořeného bytí.

Jistě, je třeba naléhavě prosit, aby Bůh od nás a od všech ostatních bratří a sester lidí války a další neštěstí odvrátil. Ale s pokorou, jak to dopadne. Vždyť něco takového závisí také na svobodě lidí, někdy dost zvrácené, a vše je navíc v tajemném Božím úradku. Přesto se stále modleme, neodbytně prosme.

Ale hlavně věřme, že Bůh nám i ostatním chce pomoci obstát v těžkostech, neztratit ani v nich víru, naději a hlavně lásku ne. Věřme, že nám chce pomoci najít je ještě silnější, neboť «když jsem slabý, právě tehdy jsem silný», říká apoštol Pavel na jiném místě.

Nikdy nejde samozřejmě jen o nás, jde vždycky o všechny lidi, o všechny kolem nás a o celý svět. Čímž se dostáváme k druhému momentu dnešního druhého čtení. K Pavlovu děkování filipským křesťanům, že mu pomohli v jeho tíživé situaci. Pavel umí být vděčný, že Filipští viděli jeho nouzi a pomohli mu.Vnímá to i ve vězení.

I v tíživé situaci je třeba nepřestat vidět druhé lidi, jejich potřeby, projevy jejich lásky. I to je ovocem Boží blízkosti, že člověk se neuzavře sám v sobě.

Ovocem Boží milosti je pomoc Filipských. Vždyť i oni sami – uprostřed pohanského a židovského světa – mohli být v nějaké tísni, anebo naopak – v bohatém městě – zahlceni svými vlastními radostmi. Byla to jistě i Boží Kristova milost, která jim pomohla vidět Pavlovu nouzi. Ovocem podobné Boží milosti je i Pavlova reakce, vyjádření jeho vděčnosti: «Jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení».

Boží blízkost nám chce pomoci nezavřít oči a srdce a ani dlaně pro druhé lidi, chce nám dát sílu nebýt zaslepeni vlastním strachem, vlastním neštěstím, vlastní bolestí, ale stále vidět i druhé, cenit si mezilidských vztahů, chtít pomoci tam, kde je to v naší moci. A také pomoc druhých pokorně a s vděčností přijmout.

Třetím momentem je závěrečné Pavlovo ujištění, že předobrý Bůh vše dobré oplatí skrze Krista Ježíše. «A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše». Filipským a všem ostatním oplatí Bůh sám sebou, právě to slíbil a člověk Boží milost k životu ze všeho nejvíce potřebuje. Filipští křesťané vykonali dobro, Bůh jim proto dal ještě více sebe samého.

Dobrota srdce otevírá pro další přijetí Boha, další Boží milosti. Čím více se předobrému Bohu otevíráme a necháme se jím vést k dobrotě, tím více Boží síly můžeme přijmout a dávat dál.

Jestliže zvlášť v dobách tísně jsme zváni Boha a jeho milost hledat, prosit o ni a otevírat se jí, tím více jsme v týchž dobách zváni s ní spolupracovat – být sami milosrdní k druhým, všímat si jich, pomáhat těm, kteří jsou ještě v tíživější situaci než my sami.

Milé sestry, milí bratři, možná jsou tyto pokusy o výklad dnešního druhého čtení dost nesrourodé, omlouvám se. Možná o to více stojí za to si přečíst biblické čtení samotné.

Kéž bychom se v něm dočetli i to, že statečnost v nesení těžkostí s Boží pomocí, činorodá všímavost a laskavá solidarita k lidem by se měly stát ostrůvky Boží svatební hostiny v „slzavém údolí“ tohoto světa. Na svatební hostinu je však třeba nejen přijmout pozvání, ale také si obléci svatební šaty, třeba i jinak na slabé a nemocné tělo. Šaty – způsob naší komunikace se světem, našeho vyzařování a naší role v něm, naše činy a náš život – kéž by byly aspoň nějak šaty Kristovými, Kristem samotným, vztahem s ním, láskou otevřenou a vidící a milující druhé, ať se děje, co se děje…

stáhnout pdf