Slovo k povzbuzení na neděli 15. června 2025, na slavnost Nejsvětější Trojice – C

Milé sestry, milí bratří,

kdyby nám někdo položil anebo bychom sami sobě položili otázku, co vlastně dělá křesťanství křesťanstvím, respektive co je to nejvlastnější na křesťanské představě Boha, možná bychom mohli odpovědět následující:

Zaprvé že je to dějinnost biblického náboženství. Křesťanství není jen Božím zjevením, spiritualitou, naukou o Bohu a světu, etickou normou či životním stylem. Ale je především dějinnou, životní zkušeností člověka s Bohem. Zkušeností zachycenou v biblickém zjevení, křesťanské tradici, v kolektivní paměti jakož i v srdci a životě každého křesťana. Zkušenost, která začala Abrahámem a pokračuje stále.

Zadruhé dělá křesťanství křesťanstvím vrchol této dějinné zkušenosti, tajemství vtělení, postava Ježíše Krista: Víra, že Božství se jedinečně vtělilo v člověku Ježíši, že se schovalo do jeho lidství. A že toto Božství s námi zůstalo v Ježíšových tajemných přítomnostech i po jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, v křesťanství, jedinečně ve svátostech, zvlášť v eucharistii. Silou Ducha.

A zatřetí je to právě obraz, tajemství a vyznání Boha jako Trojice, kterou si dnes zvlášť připomínáme, kterou dnes slavíme.

Vyznání Boží trojjedinosti, že jeden je tři a že tři jsou jedno, nemá žádné obdoby v našem světě. Jistě, je mnoho odrazů Trojice ve stvoření. Trojí skupenství všeho hmotného, triadická struktura světa a časoprostoru či tři mohutnosti lidské duše. Pomáhají nám si Boží Trojjedinost aspoň nějak představit, můžeme je dokonce vnímat jako její stopy ve světě. „3D“ světa je i znamením, že víra v Boží Trojici není nesmyslná, když celý svět je jejím odrazem. Ale vždy to jsou jen nějaké tři podoby, tři rozměry či tři schopnosti téhož. V Bohu je Trojice ještě něčím mnohem víc, jednota Božského bytí a tří osob nemůže mít ve světě obdobu.

Velká teologická tradice, zejména ta západní, rozvinula mnohé úvahy, proč Bůh vlastně musí být Trojicí, byť naši představivost přesahující. Protože je dobrem, které se rozlévá, a láskou, která má tři podoby. V dobrém Bohu musí tak být láska, která jen dává a rozděluje se (agapé), láska, která se sdílí (fília), i láska, která jen dostává (eros, chceme-li). Otec, Syn a Duch svatý. Bůh je Láskou, která se vztahuje ve trojici a tvoří tak communio. Bůh musí být láskou sám v sobě, tedy trojicí osob, aby mohl nepotřebovat pro své sebe-uskutečnění svět, aby zůstal svrchovaným Bohem a svět aby byl plodem jeho svobodné lásky.

Jinak řečeno, pro Boží jedinost je svět soudržný, pro Boží dobrotu dobrý a pro Boží trojičnost mnohotvárný a živý. Svět je jednoduchý a složený, jsoucí i dynamický zároveň.

A tak dále a tak dále…

Člověk, stvořený k Božímu obrazu a podobě, by měl mít nějak na této Boží trojičnosti podíl. A to jistě nejen triádami ve svém životě, třemi mohutnostmi duše, svou trojrozměrností, či prožitkem času jako minulosti, přítomnosti a budoucnosti, nebo trojicí jako nejmenším životadárným společenstvím. Ale právě svou vztahovostí, svou láskou. I Victor Hugo v Bídnících říká, že plností člověka je láska.

Zkusme se v tomto ohledu ještě na chvíli zastavit nad dnešním prvním čtením… Bylo ze starozákonní knihy Přísloví. Je to jedna z mudroslovných knih, jejichž ústřední linkou je právě rozjímání o moudrosti (hebrejsky chokmá či mášal, řecky sofia). Východiskem je úžas nad moudrostí Boží, která od Boha pochází, je nějak Boží a chce proniknout a uskutečnit se i v moudrosti lidské, chce zasáhnout a Božsky ovlivnit život člověka.

Už starokřesťanská četba v této moudrosti Otcově rozpoznala nějak Syna, a to pro její preexistenci. Anebo Ducha, pro její vlastnosti. Bůh sám je Moudrostí, Syn je jejím výronem, Duch její silou, čteme křesťansky.

Moudrost byla s Bohem ještě dříve, než stvořil svět. Byla s ním, i když tvořil rozpínal nebesa, vymezoval vodám jejich místo či upevňoval základy země. Byla u něj podobná jeho malému dítěti, byla jeho potěšením a rozkoší.

Bůh tedy miloval a miluje svou moudrost, ona miluje jej. Otec se vztahuje ke své Moudrosti, ona zase k němu. Bůh je sám v sobě je láska a je vztahový, je relatio subsistens, jak později formulovala scholastická reflexe. Otec se vztahuje k Synu a Syn k němu, oba pak k Duchu. Láskou. V tom spočívá Moudrost Trojice, která se kryje se s Láskou Trojice.

Ať už touto Moudrostí je tedy Syn či Duch, Moudrost je součástí Boha, Bůh je moudrý a laskavý zároveň. Otec je pramen moudrosti, Syn a Duch jsou moudrostí Otce. Ovšem nejen jako její projev, jako metafora Otcovy moci a dobroty, ale jako další dvě Boží osoby, jak dnes neuměle vyznáváme.

Nejde ale jen o Boha, jde i o nás. Moudrost lidská, má-li být skutečnou moudrostí, by měla mít na moudrosti Boží podíl, podíl na moudrosti Boží Trojice.

Základem i lidské moudrosti musí být proto láska, která se odvíjí od schopnosti života ve vztazích, života pro druhé a s nimi, života nejen pro sebe. Bez této schopnosti nemá žádný smysl mluvit o lásce.

Bůh je Láskou, protože je vztahem sám v sobě jako Trojice a vztahem mimo sebe jako Stvořitel. Člověk, chce-li být aspoň trochu moudrý, musí chtít milovat, čehož předpokladem je ochota a touha žít ve vztazích.

Milé sestry, milí bratří, včera ráno jsem na internetu zahlédl článek o tom, jak magistrát hlavního města Prahy zřizuje jakési bezpečnostní opatření, že v případě ohrožení obyvatelstva v nějaké zóně se na reklamních plochách příslušných zastávek MHD objeví žluto červené varovné oznámení. Článek obsahoval krátké odůvodnění pražského primátora, že se toto opatření nastavuje proto, že svět se stává stále nebezpečnějším.

Tak o tom asi nikdo nepochybuje, není asi třeba si to příliš připomínat ještě v kostele. Ale v souvislosti s dnešní slavností – s akcentem na vztahovost Boha i člověka jakožto nutného korelátu lásky – to možná za to stojí…

Je-li na světě čím dál méně bezpečně, protože život člověka je vnějšími nebezpečími stále více ohrožen, pak o to více by měl člověk žít ve vztazích, a to lásku. Ve vztazích by se měl člověk sebe-uskutečňovat. Ve vztazích by měl člověk prožívat bezpečí a bezpečí nabízet druhým. Mít vztahy – s Bohem, lidmi a v jistém smyslu i s ostatními živými tvory – mít vztahy naplňované láskou by mělo být prioritou člověka Což musí mít pochopitelně praktické vyústění a konkrétní podobu…

Něco takového zní možná jako plytká fráze, možná jako samozřejmost. Ale v praxi to frází být nemá a samozřejmostí být nemusí. Proto si to o dnešní slavnosti připomínáme.

«Svět se zbláznil, držme se» říká slogan jednoho reklamního spotu na jisté pivo z roku 2021. Držme se, ale ne až tak u piva jako především se držme Boha a sebe navzájem. A dobra. Protože svět se možná fakt nějak zbláznil a my s ním… Tak se aspoň k tomu zblázněme ještě bláznovstvím Božím, láskou.

stáhnout pdf