Slovo k povzbuzení na neděli 12. října 2025, na 28. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

mezi starozákonním příběhem uzdravení pohanského velmože Námana prorokem Elizeem v prvním dnešním čtení a svědectvím o uzdravení deseti malomocných Pánem Ježíšem v evangeliu najdeme celou řadu podobností, ale samozřejmě i řadu rozdílů. Nový Zákon má sice svůj předobraz ve Starém, je jeho završením, ale v mnohém jej přeci i překonává.

V obou případech, které mezi sebou dělí nějakých 800 let, jde o uzdravení z malomocenství. To, jak dobře známo, bylo a je děsivou nemocí. Být malomocným zároveň znamenalo i být vyloučen ze společnosti, z prostředí živých, v židovském prostředí dokonce i z kultu, z bohoslužby. I proto to byli v Izraeli kněží, kteří posuzovali, kdo je zdráv anebo nemocen, očištěn k bohoslužbě či nikoli. Zázračné uzdravení z malomocenství – v případě Námana skrze proroka Elizea, který mu poručí se sedmkrát ponořit do Jordánu, v případě deseti malomocných je uzdravuje sám Pán Ježíš jediným slovem – je proto velkým dobrodiním, návratem do života.

Oběma událostem je společné, že uzdravení se děje Boží mocí, Božím zázrakem. Zároveň i to, že Božím zázrakem jsou uzdraveni ti, kteří jsou za periferií Izraele, pohan a Samaritán.

Pak je zde ale i celá řada rozdílů:

Náman, ať už Syřan či Aramejec, musí vážit dalekou cestu do Samaří. Zatímco deseti malomocným stačí zavolat na Krista jdoucího kolem jejich vesnice (není jasné, zda je zrovna v Samařsku anebo Galilei).

Náman chce poděkovat Elizeovi svými bohatými dary, prorok je nepřijme, čímž je Náman natolik ohromen, snad více než samotným uzdravením, že vzdá Hospodinu čest a uvěří v něj (o tom bych se dočetli více, kdybychom biblický text četli ještě o něco dál). Z deseti malomocných jen jeden jediný, Židy pohrdaný Samaritán se vrátí a jde sám poděkovat Kristu za uzdravení a je, narozdíl od zbylých devíti, pro svou víru navíc zachráněn, spasen.

Kristus jako Boží Syn je zjevně víc než Boží prorok Elizeus, je vrcholem veškerého Božího působení a také definitivně překonává židovský partikularismus. Je zde a provždy pro všechny lidi a celý svět.

Dovolte proto několik snad střípků k rozjímání…

Není náhodou, že v obou případech je uzdraven někdo mimo Izrael. V prvním čtení zcela, Náman je pohan. V evangeliu zase jediným, kdo přišel poděkovat a odnesl si Kristovo požehnání, je Samaritán, potomek Severního Izraele, z pohledu farizeů odrodilec, a proto pohrdaný.

Jde o další biblické zakotvení nám dnes spíše už samozřejmého přesvědčení, že Bůh stále rozlévá svou milost, svou dobrotu mnoha různými způsoby i mimo církev, ba i mimo křesťanství.

Samaritán ale už i Náman jsou zároveň příklady lidí, kteří dobro, jehož se jim dostalo – uzdravení z malomocenství, rozhodně nevnímali jako samozřejmost. Přijali je s velikou vděčností a pokorou. A jistě ani nikdy nezapomněli. I v tomto ohledu je příznačné, že oba byli za periferií Izraele, pohan a Samaritán. Lidé mimo církev, mimo křesťanství, mimo náboženské struktury, anebo aspoň mimo jejich střed, totiž leckdy dokážou mnohem přirozeněji a spontánněji vnímat, že to či ono dobrodiní není samozřejmostí, nárokem. A být za ně vděční. Dokáží se nechat takovým dobrodiním i nějak transformovat, obrátit k lepšímu. Dokážou třeba i zavnímat zázrak a projevit vděčnost, i Bohu, i když třeba jejich osobitým způsobem.

Vnímání nesamozřejmosti dobrých věcí je přitom jedním z předpokladů možnosti vidění Boha, ale nakonec i druhých lidí a světa kolem. A to nejen v evangeliu, ale pořád.

Vedle mnoha bolestí a trápení, jež každý člověka má a každého obklopují, všichni kráčíme nějak v „slzavém údolí“, jsou zde přece také věci a vztahy dobré a krásné, které každému z nás byly dány a jsou stále dávány. A za nimi je vždy nějak tajemně Bůh, v posledku Dárce všeho dobrého. A jsou za nimi i lidé, naši dobrodinci, lidé, kteří nás třeba mají aspoň trochu rádi.

Pokorné vnímání dobra jako nesamozřejmého opravdu otevírá oči naší duše, náš vnitřní zrak a pomáhá vidět Boha, lidi a svět. A leckteří naši nevěřící bratří a sestry jsou nám v tomto ohledu příkladem, jak dokáží dobré věci vidět a vnímat s velkou vděčností. Jako Náman a Samaritán, ten navíc v přímém kontrastu s devíti ostatními uzdravenými, patrně pravověrnými Židy.

Nejen v tom jsou nám příkladem. Ale i ve svých snahách o dobro, jež konají často „jen tak“, bez motivace věčností či povinností víry. Něco na známý způsob doktora Rieuxe, nezištného agnostika spontánně pomáhajícího v imaginárním morem zasaženém a hermeticky uzavřeném městě, ze slavného románu Alberta Camuse Mor.

Možná by nám na takové nevěřící bratry a sestry dnes Pán Ježíš také ukázal. Ne nepodobně tomu, jak farizeům dal vícekrát za příklad Samaritána. Třeba toho milosrdného.

A ještě něco. V prvním čtení to nakonec byla nezištnost Elizeova, která Bohem uzdraveného Námana zasáhla, že uvěřil v Boha Izraele. V evangeliu Pán Ježíš uzdravuje vždy zcela zadarmo, a to každého, kdo se mu vírou otevře, se zvláštním zalíbením pro nejubožejší. Zadarmo uzdravil i deset malomocných.

Nezištná lidská pomoc je jednou z nejbožštějších věcí, kterých je člověk schopen a které zde na zemi Boha a jeho dobrotu tajemně zpřítomňují a lidská srdce pootevírají Bohu.

K nezištnosti ve všech ohledech by nás naše křesťanská víra měla přímo vést.

Devět malomocných bylo uzdraveno, zbaveno tělesné nemoci. Jen jeden – ten, který přišel poděkovat a v Krista uvěřil – byl zachráněn, uzdraven i na duši. Tělesné zdraví je nesmírně důležité, o tom v žádném případě není třeba jakkoli pochybovat a jeho hodnotu bagatelizovat. Není divu, že o ně Boha často prosíme. Ale není přeci jen ještě všechno. Je zde ještě zdraví našeho srdce, naší duše, na němž závisí celý náš život, jeho hlubší kvalita.

I o ně, především o ně, o uzdravení srdce od nemoci zla, o posílení v dobrém bychom měli Pána Ježíše žádat a o ně usilovat. I to nám příklad Samaritána a Ježíšova slova «vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila» mohou připomínat.

Milé sestry, milí bratří, souvislost mezi prvním a evangelijním čtením kéž nás povzbudí ve víře, že v Pánu Ježíši je Bůh člověku skutečně nejblíže, že Kristus proto nabízí největší možné naplnění touhy člověka po vztahu s Bohem.

Náman a zejména Samaritán kéž jsou nám povzbuzením chtít s vděčností vnímat to dobré a krásné, radovat se z toho, děkovat. Abychom mohli také snadněji vnímat Boha i druhé lidi.

Vezměme si příklad i z Elizea a zejména z Krista a snažme se být co nejvíce nezištnými.

A vězme, že tělesné zdraví, i při vší své nesporné hodnotě a důležitosti, což si bolestně uvědomují zvlášť nemocní, přeci jen ještě není všechno. Lze totiž – s Boží pomocí – žít krásný, bohatý a dobrý život i s narušeným zdravím, stejně jako s plným zdravím lze život promrhat.

«Ale i když my jsme nevěrní, on (Bůh, Kristus) zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe» slyšeli jsme v dnešním druhém čtení…

stáhnout pdf