Slovo k povzbuzení na neděli 14. ledna 2024, na 2. neděli v liturgickém mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost nejprve na čtení starozákonní. Je z První z knih Samuelových. Ty nás přenáší na přelom 2. a 1. tisíciletí př. Kr., na začátek doby královské. Jejich ústřední postavou, jehož jméno i obě knihy nesou, je prorok Samuel, který se narodil původně neplodné Chaně a jejímu manželovi Elkánovi. Samuel pomaže Saula i Davida za krále a stane se jim zvěstovatelem a interpretem Božích úradků.

Samuel byl jako chlapec dán na výchovu ke knězi (či veleknězi) Elímu do svatyně v městě Silo na severu Judska. Svatyně byla jednou z předchůdkyň jeruzalémského chrámu, byla v ní uchovávána Archa úmluvy, koncentrující tajemnou Hospodinovu přítomnost (onu šekíná) uprostřed jeho lidu.

Malý Samuel má v noci mystické slyšení Boha. Myslí si, že ho volá Elí, proto běží nejprve za ním. Kněz mu nadvakrát řekne, že ho nevolal, pošle ho spát, než pochopí, že s chlapcem komunikuje sám Bůh: «Jdi (znovu) spát. Bude-li pak volat, řekni: Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá» poradí mu.

Kněz Elí ve Starém Zákoně není až zas tak jednoznačně kladnou postavou. Jeho synové Chofní a Pinchas žili nezdárným způsobem života, nakonec způsobili znesvěcení Archy, když ji vzali do boje proti Filišťanům. Elí ani jako velekněz nezasáhl. Navíc vzhledem k archaickému přesvědčení, že neduhy otců se vždy projeví na údělu jejich synů, špatný konec synů mohl být způsoben i nějakou jinou jeho vinou.

Přesto však nyní, v rozhodující chvíli, dokáže malému Samuelovi dobře poradit, dokáže rozpoznat, co se děje, je schopen chlapce nasměrovat na Boha. I tím, že byl schopen změnit názor, nechat se přesvědčit skutečností. Vždyť si nejprve myslel, že chlapec má mámení či sen, přesto dokázal uznat svůj omyl a rozpoznat, že Samuela volá sám Bůh. Podobnou schopnost prokázal ostatně dokázal i několik let předtím, když Samuelova matka Chana se ještě v bolesti nad svou neplodností modlila před svatyní. I tenkrát si Elí nejprve myslel něco jiného, že je opilá. Když ale zjistil, že tomu tak není, dokázal jí požehnat, aby se dítě narodilo.

V tom všem je Elí dobrým příkladem a velkou útěchou.

Jednak je příkladem ve schopnosti změnit předporozumění, poopravit mínění, uznat svůj omyl, nechat se přesvědčit (a  to doslova) skutečností a podle toho jednat. Jistěže, je třeba umět si stát za svým, mít sílu se nenechat něčím či někým manipulovat k nepravdě, být obezřetný, nebýt „kam vítr, tam plášť“. Ale stejně tak je třeba umět se nechat pokorně přesvědčit skutečností, umět změnit své mínění, je-li skutečnost jiná. Nejsme bohové, ale lidé a jejich poznání je vždy nedokonalé. Elího umění nechat se i přesvědčit ke zralému lidství, k mezilidským vztahům jakož i ke konání skutečného dobra proto opravdu patří.

A ještě v něčem je Elí příkladem: V tom, jak dokázal nasměrovat chlapce Samuela, jak mu dokázal dobře poradit, ač sám dle biblického obrazu rozhodně nebyl dokonalý.

I my, kteří také nejsme svatí, nejsme vždy dobří, máme své mnohé „máslo na hlavě“ a tak dále, i my za určitých okolností můžeme, doufejme, druhým, zvlášť dětem, správně ukázat dobrou cestu, zkusit je nasměrovat k Bohu, vykonat dobro. Což je velká útěcha a velké povzbuzení pro všechny vychovatele, učitele, rodiče, prarodiče, kněze a další, kteří se necítí být ideálními a ani jimi v mnohém skutečně nejsou, nejsme. I ti mohou pomoci, i my můžeme pomoci, a tak být užitečnými. Bude-li v nás aspoň „troška Elího“…

Vraťme se ale k chlapci Samuelovi. V dnešní noční scéně je před námi jako příklad otevřenosti Bohu, čistého, ještě dětského hledání Boha, čekání na jeho hlas, touhy ho rozpoznat. Rozpoznat a poslechnout. O což se pak nepřestane snažit v celém svém dospělém životě, jak vykreslují Knihy Samuelovy.

Otevřenost lidského srdce, podobná té Samuelově, je předpokladem, že člověk opravdu může zaslechnout Boží hlas, že může potkat Boha, že se mu může zjevit skutečný Bůh, ne jen jeho lidská představa o něm. Otevřenost tak stojí na začátku křesťanské (a vlastně jakékoli) víry v Boha a musí ji provázet stále. Bůh je nekončený, je stále větší než jakékoli naše jeho poznání. Deus semper maior, „Bůh je (stále) větší“ říkali rádi už staří otcové.

Otevřenost je předpokladem i dobrého jednání a života, což už jsme viděli i u Elího. Vždyť výzvy a úkoly, na které má člověk s vírou – v přátelství a ve vztahu s Bohem – reagovat, jsou stále také nové.

V otevřenosti a v touze slyšet a poslechnout Boha je nám Samuel krásnou výzvou. Ve víře každého z nás by tak měl být „kousek“ Samuela. «Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá» by mělo být i naším voláním. Pokud není, je dobré ho ve zvuku dnešního prvního čtení „probudit“…

Že křesťanská víra ale není jen hledáním a otevřeností Bohu, nýbrž už i najitím Boha, najitím jeho Mesiáše, Krista, nám připomíná zase dnešní evangelium. Je za začátku Janova sepsání, svědčí o události, která nastala nedlouho po Ježíšově křtu. Jan Křtitel na Krista ukazuje svým učedníkům, posílá je za ním. A oni jdou. Ondřej pak s nadšením zvěstuje svému bratru Šimonovi (Petrovi): «Našli jsme Mesiáše!».

Ano, i to ke křesťanské víře patří. Radostné přesvědčení, že „cosi“ z Boha, jeho Mesiáše jsme již přeci jen našli, bylo nám dáno najít Krista. Což není v protikladu k bytostné otevřenosti. Ta Ondřejovi zůstala. Vždyť i jemu platí nejen prvotní pozvání «pojďte a uvidíte», ale i následné zaslíbení Natanaelovi: «Uvidíš věci ještě větší (…) Nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka».

Radost z «našli jsme Mesiáše» je důsledkem otevřenosti a zároveň pokorným již najitím směru, kam se tato otevřenost má nadále zaměřit. Přesvědčení, víra v «našli jsme Mesiáše» je najitím způsobu, kterým životem s novou otevřeností jít dál: Je najitím Krista, osoby Pána Ježíše, vstoupení do vztahu s ním, začátkem přátelství s ním, najitím křesťanství.

Obojí tak – otevřenost novému (Božímu) i radost z již nalezeného (Boha) – má k našemu křesťanství bytostně patřit. A nejen k němu. Podobné dvojí má nějak patřit i ke všem ostatním našim vztahům, zvlášť k těm mezilidským, má patřit k opravdu lidskému životu vůbec.

Už jen proto, že vědomí důležitosti obojího, starého i nového, nám může pomoci se vyhnout absolutizacím jednoho či druhého, pomoci k pravdivému rozpoznání, kdy je třeba jít dopředu a hledat nové a kdy naopak přibrzdit a zachovat staré. Ostatně i Pán Ježíš chválí hospodáře, který ze své pokladnice dokáže vynášet «staré i nové». I „Ondřej v nás“, ten co již našel, zvaný Prvopovalaný (řecky prótoklitos), je tedy potřebný…

Milé sestry, milí bratří, kéž nás dnešní trojice snad aspoň trochu osloví.

Nebojme se být Elím, člověkem připraveným nechat se i nově přesvědčit skutečností, člověkem snažícím se být užitečným a na Boha a dobro a ne na sebe ukazujícím, a to i navzdory svým tolikerým slabostem.

Mějme touhu mít v sobě otevřenost Samuelovu i radost Ondřejovu. Otevřenost Bohu stále novému a přitom stále stejnému, radost ze vztahu s Bohem, který jako Mesiáš sestoupil do našich dějin a životů a přitom zůstal Bohem. Otevřenost nejen vůči Bohu, ale i sobě navzájem a celému světu. A radost, že jsme a že se nějak navzájem máme…

stáhnout pdf