Slovo k povzbuzení na neděli 18. ledna 2026, na 2. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

máme první neděli letošního liturgického mezidobí, které bohoslužebně připomíná čas Kristova veřejného působení, jak o něm svědčí jednotlivá sepsání evangelia. Tedy ony nějaké dva, tři podivuhodné roky mezi Ježíšovým křtem a jeho pašijemi.

Evangelium nás dnes ale ještě přenáší spíše na sklonek doby vánoční, do minulé neděle, kdy jsme slavili svátek Křtu Páně. Evangelista Jan o Kristově křtu v řece Jordán sice přímo nepíše, nicméně před námi rozevírá svědectví Jana Křtitele o rozpoznání Krista jako «beránka Božího, který snímá (sejme) hříchy světa», a reprodukuje Křtitelova slova na Kristův křest se vztahující: Jak se při něm se otevřelo nebe, zazněl Otcův hlas a na Syna sestoupil Duch jako holubice. «A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží» říká slovy evangelistovými Jan.

Jistěže, výběr biblických textů při mši je dílem lidí – dílem tradice, dílem výběru liturgické komise. Ale přesto i skrze něj, skrze načasování jednotlivých textů k nám může Bůh promluvit. Vždyť jde o Písmo svaté, v němž Boží hlas a ozvěnu Slova můžeme slyšet vždy.

Možná ne nadarmo tak na začátku liturgického mezidobí, doby i našeho všedního života, máme před sebou biblické texty propojující Kristův křest s jeho (budoucím) utrpením.

Janova slova «hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa» totiž bezpochyby ukazují na Kristovo budoucí utrpení, na kříž, na jeho zástupnou oběť na kříži, jakožto vyústění a vrchol jeho veřejného působení.

Znovu stojí za to si v této souvislosti připomenout známou a již tolikrát citovanou geniální intuici německého renesančního malíře Matthiase (či Mathise) Grünewalda, který na svém slavném deskovém Isenheimském oltáři postavil Jana Křtitele ve výmluvném gestu ukazujícím prstem nahoru přímo pod kříž, ač v době Ježíšova ukřižování byl už dávno po smrti, a pod křížem nakreslil beránka s kalichem pro krev vytékající z Kristova boku.

Ostatně minulou neděli jsme mohli rozjímat o takovém výkladu Kristova křtu starými církevními otci, kteří v Ježíšově sestoupení do vod četli jasný odkaz na jeho budoucí utrpení.

Propojení Kristova křtu s jeho budoucím utrpením ještě umocňuje sám obraz beránka a v dnešní bohoslužbě i čtení první z proroka Izaiáše, část jednoho ze zpěvů o Hospodinově služebníku, proroctví už nejranější křesťanskou tradicí vztažené na Krista trpícího, Beránka bez poskvrny vedeného na porážku.

Kristus jako vtělený Boží Syn – pro náš hřích – prostě není bez kříže. Už jeho veřejné působení začínající křtem bylo křížem poznamenáno, v smrt na kříži pak nakonec vyústilo.

Ani naše křesťanská existence – pro nedokonalost světa a porušenost nás lidí – tudíž nemůže být bez kříže. A ani žádný lidský život bohužel nemůže zůstat bez bolesti a oběti. Takový je svět.

Některé kříže, různé bolesti a všemožná trápení na člověka přicházejí, aniž by se je sám zvolil, nemůže před nimi leckdy utéci, zdají se být nevyhnutelnými. Jiné si všemožně způsobuje sám, někdy vědomě, jindy nevědomky. A konečně některé kříže si člověk i dobrovolně volí, aktivně je přijímá anebo dokonce vyhledává; to jsou kříže oběti, jež s sebou přináší láska.

Náš život, a to i ten všední, obyčejný, takový je. A naše „pokřtěnost“, ponoření do Kristovy smrti, toto předznamenává a dává tomu za pravdu.

Dnešní evangelium – zvlášť slova Křtitelova, která opakuje kněz při každé mši svaté, když pozdvihne chléb a víno proměněné v Tělo a Krev Kristovy – nám pohledem na Krista–Beránka vedle mnoha dalšího chce ukázat cestu, jak s vlastními kříži naložit, ať jsou jakéhokoli původu či důvodu.

Již samo připomenutí, že i celá Kristova pozemská existence od samého začátku spěla ke kříži, nám chce pomoci aspoň trochu uchopit svá různá trápení nejenom jako trpnou a nevyhnutelnou součást existence, ale i jako něco, co má i navzdory své nesmyslnosti a bolestnosti také smysl. Smysl nejen obecně lidský, posilující v duchu antického per aspera ad astra („přes překážky ke hvězdám“), ale i smysl vpravdě teologický: Každý kříž může být pochopen a uchopen i jako tajemný, nepatrný podíl na bytí Božího beránka, jako nepatrné připojení se ke kříži Pána Ježíše. Může se stát onou cestou nesení kříže, k níž nás sám Pán Ježíš přeci vícekrát v evangeliu vybízí.

Pochopíme-li navíc obraz beránka – ve světle starozákonní tradice – jako zvířete užívaného pro zástupnou oběť za hřích, a tím pádem jako předobraz Krista ukřižovaného, pak v něm opravdu můžeme číst i jakési pozvání k tomu, co křesťanská tradice nazvala tajemným zadostiučiněním za hříchy ze strany člověka: Dolehnou-li na nás nějaké kříže, které nemůžeme odvrátit, ať jsou jakéhokoli druhu, pak je můžeme uchopit jako jakési zadostiučinění za hříchy své i hříchy ostatních lidí. Jako jakousi smírnou oběť, duchovně spojenou s obětí Pána Ježíše.

Čímž jejich zmaru dáme aspoň nějaký smysl, možná i Boží smysl, učiníme je bolestně prospěšnými. Ostatně v dějinách křesťanství máme nejednoho světce, který svá různá trápení nabízel jako smírnou oběť za hříchy světa, třeba i ty nejděsivější a nejpalčivější. A že jich bylo, je a bude, bohužel.

Tímto způsobem můžeme však snad chápat nejen ty kříže, které na nás trpně dolehnou, ale i kříže zvolené aktivně, kříže, které s sebou přináší oběť z lásky. Protože nedokonalém a porušeném světě měla, má a bude mít láska z různých důvodů vždy i tento rozměr, rozměr laskavých obětí a ztrát. Jak už bylo tolikrát řečeno. A skutečná láska, jak praví Písmo svaté a jak se často připomíná, má mimo jiné sílu přikrýt množství hříchů. Našich i těch druhých. Což snad je právě ono zadostiučinění.

Obraz beránka, k jehož žití jsme dnes zvlášť zváni, nemusíme však chápat jen jako obětního zvířete. Je samozřejmě mnohem širší a členitější. Beránek – tak je tomu v bibli i v antické kultuře – je i symbolem nevinnosti, nezákeřnosti, poslušnosti či pokory. I takový byl i Kristus, takové by měly být rozměry i naší lidské a křesťanské existence.

A když jimi – narozdíl od Ježíše – není nevinnost (jakože u nikoho z nás není), kéž jsou jimi o to více pokora a nezákeřnost, poslušnost základnímu přikázání lásky a milosrdenství. Umění i prohrát, nechat se vést na porážku, je-li jí dosaženo větší dobro.

A chceme-li být ještě obraznější, kéž i vlna naší existence, naše vnější stránka, do níž se halíme, zahřeje u srdce i naše bližní. Kéž by náš život hřál i druhé. Ale i to vyžaduje někdy nějakou tu střižnu

Milé sestry, milí bratří, jistě by se obraz beránka na začátku Kristova veřejného působení mohl rozvést mnohem více a lépe než takto málo a neboze. Ale zkusme si třeba i na něco z výše řečeného vzpomenout, když při mši svaté zase uslyšíme «hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa».

Beránky, kteří i díky svému vztahu s Kristem mohou snímat cosi z hříchů světa, bychom nějak měli být i my. Přijmeme-li, poneseme-li či si zvolíme kříž jako součást svého života. Když pokora a dobrota nebudou jen heslem, žvástem a frází, ale čímsi, oč se reálně snažíme. Obraz beránka Božího snímajícího hříchy je krásný a Boží. Měli bychom se jej proto pokusit – s Boží pomocí – aspoň trochu přenést, přetransformovat, absorbovat i do svého všedního života…

stáhnout pdf