Slovo k povzbuzení na neděli 5. října 2025, na 27. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

apoštolové v dnešním evangeliu prosí Pána Ježíše: «Dej nám více víry». A Kristus jim odpovídá. Nejprve mluví («kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko…») o síle víry, která by měla být schopna přesadit do moře i moruši s kořeny; morušovník je strom připomínající možná nejblíže naši jabloň, dožívající se až několika stovek let. A pak rozvine příklad služebníka («když někdo z vás má služebníka…»), který celý den pracuje na poli svého pána, ale pak ho večer ještě musí obsluhovat při jídle a teprve poté si může něco k snědku a pití sám vzít a možná si i trochu odpočinout. Obě části Ježíšovy odpovědi spolu souvisí. Tak je evangelium předkládá, tak bychom o nich měli také zkusit popřemýšlet…

Začněme poněkud pobuřujícím příměrem pracovitého služebníka, nedočkávajícího se žádného zvláštního vděku. Existuje jistě vícero možných výkladů.

Vše můžeme nejprve chápat jako alegorii jednoho z rozměrů našeho vztahu s Bohem: Služebníkův pán představuje Boha, služebník člověka, jehož prací je konat dobro na Hospodinův příkaz. Když tak služebník činí, nepředstavuje to nějakou zvláštní zásluhu, nýbrž jen naplnění smyslu jeho existence. Konání dobra, poslušnost Bohu je přeci nejvlastnějším úkolem člověka, jeho nejzásadnější povinností. Vzhledem k jejímu naplnění zůstaneme proto vždy jen «služebníky neužitečnými», a to i kdybychom udělali všechno, co máme. Poslušnost přikázání lásky neimplikuje zásluhu, ale jen naplnění našeho života.

Jistě by byly možné i další alegorizace jdoucí podobným směrem. Ale možná máme příměru o služebníkovi rozumět i jinak, zvlášť když v dnešním evangeliu uvozuje Ježíšova slova o síle víry. «Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko…», dokázali byste unést i to, co se stalo chudákovi služebníkovi, dokázali byste unést i nespravedlnost, nevděk, dokázali byste unést i zlo a bolest, které působí. Nám možná chce dnešní evangelium říci.

Jsme zváni vírou unést zlo, ne však ve smyslu pasivity. Unést zlo vírou znamená zůstat věřit, že Bůh je a že je dobrý, a že konání dobra má proto smysl. I když se máme zle. Zůstat věřit v Boha jakožto absolutní Dobro, i když se zdá, že se zlem nic nedělá, byť je všemohoucí.  

Už ve Starém Zákoně se zdálo, že Bůh se zlem a násilím často nedělal nic, jak svědčí postesk proroka Habakuka v dnešním prvním čtení. Zdá se, že nedělá ani v čase Zákona Nového, v čase našem. «Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš; křičím k tobě „Násilí!, ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení?» může zvolat leckdo i dnes. A někteří lidé opravdu autenticky, bohužel…

Vždyť kolik zla, kolik násilí a nespravedlnosti přinášejících tolik bolesti je mezi námi lidmi, i mezi křesťany. Ba co víc, někdy se dokonce leckteré zlo začne odvolávat na Boha samotného, začne se jím sofistikovaně omlouvat, či se začne dokonce maskovat jako nějaké dobro. Zlo navíc konají, anebo z něj těží i ti, kteří se ke Kristu hlásí, někdy i horlivě, a k němu se i modlí. Někdy věřící konají zlo dokonce horší a kamuflovanější než lidé nevěřící, Ti totiž jsou si někdy jasněji vědomi, že se nemají kam a za co skrýt, nevidí snadnou možnost se z něčeho jen tak vyzpovídat a musí se svým svědomím poprat sami. Zlo, větší nebo menší, konáme přeci i my všichni. Jak to?

Nevíme, neumíme odpovědět, nevíme si rady. Ale je jasné, že podobné jevy jsou i problémem ve víře: Si Deus est unde malum? Jestliže je Bůh, odkud se bere zlo? Zejména ve smyslu utrpení nevinných a zvlášť bezbranných je zlo jedním z nejpalčivějších problémů náboženské víry vyznávající dobrého Boha, křesťanské víry zejména. Existuje samozřejmě řada pokusů problém existence zla – nejen mravního ale i fyzického – nějak metafyzicky či teologicky vysvětlit. Nejkonsekventněji zní asi pokus vysvětlit zlo jako privatio boni, jako nedostatek náležitého dobra, jímž vzniká bolest, neboť vše tíhne ke své plnosti a integritě. Nicméně ani tento ani žádný další z takových pokusů nenabízí beze zbytku uspokojivou odpověď. Protože asi ani nabídnout nemůže. Nakonec ani víra v existenci ďábla, padlého anděla jakožto původce zla tuto odpověď nedá, protože vždy zůstane otázka, proč Bůh jeho pád dopustil. Konečně ani moudrá starozákonní kniha Job žádnou odpověď nedala, jen povzbudila k nezlořečení Bohu, k vytrvání ve víře v něj a ve spravedlnosti.

A o to možná nejvíce jde. Můžeme doufat, že o takové víře, která se musí vyrovnat s existencí zla, Pán Ježíš mluví v první části své dnešní odpovědi. Možná právě proto na slova o víře navazuje skandální příměr služebníka a jeho pána. Aby ani ve skandálních situacích člověk víru v dobrého Boha neztratil. A nepřestal se snažit zůstat dobrým, milovat.

Víra v Boha, která má zůstat živou i navzdory tolikerému nesmyslnému zlu, tolikeré lidské patologii, a to i mezi Ježíšovými učedníky, musí být opravdu silná. Že by i morušovník s kořeny vyrvala ze země a přesadila do moře, kdyby toto bylo jejím předmětem. Že by i hory přenášela, jak stojí na jiném místě v evangeliu.

Vytrvat v živé víře je totiž mnohdy opravdu zázrakem. Proto Božím darem, o který je třeba Pána Ježíše neustále prosit. Tak jak to učinili apoštolové v dnešním evangeliu.

Prosit o víru, že i navzdory všemu zlému, co se mezi námi lidmi děje, Bůh je a je dobrý. A že Pán Ježíš je vtělenou Boží láskou, který Boží dobrotu nejvíce zjevil a nám přiblížil. Máme prosit o víru, která nám dá sílu Boha hledat a nacházet a touho ho poslouchat, za všech okolností chtít milovat všechny lidi, včetně nepřátel a nesympaťáků. A tak se stavět proti zlu dobrem. Jsme zváni prosit o víru v Krista, Božího Syna, který ukřižováním vstal z mrtvých a otevřel všem nebe.

To je víra, věříme, kterou nám Bůh zejména v těžkých životních situacích chce dát. Víra, která dá naději a sílu žít dál, naději a sílu, o něž se máme rozdělit i se svými bližními, které třeba bolest a strach svírají ještě více než nás.

Milé sestry, milí bratří, vždy si při těchto úvahách o strachu a naději, o touze nevzít naději druhým, vzpomenu na film slavného švédského režiséra, scénáristy, dramatika a spisovatele Ingmara Bergmana Hosté Večeře Páně (anglicky Winter light) z roku 1963: Asi devadesátiminutový film představuje jeden den, jednu neděli. Odehrává se v nějaké severské švédské vesnici asi začátkem zimy. Hlavním hrdinou je luteránský pastor Tomas, zmítaný smutkem a pochybnostmi, a navíc ten den silně nastydlý. Po smrti jeho ženy před šesti lety se mu zcela zhroutil svět. A učitelka Marta, která ho miluje a stále na něj doráží, ho více obtěžuje, než těší. Po bohoslužbě v takřka prázdném kostele za ním přichází do sakristie rybář Jonas, otec několika malých dětí. Je zmítaný depresemi a možná až patologickým strachem z čínských bomb. Vše Tomasovi řekne a čeká od něj útěchu. Tomas ho vlídně vyslechne, ale místo útěchy mu začne vyjevovat své vlastní pochybnosti a temnoty, až nakonec zcela vyzná svou ztrátu víry. Jonas odejde, Tomas se začne připravovat na další bohoslužbu, nasedne do auta a nevlídnou zimní krajinou jede do vedlejší vsi. Cestou však zpozoruje u řeky skupinu lidí, zastaví a najde na zemi zastřeleného Jonase s puškou v jeho vlastní ruce.

Ano, i my všichni máme své pochybnosti, strachy, temné noci, někdy možná i deprese, jsme něčím stlačeni, přitlačeni k zemi. Byla nám však dána křesťanská víra, abychom z ní i v těchto situacích čerpali sílu žít a milovat dál, a to nejen pro sebe, ale i pro lidi kolem sebe. Sílu chtít žít, nenechat se pohltit zlem a konat dobro, ať se děje, co se děje. Je to víra, kterou sice neporozumíme tajemství zla a nepravosti, ale můžeme díky ní můžeme i navzdory zlu a bolesti zakoušet blízkost Boha, Beránka. A následovat ho, kamkoli jde.

A pokud se někdy zrovna připodobníme Tomasovi z Bergmanova filmu, nikdy neberme ještě nešťastnějším Jonasům kolem sebe zbytek naděje. A zkusme unést svou vírou v Krista statečně i své vlastní temnoty… Přičemž aktuálnost podobných úvah je snad nabíledni.

stáhnout pdf