Slovo k povzbuzení na neděli 31. března 2024, na Zmrtvýchvstání Páně

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod („Boží čas“) velikonoční, je nedělí všech nedělí. Nejen první, ale i nejdůležitější, největší.

Neděle, první den v týdnu, je nejstarším křesťanským svátkem. Již od biblických dob je slavena jako Den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a prvních zjevení ženám a učedníkům. Tak o neděli čteme již v Novém Zákoně, v evangeliu, tak je její slavení doloženo i v nejstarších mimobiblických křesťanských spisech. Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak výraznou zkušeností žen a učedníků, že nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích dovolilo přesunout – ještě v Jeruzalémě – sváteční den ze soboty na neděli, ze sedmého na první (či osmý) den v týdnu. Tak tento den přijali všichni noví křesťané, i ti z pohanství, kdekoli na světě.

Záhy, nejpozději začátkem 2. století se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i roční Velikonoce, v Malé Asii přesně 14. nisanu, ve zbytku křesťanského světa v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku, jak to máme dodnes. Vše, nejen velikonoční události ale i celé evangelium, se o svátcích koncentrovalo do jedné velikonoční bohoslužby, slavené zpravidla celou noc ze soboty na neděli.

Během 4. století se slavení poslední večeře, smrti, sestoupení mezi mrtvé a událostí kolem zmrtvýchvstání Krista rozprostřely – podle evangelijní chronologie – do tří a půl dne, do Velikonočního tridua. Jak to od čtvrtka prožíváme i my.

Tím se Velikonoční neděle stala specificky i svátkem objevení prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého, aniž by byl jakkoli umenšen rozměr Dne Páně, v němž je vždy obsaženo vše, celé Kristovo vzkříšení, zvlášť dnes, na Boží hod velikonoční.

Objevení prázdného hrobu a první zjevení Zmrtvýchvstalého Krista by tak dnes měly zvlášť upoutat naši duchovní pozornost. Jim v ústrety by se mělo, snad i vědomě, otevřít naše srdce. Prázdný hrob můžeme vnímat jako koncentraci a symbol všech důvodů křesťanské víry v Kristovo zmrtvýchvstání. Setkání s ním, jeho zjevení se zase jako vzor a prototyp veškeré naší křesťanské duchovní, kéž by nějak i mystické zkušenosti.

A protože, jak jsme se pokusili rozjímat v noci, důležitější než odůvodnění víry je víra sama, důležitější než prázdný hrob je setkání s Kristem, zaměřme svou pozornost více na ně a právě tímto směrem zkusme otevřít svá srdce. Vždy, ale dnes obzvlášť.

Už třeba jen proto, že dnešní božíhodový evangelijní úryvek nehovoří ještě o zjevení Zmrtvýchvstalého, ale jen o prázdném hrobě a zjevení anděla Ježíšovo vzkříšení teprve oznamujícího. Nejstarší Markovo evangelium ve své prvotní, ještě nekanonické verzi – aspoň dle některých biblistů – touto zprávou dokonce končí. Jakoby tím – samozřejmě s nadsázkou – chtělo být řečeno, že evangelium máme dopsat, dožít sami, že se Zmrtvýchvstalým se máme potkat i my, že máme anděla poslechnout a jít do nějaké své Galileje, kde ho uvidíme.

Ne proto, že by k setkáním se Zmrtvýchvstalým ze strany žen a apoštolů nedošlo, tato setkání jsou reálným začátkem křesťanství, a proto svědectví o nich máme v evangeliu celou řadu, budeme je od zítřka při mši jedno po druhém číst. Ale proto, že přesvědčit se, že Kristus v pravdě z mrtvých vstal, se musí stejně vždy každý sám. Jako se museli i Máří Magdaléna, Petr i Jan.

Naše různá setkání s Pánem Ježíšem, zkušenosti naší křesťanské víry, se těm evangelijním mají totiž také nějak podobat. Ve smyslu, že tak jako Kristus vstal již do světa Božího, a proto i ve čtyřiceti dnech svého jedinečného zjevování byl zakoušen jinak než během svého pozemského působení. Tak jinak než cokoli jiného, tajemně a přece reálně můžeme, jsme zváni Boha zakusit i my. Víra ve Zmrtvýchvstalého Krista je tak ve své nejhlubší podstatě nepředatelná, musí být dána a je nakonec živa vírou samou.

Chtění víry otevírá oči srdce, víra sama je zjevení se Krista zmrtvýchvstalého.

Naše křesťanská zkušenost se má té velikonoční evangelijní ale podobat i v tom smyslu, k čemu setkání se Zmrtvýchvstalým vedlo. Taková podobnost se pak může stát i jakýmsi znamením její autenticity.

Učedníci, až na Jana, se přeci po Kristově ukřižování nejprve rozprchli, někteří dokonce až do Galileje (nějakých sto kilometrů na sever od Jeruzaléma), odkud pocházeli. A vrátili se k rybolovu, od něhož je Ježíš byl povolal. Nejprve je zprávy, že žije, rozrušily. Byla to ale až setkání s Ním, se Zmrtvýchvstalým, která je znovu dala dohromady. I když se před tím ze strachu rozprchli do svých původních domovů, setkání se Zmrtvýchvstalým je znovu přivedlo dohromady a do Jeruzaléma. A k přesvědčení víry, že vpravdě z mrtvých vstal a že je opravdu Boží. Že je Bůh, že láska je Boží, že radost a pokoj jsou Boží, že kříž vede k životu, že je věčnost. Toho se stali apoštoly, tomu zasvětili zbytek života. Za to, až na Jana, svůj život museli i položit.

Naše křesťanství by nás mělo měnit. K podobným životním postojům a v jejich apoštolky a apoštoly. I když samozřejmě stále zůstáváme slabými a padajícími lidmi, jimi byli i apoštolové a ženy v evangeliu. Měl by nás měnit vztah s Kristem Zmrtvýchvstalým, ne nepodobně tomu, jako i vztahy s dobrými lidmi nás mají potenciál pozitivně motivovat, snad i posouvat k lepšímu. O to víc vztah se Vzkříšeným. Ostatně proto se Bůh stal člověkem, aby se tak dělo, proto zemřel a z mrtvých vstal a zjevoval se po čtyřicet dnů. A stále, i když jinak, méně intenzivně, se chce zjevovat i nám, dávat zakoušet. Zvlášť teď o Velikonocích. Aby nás to měnilo.

Milé sestry, milí bratří, nejde tedy jen o to věřit, chtít věřit, v náboženské zkušenosti se setkávat se Zmrtvýchvstalým. Ale také o to se křesťanskou vírou, vztahem s Bohem, setkáním s Kristem Zmrtvýchvstalým, jež je archetypem a prototypem celého autentického křesťanství, nechat ovlivňovat, měnit a vést. Aspoň pohnout k lásce, která jako jediná je přeci silnější než smrt. K lásce, která jako jediná přikrývá množství hříchů. K lásce, která je oživující přítomností Boha ve světě.

Opravdové lásky, té dávající se, agapé, zkusme být i apoštoly, více činem než slovem. Tak snad, věříme, může stále znovu docházet k jakémusi zmrtvýchvstávání Boha, Krista i v našem nitru a třeba nějak i okolí.

O zmrtvýchvstání Krista je křesťanství, proto o lásce je křesťanství.

stáhnout pdf