Slovo k povzbuzení na neděli 29. března 2026, na Květnou neděli – A

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí začíná Svatý týden, který vyvrcholí Velikonočním triduem. Připomínáme si dnes Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými Velikonocemi. Od zítřka do středy se před námi rozevřou události, které v těchto dnech podle evangelia nastaly; pomazání v Betánii či Jidášova zrada. Na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři. Na Velký pátek Kristovo utrpení a smrt. Na Bílou sobotu jeho přebývání v říši zemřelých. Abychom se o Velikonoční vigilii znovu zaradovali z Kristova zmrtvýchvstání zpět již do světa Božího. A na Boží hod z prvních zjevení Zmrtvýchvstalého ještě ve světě tomto.

To vše máme před sebou, dá-li Bůh. A mělo by nás to aspoň trochu těšit, měli bychom se na nadcházející dny snad aspoň trochu těšit. A zatoužit se nechat bohoslužbami do všeho vtáhnout. Udělat si čas. A možná v tomto duchu třeba i přehodnotit své velikonoční plány…

Jak známo, dnešní neděle má dva názvy: Květná anebo Pašijová. „Květná“ odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Krista přijíždějícího na svátky. Proto se také na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, větvičky. Název „Pašijová“ reflektuje zase skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma reálně začínají Kristovy pašije. Proto se čtou anebo zpívají ty části evangelia, které o Kristově utrpení hovoří, konkrétně od konce poslední večeře až do uložení do hrobu, letos podle Matouše.

Vjezd do Jeruzaléma a pašije jsou blízké nejen časem a místem, nejen jako začátek a pokračování, ale mají i stejné aktéry. Jsou jimi Ježíš a apoštolové, ale je jím i onen dav, «veliké množství lidu, zástupy», jak říká evangelista. Je to v zásadě týž dav Jeruzalémanů a poutníků, kteří dnes Ježíše vítají, zatímco za pár dnů budou žádat jeho smrt. Ne snad výčtem jednotlivců, ale jako celek. Jsou to obyvatelé města a ostatní Židé, kteří přišli na svátky.

Dnes plni euforie doufají, že Ježíš je ten očekávaný Mesiáš. Provolávají mu «hosana synu Davidovu, požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech!». Tím vyjadřují, koho v něm vidí. Za pár dnů, na Velký pátek ráno během římského procesu, budou však spolu s členy židovské velerady volat «na kříž s ním, na kříž s ním!».

Důvodů, proč zástup z «hosana» tak rychle přešel k «ukřižuj», může být jistě mnoho. Dva z nich však bezpochyby svou roli patrně sehrály:

Lidé jednak mohli jednoduše dostat strach z židovských autorit. Vždyť předáci lidu se rozhodli Krista sprovodit ze světa, umlčet ho. S odůvodněním, že se rouhal, vydával se za Syna Božího. Mnozí tak mohli dostat strach, že dopadnou stejně. I proto se mohli nechat autoritami snadněji zmanipulovat k něčemu, co by jinak možná ani neučinili, nezavolali.

Druhým důvodem mohlo být, že mnozí nakonec přeci jen čekali jiného Mesiáše. Úspěšného a pozemského, který konečně nastolí Boží království na zemi. Ne Mesiáše zbičovaného a ukřižovaného, boholidského. Ostatně i právě proto si místo Ježíše dav následně vyžádal zrovna Barabáše, patrně zélótského bojovníka proti Římanům. A Krista nechali ukřižovat.

Tak nějak tomu bylo v onom týdnu židovských Velikonoc roku 30 či 33, jak nám to předkládá evangelijní svědectví. Nejen však proto, abychom věděli, jak se to vše seběhlo, proč asi se dav tak lehce Krista zřekl, ale abychom se v evangelijním vyprávění také nějak našli, bohužel někdy právě i jako součást onoho davu…

Jako ti, kteří také někdy nějak voláme «na kříž s ním, na kříž s ním!» Na Krista, na Boha, na lidi a na svět. Když konáme zlo, když se k němu necháme zlomit. Třeba proto, že dostaneme strach. O sebe a své blízké. Že podlehneme davovému strachu, anebo že se roztřeseme z mocných autorit, z jejich tlaku. A tak konáme zlo, zrazujeme, opouštíme. Nebo se jednoduše necháme davem strhnout k nějakému zlu jen tak, jen proto, že volají všichni.

Důvodem, že se staneme součástí davu volajícího «na kříž s ním, na kříž s ním!», anebo že to budeme volat sami, může být i to, že i my chceme mít Boha, Ježíše, druhé lidi a svět jen dle svých představ, podle sebe. Není-li tomu tak, odmítáme je. A tak je zrazujeme, konáme zlo.

Milé sestry, milí bratří, s dětmi na náboženství jsme si minulý týden promítali reprodukce slavných obrazů znázorňujících dění jednotlivých velikonoční dnů. Mimo jiné i některé obrazy podivuhodného Hieronyma Bosche. Jak známo, obrazy tohoto renezančního génia jsou často plné roztodivných postaviček, leckdy s pitoreskními a až děsivými obličeji, tvářemi. To má Bosch často, v případě davu odsuzujícího Krista na smrt na obraze Ecce homo je to však velmi výmluvné: Z takovéhoto obrazu můžeme totiž až existenciálně odtušit, jak právě nechání se strhnout davem, strachem či nepřijetím Boha, lidí a světa k něčemu zlému, k nějakému zákeřnému «na kříž s ním, na kříž s ním!», jak toto opravdu znetvořuje lidské tváře. Jak zlovolný dav má sílu znetvořit tvary, jakými komunikujeme s Bohem a světem, má sílu znetvořit celý obraz, obličej našeho života.

I proto je dobré o davu z evangelia zvlášť dnes zkusit porozjímat…

stáhnout pdf