Slovo k povzbuzení na neděli 5. dubna 2026, na Zmrtvýchvstání Páně

Milé sestry, milí bratří,

«Kristus vstal z mrtvých a my jsme ho potkali» je, jak už bylo tolikrát a s trochou nadsázky řečeno, nejstarší větou celého evangelia. Zprávy o prázdném hrobě a svědectví o prvních setkáních se Zmrtvýchvstalým skutečně stojí na začátku křesťanské „radostné zvěsti“, evangelia. A také následné křesťanské zkušenosti pokračující dodnes, že zmrtvýchvstalý Kristus s lidmi zůstal, tajemně, jinak, ale skutečně. A to v mnoha různých podobách, zejména křesťanské víry. A jedinečně v eucharistii, slavené od začátku právě v neděli, první den po sobotě, v den Kristova zmrtvýchvstání. Slavení eucharistie se tak stalo již v nejranějším křesťanství základní bohoslužbou.

Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak intenzivní zkušeností žen a učedníků, že je nic od ní neodklonilo; ani její nečekanost, ani pozdější pronásledování, ani různé útrapy, ani nic jiného. Evangelijní zkušenost Zmrtvýchvstalého musela být tak výrazná, že učedníky, poté co se rozutekli od kříže zpět do Galileje, nejen dala znovu dohromady, ale že navíc dovolila již nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích sváteční den přesunout ze soboty na neděli, ze sedmého na první den v týdnu, a to ještě v Jeruzalémě. A slavit ji jako týdenní Velikonoce.

Začátkem 2. století se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i Velikonoce roční, v Malé Asii přesně 14. nisanu, jinde v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku. Když se pak začátkem 4. století slavení Velikonoc rozložilo do tří dnů, stala se Velikonoční neděle nejen vyvrcholením Tridua, ale zvlášť dnem prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého. A tak to máme i my dnes.

Kdybychom si vzali evangelium a četli jednotlivá svědectví, co se oné Velikonoční neděle roku 30 (či 33) stalo, a chtěli si udělat jasnou představu celého dne, záhy zjistíme, že to dost dobře možné není. Ač v podstatném se jednotlivá evangelia shodují, přesto ani rozdíly jednotlivých vyprávění nejsou zanedbatelné; kdo kdy kde byl, kdo jak Vzkříšeného potkal.

To v nás může vzbudit pochybnosti, jak to tedy vlastně bylo. Když to z textu není jasné.

Anebo naopak povzbudit. Ve smyslu, že zkušenost setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem byla tak jedinečná, že přesná lidská slova ji zachytit prostě nedokázala. Že zkušenost jednotlivých setkání byla pro jejich aktéry tak silná, že žádný z nich si ji nenechal vzít, i přestože se zdála být v nějakém časovém či prostorovém rozporu s jiným svědectvím. Každý si dobře zapamatoval to své. Nehledě na to, že leckterá zkušenost byla i společná, komunitní.

Mnohotvárný, a ne zcela synchronizovatelný obraz historických událostí bývá přeci spíše znamením jejich pravdivosti než opaku; svědčí přinejmenším o víceré tradici, o vícero svědectví.

Kdybychom se přeci jen o jakýsi „minuotvník“ Velikonoční neděle podle evangelijních svědectví pokusili, asi by mohl vypadat následovně: Ráno, prvního dne po sobotě, přicházejí k hrobu ženy; jedna, dvě nebo tři Marie. Podle synoptiků teprve pomazat mrtvé Ježíšovo tělo, dle Jana jen se podívat. Nacházejí hrob prázdný. Anděl jim zvěstuje, že Kristus z mrtvých vstal. Běží to říci učedníkům, k hrobu, dle Jana, přibíhají Jan a Petr. Podle Matouše se vzkříšený Kristus zjevuje ženám již cestou. Podle Jana je prvním člověkem, který Zmrtvýchvstalého spatří, Máří Magdaléna, která u prázdného hrobu plakajíc zůstane. Podle Lukáše se Kristus jako prvnímu z apoštolů zjevuje Petrovi, ale o tom nemáme nic bližšího. Odpoledne se Kristus ukazuje dvěma učedníkům putujícím do Emauz, rozpoznají ho při lámání chleba. Večer apoštolům shromážděným v Jeruzalémě za zavřenými dveřmi, dle Jana bez Tomáše, podle Lukáše spolu s těmi, kteří se vrátí z Emauz.

V každém případě Ježíš nevstal zpět do tohoto světa, něco ve smyslu oživlé mrtvoly („zombie“), ale již do světa Božího. Jen se ještě jedinečně v tomto světě po čtyřicet dní podivuhodně zjevoval a ukazoval, v neděli poprvé. O tom jsou právě evangelijní svědectví. Kristovo zmrtvýchvstání je tak něčím, co se sice v dějinách stalo, ale zároveň se dějinám vymklo, neboť došlo k jedinečnému propojení světa tohoto se světem Božím.

Setkání se Zmrtvýchvstalým bylo pro ženy a učedníky tělesně vnímatelné, ale jen částečně. Odehrávalo se na pomezí mezi tělem a srdcem, mezi očima a nitrem, bylo imanentní a transcendentní zároveň, objektivní a subjektivní zároveň, a to par excellence

Nejen Kristus ale jeho zmrtvýchvstání je nějak Boží. To je také důvodem, proč se Ježíš nevrací zpět do tohoto světa, ale vstal z mrtvých již do světa Božího, odkud byl přišel a ve kterém s proměněným lidstvím již zůstane.

Proto, byť ne v jedinečnosti oněch prvních čtyřiceti dnů, se s Kristem zmrtvýchvstalým může nějak potkat každý člověk, otevře-li své srdce radostné zprávě o prázdném hrobě a Ježíšově vzkříšení. Uvěří-li. Třeba i skrze velikonoční bohoslužby.

Pak se věta «On vstal z mrtvých a my jsme ho potkali» může stát i jeho vlastní zkušeností…

Dnes máme před sebou evangelijní svědectví o prázdném hrobě podle Jana. Časně ráno k hrobu přichází Marie Magdalská, z které byl Kristus vyhnal sedm zlých duchů, najde hrob prázdný. Žasne a svůj úžas rychle běží oznámit Petrovi a Janovi. Sami se k hrobu rozeběhnou a zjistí, že tomu tak je. Ale ještě nerozumí, Ježíšovo vzkříšení z nich nikdo spíše neočekával.

Až setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem jim otevře oči. Nejprve Máří Magdaléně, pak i ostatním. Když setkáním se vzkříšeným Ježíšem zjistí, že žije, byť jinak než předtím.

Podobně chce setkání se Zmrtvýchvstalým, skrze evangelium a svaté bohoslužebné dění, otevírat stále nově oči i nám všem. A dávat radost, že Kristus je, je Boží a že žije.

K tomu jsme všichni zvlášť dnes nějak zváni…

Milé sestry, milí bratří, Velikonoce opět slavíme v bolavé době světa. Nicméně mše svatá Božího hodu velikonočního asi nemusí být okamžikem, kdy si budeme znovu připomínat něco, co dobře víme; ale vězme to.

Spíše se dnes máme zkusit otevřít radosti, kterou nabízí setkání se Zmrtvýchvstalým, radosti víry. Zkusme se otevřít radosti, že je Bůh, že přišel v Ježíšovi, že sice zemřel, ale z mrtvých vstal. A že žije, Božsky, v nebi, v našem lidském srdci, v naší zkušenosti, v eucharistii, v evangeliu, ve víře, naději a lásce. Zkusme se otevřít radosti i z toho, že každá opravdová láska je nějak Boží a že i každá oběť z lásky je Boží, když kříž ústí do vzkříšení.

Potřebujeme radost, Boží radost, abychom měli sílu žít dál, a ideálně aspoň trochu lépe, ve víře v Boha, v přátelství s Ježíšem, lidmi a světem. Abychom mohli lépe konat dobro.

Zkusme se tedy otevřít Zmrtvýchvstalému. S touhou víru a lásku také žít, dávat je lidem a světu jako naději. Konkrétně, pokorně, i navzdory svým slabostem. Stále znovu…

«Kristus v pravdě z mrtvých vstal a my jsme ho potkali» je nejstarší větou evangelia…

A «pokoj vám» jsou Kristova první velikonoční slova mučedníkům…

stáhnout pdf