Slovo k povzbuzení na neděli 26. října 2025, na 30. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

zkusme dnes zaměřit svou pozornost na známé Ježíšovo podobenství O farizeovi a celníkovi. Je podobné tomu asi úplně nejznámějšímu a možná i nejoblíbenějšímu O marnotratném synu, které je nejedním exegetou považováno za jakýsi souhrn evangelia jako takového.

Obě podobenství jsou nejprve adresována farizeům. Tím pádem i všem jim nějak podobným. Slovy evangelisty Lukáše jsou předně určena «některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali».

Obě podobenství totiž připomínají, že sama spravedlnost ještě nemusí být všechno. A že pohrdání ostatními může být známkou, projevem něčeho velmi nedobrého. Starší syn, starší bratr toho marnotratného, i farizeus v dnešním evangeliu jsou přeci před námi spíše jako odstrašující příklady. A přitom oba byli – minimálně na první pohled – skutečně vzorní.

Zkusme se proto do dnešního podobenství zaposlouchat a ptejme se, co nám snad říká…

«Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus». Úskalí a patrně i tragédie farizeje – být neospravedlněn, nespasen, nezachráněn skutečnou tragédií je – nespočívala v tom, že by si jen nepoctivě namlouval, že dodržuje poctivě Desatero, a přitom tomu tak nebylo. Pravdivost jeho slov («Nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů») Pán Ježíš přeci nijak nezpochybňuje.

Úskalí farizeovy spravedlnosti spočívalo spíše v přesvědčení, že svým dodržováním přikázání má již spásu jistou, že je pro svou spravedlnost někým víc než ostatní lidé, hříšníci, a že Boží milosrdenství už proto ani nepotřebuje. Možná jeho starostí bylo také jen to, aby se vyvaroval hříchu, aby zůstal sám před Bohem čistý. Než aby raději hledal, co dobrého a Božího ještě vykonat. Jeho osobní spravedlnost se tak stala nejdůležitějším cílem jeho života. Ne dobro lidí, světa a Božího království. Natolik se zahleděl do své poctivosti a bezhříšnosti, že zapomněl na vlastnosti mnohem důležitější, na pokoru a na milosrdenství.

Farizej z podobenství je ztělesněním toho, co se asi stalo kamenem úrazu pro mnohé příslušníky farizejského hnutí. To vzniklo v polovině 2. století př. Kr. jako skutečně obrodné hnutí, jako poctivá snaha o věrné dodržování Božího Zákona v každodenním životě, jako hnutí nabízející spásu všem, kdo budou věrni Tóře. Čemuž měl napomoci i její rabínský výklad, Talmud. Proto také byli farizeové v době Ježíšově velmi ctěni v židovské společnosti, zvlášť v lidových vrstvách. Z jejich řad se rekrutovali učitelé Zákona, příslušníkem hnutí byl původně i svatý Pavel a řada prvních křesťanů. I sám Pán Ježíš měl v určitých ohledech k jejich způsobu života blízko.

Důvodem silně negativního pohledu na farizeje v evangeliu tak není jejich spravedlnost a věrnost Zákonu, ani jiné dobré vlastnosti. Ale právě ono z možných a bohužel asi velmi zakořeněných úskalí farizejské spirituality: Obrovské nebezpečí, že spravedlnost i zbožnost se stanou jen do sebe zahleděné. Že spravedlivý a zbožný farizej přestane mít rád Boha a lidi, nakonec možná i sám sebe, ale miluje spíše jen svou dokonalost, či jen její představu.

To se nejspíš týkalo i farizeje z dnešního evangelia, podobně jako staršího z obou bratří v podobenství O marnotratném synu. A řady dalších.

Sebejistota mnohých farizeů se opravdu stala příčinou jejich pýchy a často velké tvrdosti vůči hříšníkům. Následně zapříčinila i neschopnost přijmout samotného Pána Ježíše jako (Božího) Mesiáše, neschopnost přijmout v něm vtělenou Boží dobrotu.

Toto farizejské nebezpečí se pochopitelně netýká jen Ježíšových součastníků z židovského národa, ale týká se i nás, křesťanů, jakož i všech ostatních lidí. Zvlášť takových, kteří si na sobě nějak zakládají a druhými třeba pohrdají. Farizejské nebezpečí se týká právě často těch, kteří se jinak snaží poctivě žít, dodržovat Boží přikázání, snaží se být opravdu věrní své snaze následovat Krista. Dokonce i těch, kterým se s Boží pomocí třeba i podařilo, že se zatím ani žádného příliš velkého a vážného hříchu v životě nedopustili, a naopak třeba i mnohokrát prokázali svou statečnost a věrnost.

Nic z toho podobenství pochopitelně neneguje, to vše jsou chvályhodné vlastnosti. Jen připomíná, že právě poctiví křesťané, poctiví lidé by si aspoň někdy a aspoň z některých hříšníků – z jejich pokory, ne z jejich hříchu – měli vzít příklad. Z jejich touhy po odpuštění a touhy začít jinak, lépe. A z jejich pokory, pokud se svou slabostí takovými stali.

Právě pokoru a milosrdenství totiž mohou i leckteří poctiví lidé paradoxně ztratit. Nehledě na odstrašující typus „dokonalého katolíka“.

Podobenství vyzývá ke zpytování svědomí, zda jim, nám – jako farizeovi z evangelia – ve skutečnosti nechybí láska a milosrdenství. A také zda je v nás vůbec ještě touha něco dobré činit, a nejen se zlého chránit. Zda nejsme zahledění jen do sebe, do své – ať už domnělé či skutečné – spravedlnosti.

Protože konání dobra v tomto světě leckdy s sebou přináší nějaké to ušpinění se.

Těm bratřím a sestrám z nás, kteří se nějak anebo v něčem podobají farizeovi z podobenství, kteří jsou „dokonalými“ ve svých očích, (těm) by v tomto ohledu možná nebylo na škodu popřát, aby také nějak zhřešili, nějak uklouzli. Přiznali si to, zpokorněli a vyvodili důsledky.

Tím pochopitelně není hřích relativizován, zvlášť pokud někomu jinému ublíží a způsobí mu škodu. A už vůbec nejde o pozvánku hřešit. Ale pokud by hřích dovedl takového farizeje k větší pokoře a milosrdenství, k větší snaze o dobro, a to třeba i s riskem vlastního pošpinění, mohl by mu se takový hřích stát onou „šťastnou vinou“. Ta má někdy sílu – asi paradoxně – člověka více přiblížit k Bohu než leccos jiného. Neboť ho zpokorní a otevře jeho srdce Bohu i lidem. Dá zakusit, že bez milosrdenství Božího to dál již nepůjde. Přiznané „máslo na hlavě“ ho naučí nepohrdat ostatními hříšníky. A tak se hřích takového člověka stane šťastným, když „snese z nebe“ do jeho života i života lidí kolem něj Spasitele.

Celník, opravdový hříšník, ukazuje, jak také s vlastním hříchem, když už se stane, a s vinou zacházet. Přiznat si je, zpokornět, zmilosrdnět a prosit Boha o milosrdenství.

Určitě také nejde o to dělat z vlastního hříchu ctnost, to se nesmí. Zlo je zlo, slabost slabostí, dobro dobrem. Být nespravedlivým, zlým, a ještě do sebe zahleděným farizejem je pochopitelně nejhorší variantou vůbec, násobně horší než být jen „spravedlivým“ farizejem.

Pokorné přiznání si hříchu, vlastní slabosti, přijití k Bohu, prosba o milosrdenství, jsou cestou k Bohu, odpuštění a hlavně k milosrdenství. Ale i ke snaze napravit, co napravit lze.

Milé sestry, milí bratří, ať už jsme spíše farizeji anebo celníky, kéž bychom se všichni bez rozdílu spojili v modlitbě: «Bože, buď milostiv mně hříšnému!». Farizej hřešil, celník hřešil, jen každý jinak.

Buďme zde v kostele raději jako celníci, abychom všichni od setkání s Pánem Ježíšem, z každé své návštěvy chrámu mohli odcházet opravdu ospravedlněni, jako ten celník. A kéž je každý z nás – vědom si vlastního „másla na hlavě“ – čím dál více milosrdným.

Nesnažme se úzkostlivě jen o vlastní neposkvrněnost, buďme připraveni jít – v prospěch druhých a z lásky k nim i Bohu – třeba i do nějakého rizika, a to někdy i mravního. Vždyť i to je někdy projevem nejdůležitější lásky. S důvěrou v Boží pomoc a touhou po dobru.

Dnešní svět je v mnohém bezprecedentní. Leckterá naše rozhodnutí s sebou tak nesou větší riziko než kdy jindy. Musíme se stále nově ptát Boha, Kristova evangelia, svého nitra i druhých lidí, co je dobré a co ne, co je menším a co větším zlem, co větším a kýženějším dobrem, co máme činit, jak se zachovat.

Bez pokory, statečnosti a bez milosrdenství, ale ani bez snahy o spravedlnost a dodržování Božích přikázání, zvlášť těch podstatných, a hlavně bez Boží pomoci to však nezvládneme.

stáhnout pdf