Slovo k povzbuzení na neděli 25. února 2024, na Druhou neděli postní – B

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o proměnění Páně: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků (Petra, Jakuba a Jana) na vysokou horu (třeba Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Zazáří jim jeho Boží sláva, jakož i to, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto Mojžíš) a proroků (proto Eliáš). Tři apoštolové mohou spatřit, jak jim z Ježíšova lidství zazáří jeho Božství, mohou zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady»). I proto, aby až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké, čerpali z této vzpomínky Boží sílu.

Svědectví o proměnění Páně je letos v prvním čtení předznamenáno úryvkem z knihy Genesis, Abrahámovou zkouškou: Má obětovat svého jediného syna Izáka a také jde.

Snad jen málokterý starozákonní příběh vzbuzuje tolik otázek a možná i emocí. Ostatně o jeho výraznosti a zájmu o něj svědčí třeba i bezpočet výtvarných ztvárnění, zvlášť v barokní dramatice. Jak ovšem může Bůh Abraháma takto šíleně zkoušet, musíme se ptát. A nepopírá svou zkouškou v očích Abraháma sám sebe? Je toto opravdu nutný projev Boží svrchovanosti?

Při snaze aspoň nějak odpovědět můžeme vyjít z přesvědčení, že Starý Zákon je svědectvím o teprve postupném poznávání Boha na základě dějinné zkušenosti s ním. Plnost Božího zjevení přichází až v Zákoně Novém skrze Krista. Přičemž postupné zrání biblického poznání Boha, zrání zkušenosti s ním se netýká jen toho, jaký Bůh je, ale i celého vztahu s ním, způsobů následování a komunikace s ním, bohoslužby.

Což asi je jedna z možných interpretací Abrahámovy zkoušky: Číst ji jako svědectví o posunu v náboženském smýšlení (Izraele).

Abrahám mohl být do té doby přesvědčen, jak tomu i bylo ve velké části dobových kultur a náboženství, že Bohu musí být obětováno to nejcennější, co člověk má, především prvorozený syn. V některých kulturách tomu bylo i tak, že je obětován ne hned po narození, ale třeba až na začátku dospívání. Aby oběť bohům byla ještě větší.

Tak nějak mohl smýšlet i Abrahám, mohl být přesvědčen, že mu oběť Izáka přikazuje sám Bůh. Jistě s bolestí v srdci ale v poslušnosti svému náboženskému přesvědčení šel vykonat oběť prvorozeného syna. Bůh sám mu v tom však prostřednictvím anděla zabránil. Zjevil, že není třeba lidských obětí, že stačí zástupná, zvířecí. Proto beránek v křoví. Odtud následné ustanovení mojžíšského Zákona, že za každého prvorozeného chlapce je třeba přinést dvě hrdličky nebo dvě holoubátka, jak se stalo i po narození Ježíšově.

Takové vysvětlení je snad nejen legitimní, ale má i důležité poselství: Připomíná, že Bůh možná stále chce nějak očišťovat a prohlubovat naše poznání sebe samého. Potřeba víry v Boha se stále nově očišťovat a prohlubovat totiž platila nejen ve starozákonní době před Kristem, ale nějak – i přes plnost Božího zjevení v evangeliu – platí stále. Jak ve smyslu osobního stále hlubšího poznávání Boha, tak i společného v církvi.

Každý člověk, každý křesťan – aspoň v jistém smyslu – je totiž jakýmsi ztělesněním celých dějin, je „světem v malém“. A tak jakási cesta od Starého k Novému Zákonu, ke stále plnějšímu poznání Boha by se nás všech měla nějak týkat také. Neměli bychom ustrnout ve „Starém Zákoně“, měli bychom se zachovat jako Abrahám.

Přesto se ale ještě vraťme k úvodnímu «Bůh zkoušel Abraháma a řekl…», k motivu Boží zkoušky, k samotnému příběhu.

Například staří církevní otcové se nepokoušeli řešit naši palčivou otázku, jak Bůh mohl Abraháma takto krutě zkoušet: Bůh je prostě svrchovaný Bůh, a když něco činí, ví proč. Starozákonní text četli proto především alegoricky ve smyslu, že Izák je předobrazem Krista. Jako Izák je synem Abraháma, tak Kristus je jednorozeným Synem Otce. Izák má být obětován, Kristus také. Izák si sám na zádech nese dřevo k oběti, Kristus si nese dřevo břevna kříže. Izák poslouchá Abraháma, Syn zase Otce. Moria je Golgota. Izák je nakonec zachráněn a s ním celé jeho potomstvo, což je předobraz Kristova zmrtvýchvstání a naší spásy.

Takováto alegorická četba je asi nejdůležitější četbou dnešního úryvku. Ostatně nevylučuje se ani s interpretací předešlou a ani v nepopírá historicitu Abrahámovy tajemné zkoušky. Číst v oběti Izáka zejména předobraz oběti Krista je i duchovně asi důležitější než spekulování, proč asi byl Abrahám tak strašně zkoušen a jak je to možné; to musí asi zůstat tajemstvím. Obrazná četba nám nejen dovoluje vnímat, jak Kristův kříž se udál opravdu «podle Písem», ale připomíná i nepochopitelnou velikost Boží lásky, živí naši naději a důvěru v Boha. «Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní» slyšíme dnes ve druhém čtení z Listu Římanům.

Příběh můžeme v rámci alegorické četby číst ale i ještě trochu jinak. I když celý směřuje k tomu a jednotlivé detaily na to ukazují, že především Izák je předobrazem Krista, nakonec to ale přeci není Izák, kdo je zabit, ale onen «beran, který se chytil za rohy v křoví». On je nakonec obětován, Izák je zachráněn, vrácen do života.

Beránek v křoví se stává předobrazem Krista ukřižovaného, možná nakonec největším. Zatímco Izák se v této četbě spíše stává předobrazem nás samotných, zachráněného lidstva. Křovím pak mohou být lidské úklady a nepřijetí, které Božího Syna přivedly na kříž, jimiž se sám pro naši spásu nechal chytit, do kterých se z lásky k nám dobrovolně nechal uvěznit. Křovím jsou tak i všechny další úklady, které Kristu ve všech jeho podobách strojíme stále, i dnes.

A jak pak oba způsoby alegorické četby propojit?

Možná následovně: Čím více se – i navzdory svým stálým pádům a slabostem – budeme v životě podobat Izákovi, čím více se necháme vést Otcem a vezmeme v poslušnosti na svá ramena svou otýpku kříže, tím spíše můžeme být zachránění Beránkem. Tím intenzivněji možná můžeme také spatřit jeho Boží slávu a být jí uchváceni. Hory Moria, Tábor i Golgota jsou si v obrazné četbě možná velmi blízké.

A také – staneme-li se beránkem chyceným v křoví – můžeme svou obětí někoho jiného zachránit. Křoví a kříž mají k sobě také blízko, jednoho lapí a zabijí, jiné mnohé osvobodí a zachrání k životu. Někdy se lze, je třeba nechat chytit, aby jiní mohli žít. Abychom i my jako beránci zůstali sami sebou a nakonec mohli tak také žít, byť třeba jinak, na věčnosti.

Milé sestry, milí bratří, zkusme si tedy z dnešního čtení odnést snad dvojí.

Zaprvé, že ani v čase církve nemůžeme být nikdy hotovi se svým poznáním Boha, jsme zváni ho poznávat stále hlouběji, neustrnout ve Starém Zákoně, což platí jak pro poznání osobní, tak i kolektivní, ba i církevní. Jsme pozvání stát se podobní Abrahámovi, který díky své otevřenosti Bohu stále novému, jeho se očišťujícímu poznání, nezpůsobil smrt, ale zachránil život…

A zadruhé, že byť Písmo nedává konečné vysvětlení nesmyslnosti bolesti a utrpení, ukazuje, jak s ním naložit, jak s ním žít: Jako Izák, který nesl svou otýpku a šel dál cestou, kterou měl v životě jít. Jako beránek, který zůstav sám sebou se raději nechal chytit do křoví, aby Izáka zachránil. A jako Kristus, jehož jsou Izák i beránek předobrazy…

stáhnout pdf