Slovo k povzbuzení na Velikonoční vigilii – 2024
Žalm:
Evangelium:
Milé sestry, milí bratří,
jestliže Velikonoční neděle (jakož i každá další neděle) je dnem setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem, jeho zjevením, pak velikonoční vigilie zpřítomňuje předně samo tajemství jeho zmrtvýchvstání. Původně to sice byla právě tato noční bohoslužba, v níž se koncentrovalo úplně celé velikonoční dění, ba celé dějiny spásy (proto se také dodnes v biblických čteních začíná obrazným vyprávěním o stvoření světa). Ale od chvíle, kdy se (během 4. století) slavení křesťanských Velikonoc rozprostřelo do celého tridua podle chronologie synoptických evangelií, začala vigilie akcentovat v prvé řadě samotný fakt Ježíšova vzkříšení.
Fakt, skutečnost a tajemství zároveň. Ale v jakém smyslu, jak se tyto tři veličiny k sobě mají, co znamenají? Ptá se nejeden z našich nevěřících bratří a sester, ptáme se možná i my sami.
A oprávněně. Vždyť na Kristově zmrtvýchvstání, tedy i na jeho historické skutečnosti, stojí velká část křesťanství. Zvěst o něm – on vstal z mrtvých a my jsme ho potkali, zjevil se ženám a Šimonovi – je (s trochou nadsázky řečeno) nejstarší větou celého evangelia. «Nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je marná a jsme nejubožejší ze všech lidí» píše svatý Pavel. Kristovo zmrtvýchvstání je nejen potvrzením pravosti jeho Božského apelu k lásce, ale i ukázáním jejího posledního smyslu: Neústí do nicoty, ale do věčnosti, láska je to, co může být zvěčněno, projde-li křížem a smrtí.
Člověk proto potřebuje mít (aspoň nějakou) vnitřní jistotu, povzbuzení, že Kristovo zmrtvýchvstání není jen mýtem, legendou či něčím podobným. Že k němu reálně došlo i mimo mysl a srdce jeho prvních svědků, žen, apoštolů a prvotní křesťanské komunity. Že není jen projekcí či výmyslem, ale skutečností.
Na druhou stranu potřebuje člověk možná i určitou korekci své víry ve smyslu, že Zmrtvýchvstání nebylo tak tělesné a hmatatelné, jak si je někdy možná představujeme ve svých časoprostorových kategoriích. Kristus přeci nevstal zpět do tohoto života jako oživlá mrtvola. Kristus byl vzkříšen do světa Božího, byť se ještě čtyřicet dnů do svého nanebevstoupení jedinečně ukazoval ještě ve světě tomto. Proto ani ženy a ani apoštolové se ho nemohli dotknout a ani s ním mluvit, jako za jeho pozemského působení. Velikonoční zkušenost byla jiného řádu, transcendentní, mystická, byť se v čase a prostoru odehrávající, a proto i nějak tělesná a historická.
O tom, jak uchopit fenomén Kristova zmrtvýchvstání a jeho zjevení se, jak si je vůbec představit a jak aspoň nějak adekvátně a s vírou interpretovat novozákonní svědectví těch, co ho potkali, jakož i o tom, a co tedy snad znamená pro naši křesťanskou zkušenost, jsou celé štosy teologických knih, odborných i popularizačních, lepších i horších. Je dobré se do nich, zvlášť do těch nějak kvalitních, občas začíst.
Potřebujeme totiž i racionální povzbuzení ve víře, mít (aspoň pro sebe) dostatečný důvod, že je možné a dobré v Kristovo zmrtvýchvstání věřit, v jeho skutečnost i tajemství zároveň. Že reálně nastalo, byť v noci. A že zkušenost setkání s ním – pro evangelijní svědky tenkrát jakož i nyní pro nás, i když jiným způsobem – je také něco reálného. Něco, v čem se snoubí Boží skutečné jednání a lidská na empirii založená imaginace, něco, co není jen z nás, ale i z Boha.
Důvodů, proč věřit v Kristovo zmrtvýchvstání bylo od začátku křesťanství vyjmenováno mnoho: Znovu se dání dohromady rozuteklých učedníků (museli ho potkat), mnohočetnost a starobylost a i určitá nekompatibilita evangelijních svědectví (pro realitu a nadpřirozenost velikonočních setkání), duchovní zkušenost prvotní jeruzalémské komunity (zůstal s námi, je živý), přesunutí dne svátečního ze soboty na neděli ještě v židovském prostředí či prázdný hrob, který nikdy nebyl ani odpůrci křesťanství popřen, jen jinak interpretován. A řada dalších.
Potřebujeme znát tyto důvody, proč můžeme oprávněně věřit, že ke vzkříšení Krista došlo, ale samy o sobě nestačí. Pomohou, ale většinou nepřesvědčí. A ani věřící si s nimi nevystačí, zvlášť když přijdou chvíle těžké…
O skutečnosti Zmrtvýchvstání se totiž nakonec můžeme opravdově přesvědčit jen vlastní duchovní zkušeností, zkušeností vztahu s Kristem, že je a je živý. A pak se opatrně zaradovat, že náš vztah, i navzdory naší bídě a slabosti, by nemohl být tak reálný, kdyby Kristus byl nevstal z mrtvých a jako takový k nám znovu a znovu nepřicházel.
O tom se ale člověk může přesvědčit asi jen srdcem. To, na rozdíl od mysli vnímající realitu, totiž snadněji vnímá tajemství a tím pádem i jeho skutečnost. Mysl poznává, srdce se vztahuje. A víra ve Zmrtvýchvstalého je především vztahem k němu. Který je skutečný i tajemný zároveň.
A o možnost přesvědčení se srdcem právě o Velikonocích, zvlášť o velikonoční noci také jde. O posilu víry jde, protože víra, i navzdory všemu svému racionálnímu a historickému odůvodnění, je nakonec živa jen vírou. Víra musí být proto asi dříve v srdci než v mysli.
A jak si i srdcem tedy představit Zmrtvýchvstalého? Nejlépe obrazem. „Děti vím to řeknou“ se jmenoval kdysi jeden pořad Českého rozhlasu. Někdy i nakreslí, dodejme. Již vícekrát měly naše děti na náboženství zachytit rozdíl mezi Kristem pozemským a vzkříšeným, možná tak i mezi vírou myslí a vírou srdcem. Když kreslily nějaký Ježíšův zázrak nebo jeho vyučování, Ježíš byl namalovaný v reálných pozemských barvách; bílá tunika, růžový obličej, hnědé vlasy, červené rty, modré oči. Když měly nakreslit Krista zmrtvýchvstalého, jak se ukazuje třeba Máří Magdaléně, udělaly ho celého zlatého, prosvíceného, jen s červenými ranami. Aby podtrhly jinakost jeho nového stavu, jeho přebývání mezi námi. Tenkrát i dnes.
Zdá se to celkem trefné. Kristovo zmrtvýchvstání je přeci prototypem novosti a jinakosti jeho nám vnímatelné Boží existence. Zmrtvýchvstalý Kristus je pozváním ke zkušenosti Boha. K němu se vztahujeme. Zmrtvýchvstalý Kristus je prostředníkem mezi námi a Božím světem.
Milé sestry, milí bratří, kéž prosvícená podoba Pána Ježíše zmrtvýchvstalého prosvítí i náš život, radostí, vírou v Boha a láskou ke všem a všemu. Kristova podoba bohoslužebná i každá jiná. Kéž i my pak aspoň nějak zasvítíme vztahem s Bohem a zahřejeme své okolí. Ne nepodobně jako velikonoční svíce prosvítila (a možná i trochu zahřála) kostel.
Zkusme mít nyní otevřené srdce i bohoslužebnému dění. Mějte je otevřené zvlášť vy, milé křtěnky a milí křtěnci, protože k Vám Zmrtvýchvstalý Kristus přijde v iniciačních svátostech poprvé a jedinečně…
