Slovo k povzbuzení na čtvrtek 25. prosince 2025, Narození Páně – za svítání / ve dne

1. čtení: Iz 62,11-12/52,7-10
Žalm: Ž 97/98
2. čtení: Tit 3,4-7/Žid 1,1-6
Evangelium: Lk 2,15-20/Jan 1,1-18

Milé sestry, milí bratří,

 

leckdo může mít pocit, že o vánočních svátcích se na nás chrlí až neuvěřitelné množství slov; o smyslu Vánocích, jejich prožívání či poselství. To samozřejmě asi není špatně, zejména jsou-li to slova aspoň nějak dobrá a pravdivá, člověk taková slova potřebuje slyšet.

Ale Vánoce by zároveň měly být spíše o mlčení. Vždyť Mesiáš se narodil v noci, tiché noci, kdy všechno spí, narodil se jako malé křehké dítě, které ještě nemluví, je nemluvnětem. Nemáme v evangeliu žádné slovo Marie či Josefa z Betléma, vůl a oslík jsou také němými zvířaty. A pastýři, kteří k narozenému Ježíšovi jako první přišli, dozajista nebyli také žádnými rétory.

Je sice pravda, že «Slovo se stalo tělem», aby skrze Ježíše promluvilo. A stejně tak je pravda, že evangelium, i to o narození Páně, je také lidskou mluvou. Přesto by trocha mlčení nám lidem, zejména o Vánocích, u Betléma, u Božího dítěte, před Bohem a světem neuškodila. Abychom se naučili naslouchat, pokorně naslouchat Božímu mluvení. Ale i mluvení lidí, mluvení světaživota jako takového.

 

Když jsem se včera snažil si aspoň nějak připravit toto vánoční kázání, měl jsem pocit, že by se opravdu mělo spíše mlčet, nechat promlouvat bohoslužbu a Betlém. A moc raději nemluvit, možná nakonec neříkat vůbec nic. Vždyť vánoční evangelium a vánoční bohoslužba jsou výmluvné dost. Což, domnívám se, pořád platí.

Jenže jsem si ke štědrovečerní večeři pustil své oblíbené rádio. Zrovna běžela repríza svátečního vánočního vydání Názorů a komentářů, tentokrát formou kulatého stolu několika křesťanských myslitelů, kteří odpovídali na otázky moderátora. Mezi nimi byl i filozof Daniel Kroupa. Mimo jiné se snažil říci pár slov o teologickém smyslu Vánoc a pak také odpovědět na otázku, co by snad mohl poradit těm, kteří se cítí být sami. Co říkal, nebylo asi něco až tak nového, naopak, on sám jako věřící křesťan k těmto věcem ani určitě nechtěl říci nic nového. Ale jeho odpovědi mi přišly oslovující. Přišlo mi dobré, že zazněly. Možná stojí za to si i celý pořad na Českém rozhlase Plus poslechnout (odpusťte nevyžádanou a neobjednanou reklamu).

 

Co se tedy Daniel Kroupa pokusil zdůraznit na tajemství Vánoc a na jejich poselství? Vlastně základní teologickou pravdu, která by nám zejména o Vánocích měla zřejmější, neboť je to právě narození Páně, jež otevírá před člověkem křesťanský obraz Boha, který je Božsky nový a Božsky jiný: Obraz Boha, který se narodil jako bezmocné Dítě, Boha, který se liší od mocných antických božstev, Boha, který chtěl být takto křehce bezmocný tváří v tvář člověku. Je to „úplně jiný typ božství“ než třeba to antické, podotkl Daniel Kroupa.

Ano, je to jistě zjednodušená formulace, ale něco takového nám Vánoce přeci opravdu říkají: BůhJežíši Kristu, který se narodil jako bezmocné dítěchlívě a zemřel jako poslední zločinec na kříži, se ukázal jako absolutní láska, která v tomto světě musí také trpět. Vždyť sotva se Ježíš narodil, byl pronásledován, Josef ho musel ukrýt v Egyptě. Bůh i po vtělení zůstal všemohoucím Bohem, z toho nic jako Bůh ztratit nemohl. Ale možná právě proto, že je zároveň absolutním dobrem a láskou, chtěl být a chce být Bohem – do jisté míry – stále křehce bezmocným v konfrontaci s lidskou svobodou, někdy odvrácenou, ba zvrácenou. Protože «Bůh je láska», jak zní jeho nejkrásnější a vlastně i nejvánočnější definice.

I proto se stal takový Bůh člověkem, bezmocným, křehkým, v chlívě narozeným, Herodem pronásledovaným, mocnými nenáviděným, ukřižovaným a nakonec zmrtvýchvstalým, aby nám zjevil, že Boží moc se v tomto světě často projevuje také jako bezmoc, bezmoc lásky. A přesto je Boží a živá.

Boží Syn se i proto stal slabým člověkem, aby nám zjevil, že každý člověk, i ten nejbezmocnější, v sobě nese Boží obraz. Proto se Bůh v člověku Ježíši ubytoval a skrze své lidství se tajemně spojil s každým člověkem, stal se Druhým Adamem. «Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi… My jsme viděli jeho slávu… Slávu, jakou má u Otce jednorozený Syn… Skrze ně všechno povstalo… Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka».

V Kristu Ježíšovi je tedy před námi zjevení Bohaideálu lidství, včetně jeho křehkosti a potřeby růstu a zrání. Nikdy proto nemůže být větší obraz Boha ani větší ideál člověka, než jaké nám předkládá Ježíšův odraz a odkaz v evangeliu. A to začíná v Betlémě, narozením křehkého Božího Dítěte.

 

Na otázku, co by snad poradil lidem, kteří trpí zejména teď o Vánocích pocitem samoty, aniž by tuto bolest jakkoli zlehčoval, Daniel Kroupa odpověděl: „Jsi-li tak strašně sám, tak spolu-trp s trpícími, a nebudeš sám“.

Zase, je to jistě zjednodušené, určitě se to lehko řekne, hůře žije. Ale má to v sobě velkou pravdu: Kdo má rád, není nikdy zcela sám. Je otevřený, Bohu i lidem. Přičemž právě empatie, schopnost soucítit a vcítit se, je předpokladem jakékoli lásky. Je projevem lidství, onoho Božího obrazu v nás, je perlou, kterou bychom měli v sobě pěstovat a nechat růst, k Boží podobě.

I o soucitu s námi je přeci Boží „bezmoc“ v křehkém Dítěti, o soucitu jsou, a hlavně by měly být celé Vánoce, o soucitu s námi a světem je totiž celé Boží vtělení, Boží lidské narození. Koneckonců, jaké jméno podle proroka Izaiáše dostal Kristus a jak ho Panně Marii zvěstoval anděl Gebriel? «Emanuel, Bůh s námi»…

Je-li Bůh s námi, měli bychom i my chtít být s ním, být otevřeni jeho vlivu, jeho dobrému vlivu skrze Pána Ježíše, skrze jeho evangelium, skrze Boží slovo.

A právě to je jedno z poselství Vánoc: Otevřít se, znovu se otevřít vztahu s narozeným Bohem, vtěleným absolutním Dobrem, žít pro Boha a lidi a svět, s Bohem a s lidmi a ve světě. Tedy milovat. Soucítit, spolu-trpět. S lidmi i Božím Dítětem. A nebudeme tak nikdy sami.

 

Milé sestry, milí bratří, možná by bývalo lepší asi skutečně mlčet a nevyvalit další proud slov. Odpusťte. Raději se společně zadívejme na Betlém. A zkusme se – jak se každoročně připomíná – stát jednou z jeho postaviček. Každý se zkusme svým způsobem – ne nepodobně pastýřům – rozeběhnout za Božím Dítětem. Za Slovem, které se stalo tělem a přebývalo – a stále tajemně přebývá – s námi, a pro nás. Aby nás ovlivňovalo v tom nejpodstatnějším: v touze a schopnosti konat soucitné dobro. Pro-existovat, a to praxí, nejen teorií. Prostě vánočně, kdy se Bůh stal doslova hmatatelným.

stáhnout pdf


„Nedělní povzbuzení“ – archiv