Slovo k povzbuzení na neděli 16. června 2024, na 11. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku máme dnes před sebou dvě krásná podobenství o Božím království předznamenaná starozákonním viděním proroka Ezechiela. První z podobenství Boží království přirovnává k člověku, který zaseje do své země semeno a žasne, jak samo od sebe roste a zraje až ke žni. Druhé přirovnává Boží království k hořčičnému semínku, nejmenšímu ze všech semínek, ze kterého přesto vyroste košatý keř převyšující všechny jiné zahradní rostliny, tak košatý, že mohou ptáci hnízdit v jeho stínu.

Boží království znamená především Boží blízkost. Jeho podobenství obrazně vyjadřují, co v nás má působit, jak se projevovat, jaké ovoce nést nám i našemu okolí. Jak Boží blízkost můžeme zakoušet my i lidé kolem nás, otevřeme-li se jí skrze vztah s Pánem Ježíšem.

První z podobenství klade důraz na živost a moc samotného semene, na živoucí sílu Boží blízkosti, otevře-li se jí půda našeho srdce a života. Chce nás povzbudit ve vztahu s Bohem, v touze a snaze se Kristu otevřít, být vnímavou půdou, nechat Boha v našem životě trpělivě působit, nechat se jím ovlivnit. A možná také trochu žasnout nad živostí blízkosti Boha. A nad tím, že semínko je živější a mocnější než půda.

Druhé přirovnání – na základě kontrastu mezi maličkým začátkem a velkým výsledkem – chce zase možná především utěšit, že i zdánlivě malé a skryté může vyrůst v něco velkého a krásného. Že nenápadné se může stát velmi důležitým a užitečným. A že i proto člověk musí být trpělivý (o tom ostatně bylo už i první podobenství), a to v mnoha ohledech a oblastech života. Trpělivý sám se sebou, s druhými, i ve svém čekání na Boha. Výsledek takového trpělivého růstu hořčičného semínka – košatý strom, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu – ukazuje na smysluplnost vztahu s Bohem i pro okolí toho, komu byl tento vztah otevřen, kdo se mu jako půda otevřel. I kdyby třeba začátky byly nepatrné a zdánlivě nicotné. I tak se má stát člověk útočištěm pro druhé lidí, ve větvoví jeho vlivu se mají druzí cítit bezpečně. Což je jedním ze znamení, že semínko Boží blízkosti v lidském životě opravdu vyrostlo. Je-li tomu proto aspoň trochu tak, je naděje, že náš vztah s Bohem je nějak živý, není-li, možná odumřel, anebo nikdy ani nebyl pořádně navázán.

Každá půda je jiná. Ale Boží semínko je silné, umí se jí přizpůsobit, doufáme, aby ji oživilo, aby i suchopár se změnil v zahradu, jak říkali proroci.

Obě přirovnání – jakož i mnohá další podobenství zaznívající z Ježíšových úst – měla být pro Kristovy posluchače pomocí, aby si aspoň nějak srozumitelně mohli představit, co to Boží království je, jak by Boží blízkost a vztah s Bohem měly vypadat a jak se mají projevit. Svět Ježíšových židovských současníků byl převážně zemědělský, proto byla přirovnání vzata z této oblasti dobře srozumitelná. My už v lecčem pro porozumění potřebujeme určitý výklad, přiblížení orientálního světa Ježíšovy doby, dnes například v tom, jak malé vlastně hořčičné semínko je, jak to bylo se setím a půdou a podobně. U jiných, složitějších podobenství a přirovnání by byl leckdy žádoucí výklad ještě podrobnější, odbornější a třeba i sofistikovanější, aby k nám ten či onen obraz mohl promluvit ve své větší šíři a kráse.

A možná právě na tento moment – na potřebu výkladu – se zkusme ještě na chvíli zaměřit. Ostatně něco takového mohou evokovat i závěrečná slova dnešního úryvku: «Mnoha takovými podobenstvími jim (Ježíš) hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval».

Potřebu určitého výkladu mají totiž nejen podobenství, ale celé Boží slovo, dokonce i evangelium. Ne však ve smyslu nějakého výkladu vědeckého, exegetického, analyzujícího biblicky jazyk či přibližujícího historické okolnosti anebo biblickou topografii. Takový výklad může pomoci, má své nezastupitelné místo, ale nejde předně o něj. Ani nejde o to, že by Boží slovo nemohlo působit přímo, bez výkladových poznámek, analýz či bez historicko-literárních hermeneutik. Ani nějaká kázání a vysvětlování nejsou nutná. Boží slovo je silné samo o sobě a je otevřeno všem.

Ale v potřebě výkladu jde spíše o jakési naše vnitřní předporozumění, o základní způsob poslouchání Božího slova, ba naslouchání celému Božímu zjevení. Jde o jakýsi klíč k jeho užitek přinášejícímu uchopení, ke skutečnému otevření se Boží blízkosti.

Pán Ježíš mluvil v podobenstvích, protože tak mohli jeho posluchači smysl jeho slov zaslechnout, byli schopni se otevřít vztahu s ním. Mluvil k nim tak i proto, aby jim pak vše o samotě vysvětlil hlouběji. Mluvil na jejich způsob.

Takové je totiž Boží mluvení. Je Boží, od Boha pocházející a k Bohu vedoucí. Ale vždy také na způsob jeho posluchačů, na způsob konkrétních lidí. Boží slovo se stalo tělem, člověkem. Schopnost lidství přijmout Boha se ovšem stala konstitutivní pro samotné vtělení, Bůh sestoupil do lidství, jaké bylo. O to spíš něco takového platí pro zapsané Boží slovo, pro křesťanské zjevení, křesťanskou tradici. Vždyť to byl horizont vnímání Ježíšových posluchačů, jež spoluurčil způsob jeho mluvení, projevil se v něm, Pán Ježíš mluvil na jejich způsob. Říkal, co chtěl, ale i na jejich způsob.

A to je snad ona potřeba výkladu, jakýsi hermeneutický klíč, který – věřím – platí stále. Že Boha můžeme vnímat vždy také jen skrze sebe. Boží slovo je sice nadčasové, ale ne docela. Docela nadčasový je jen Bůh sám, Nejsvětější Trojice. Ale veškeré vnímání jeho přicházení do dějin, zkušenost s ním jsou vždy spolu-určeny člověkem, jeho horizontem. I samotný příchod Pána Ježíše je dobově podmíněný, je to příchod do konkrétního času a prostoru, v konkrétním jednom lidství a ke konkrétním lidem. Ti jsou proto pro jeho rozpoznání a následné inspirované zapsání této zkušenosti – v Božím slově – důležití. I my sami a naše okolí, naše doba jsme pro rozklíčování, kde je Bůh a jeho království, důležití. Porušení, slabí, hříšní, ne-mocní, ale důležití.

Bůh je vždycky poznáván a zakoušen člověkem, Boží zjevení vstupuje do horizontu člověka, stejně tak Boží království. Bůh je sice stále stejný, ale ne jeho obraz v nás lidech. Mění-li se člověk, musí se nějak měnit i obraz Boha, který člověk má. Může se měnit i způsob prožívání Boží blízkosti. Už třeba jen tím, že člověk stárne. Což pochopitelně neznamená nějaký bezbřehý relativismus a subjektivismus, ty vzhledem k jedinečnosti dějinného Božího příchodu k člověku ani možné nejsou. Ale znamená to otevřenost stálé novosti Božího království a jeho projevů. Konkrétna Božího království se mohou měnit – člověk na zemi chodí několik miliónů let, křesťanství je zde přes tisíce let – , ale jedno se měnit nemůže: Že Bůh je láska, že Kristus je maxima vtělení Boží lásky, a že proto autentické Boží království může spočívat jedině ve skutečné lásce. V zakoušení Boha jako lásky a ve snaze o lásku.

To vše má snad ještě jednu konsekvenci: Že ve zvěstování evangelia Pána Ježíše proto nemůže jít jen o dobové přizpůsobení jazyka, ale vždy také i o určité přizpůsobení obsahu. Ne ve smyslu svévole, to určitě ne, to by byla šikmá plocha. A jsou navíc konstanty projevů Boží lásky, které budou platit stále, stejně jako vždy nějak platily. Ale ve smyslu, že měnící se a změněný člověk nemůže asi Boha vnímat úplně stejně jako předtím. Jinak však neznamená nutně lépe, jinak znamená prostě jinak, trochu jinak.

Boží semínko – dle dnešních přirovnání – chce zapadnout do půdy, jaká je. Možná i podle půdy, jaká je. Chce ji ale měnit, roste vlastní silou, zpočátku je možná maličké. Půda se má stát plodnou, v lásce. Vede-li nás naše křesťanství k lásce a k bezpečí druhých v našich větvích, je naděje, že je opravdu Boží, že semínko Pána Ježíše do půdy našeho života zapadlo.

Milé sestry, milí bratří – i při vědomí krásy starého a potřeby kontinuity ve vnímání Boha a jeho projevů – se nebojme ani nového. Nechtějme však nové své, nýbrž nové Boží, Kristovo, Boží blízkost stále novou, která proměňuje nás, ne my ji.

stáhnout pdf