Slovo k povzbuzení na neděli 10. května 2026, na 6. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou, předposlední neděli velikonoční. Ve čtvrtek oslavíme Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic. Biblická čtení tak stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha svatého a jeho působení.

První čtení ze Skutků nás přeneslo do doby ještě před Pavlovým obrácením, do doby po ukamenování Štěpána, kdy mnozí křesťané uprchli před pronásledováním ze strany synagogy z Jeruzaléma pryč. I do Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje rozkládajícího se mezi Judejí a Galilejí.

Evangelium tam jako první hlásal jáhen Filip. Ten už kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy pokřtil dvořana etiopské královny. Pokřtil také Samařany, kteří uvěřili, i na základě znamení, jež konal ve jménu Ježíšově. Nicméně jim po křtu už nepředal vkládáním rukou dar Ducha Svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří proto do města přišli.

Jistěže, exegeticky asi nejde jednoduše říci: No, to je vlastně biřmování udělované apoštoly, navíc oddělené od křtu uděleného jáhnem. To by bylo opravdu zjednodušené. Nicméně zprávu o předání daru Ducha svatého vkládáním rukou Petra a Jana již dříve pokřtěným můžeme číst aspoň jako náznak biřmování. Jako určité biblické zakotvení této svátosti ve smyslu samostatného daru Ducha svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu. V každém případě biřmování, pomazání olejem po křtu se již v rané církvi stalo svátostí Ducha svatého.

Dějiny od křtu odděleného udělování svátosti biřmování na křesťanském Západě jsou ovšem celkem složité. Od konce starověku, kdy nad křtem až dospělých převážil křest již novorozeňat a kdy se křesťanství rozšířilo z měst masivně i na venkov, kde ve farnostech působili jen obyčejní kněží a ne biskupové, (od konce starověku) se tak na Západě postupně ujala praxe, že křest dětí prováděli obyčejní kněží co nejdříve po narození dítěte, zatímco udělování biřmování si ponechal biskup. Proto teprve po nějaké době od křtu, až byla příležitost, bylo dítě přineseno či předvedeno před biskupa, aby je obiřmoval. Záhy se tak začalo dít až ve věku, kdy dítě začíná rozlišovat, tedy v nějakých třeba pěti letech. Postupem času se pak biřmování odsouvalo na stále pozdější věk, na sedm, devět, dvanáct roků. Od novověku se navíc ještě přehodilo pořadí svátostí, k prvnímu svatému přijímání a potažmo první svaté zpovědi se začalo přistupovat ještě před biřmováním. Čímž se biřmování posunulo leckdy ještě na pozdější věk, zpravidla až na samotný práh dospělosti. A tak je tomu povětšinou dodnes.

Biřmování je krásná svátost. Jak říká její jméno odvozené od latinského confirmatio, chce být „upevněním“ všeho křesťanského v člověku. Upevněním jeho vztahu s Kristem, ale i se společenstvím lidí kolem něj, s církví. Proto je biřmování také zvláštní svátostí Ducha svatého, třetí Boží osoby, Lásky mezi Otcem a Synem.

Vždyť právě skrze Ducha Svatého se Syn stal člověkem, přijal tělo z Marie, působil jako jeho „Pomazaný“ (řecky Christos, hebrejsky Mašíjah). Ducha svatého pak také Ježíš slíbil, že ho pošle místo sebe, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu.

Je to proto právě Duch svatý, skrze kterého Kristus i po svém nanebevstoupení s námi zůstal tajemně přítomen. Je to Duch svatý, který je Boží silou lásky, která v nás zapaluje svůj žár, a tak svět, aspoň ten lidský, může udržet pohromadě.

Jelikož veškerá Synova tajemná přítomnost na zemi se tak stále uskutečňuje silou Ducha svatého, je i svátost upevnění všeho křesťanského, všeho dobrého Božího v nás lidech jeho specifickou svátostí, onou „pečetí daru Ducha svatého“. Biřmování tak nemá, narozdíl od ostatních svátostí, nějaký svůj specifický účinek než právě toto upevnění.

Upevnění všeho dobrého a křesťanského, hlavně vztahu s Bohem a potažmo s lidmi potřebujeme všichni, protože všichni jsme slabí a křehcí. Biřmování proto není nějakou nadbytečnou svátostí, odměnou za dospělost či svatost. Je naopak Boží pomocí, Božím pozváním pro všechny se aspoň nějak duchovně dospělými stát, chceme-li zrát směrem ke stále větší lásce ve svém vztahu s Bohem a lidmi.

I letos bude, dá-li Bůh, biřmování v naší farnosti o vigilii Letnic, v sobotu 23. května. Modleme se, prosím, také za naše letošní biřmovance. Je jich třináct a Bohu díky za ně.

A pokud ještě někdo tuto svátost nepřijal a je ve věku k přijetí vhodném, kéž třeba dnešní první čtení se pro něj snad stane povzbuzením k této svátosti přistoupit, nebát se jí, nepokládat ji za nadbytečnou. I když už je pokřtěný, jak tomu bylo u samařských křesťanů.

Druhé dnešní čtení bylo z Prvního listu Petrova, z jednoho z takzvaných katolických listů, určených ne nejprve konkrétním adresátům ale rovnou všem. Od samého počátku má tak povzbudit všechny křesťany, ať jsou kdekoli.

Nejprve jsme slyšeli výzvu ke svědectví Kristu, k odpovědi ohledně důvodů naší křesťanské naděje «s jemností a skromností». A pak také, abychom jakoukoli kritiku nebrali hned jako útok. Ale nejprve pečlivě zpytovali svědomí, zda kritika je opravdu pronásledováním pro víru, anebo zda není spíše oprávněná, když jsme «udělali něco špatného».

Petrova slova jsou natolik výmluvná a jasná, že asi nepotřebují žádného komentáře. Snad jen sílu je chtít opravdu slyšet. Sílu, jíž je zase Duch svatý. Ten nabízí sílu promlouvat, obstát a vytrvat. Zároveň odhaluje hřích, dává sílu se obrátit, jak čteme na různých místech evangelia.

Dnešní evangelium bylo opět z Ježíšovy řeči na rozloučenou podle Jana. Vedle povzbuzení «Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání» jsme slyšeli právě příslib Ducha svatého jakožto «jiného Přímluvce» či «Utěšitele», což je dvojí význam řeckého Paraklétos.

Jak víme, dar Ducha je vlastně jediným, který nám Kristus skutečně slíbil, že nám ho s jistotou dá, kdykoli o něj budeme prosit. Aspoň tak to zdůrazňuje sv. Augustin. Ono tomu vlastně nemůže být jinak, když slíbil, že s námi zůstane až do konce světa. Darem Ducha svatého se přeci dává Kristus sám.

V daru Ducha svatého je tak obsaženo vše: Kristova tajemná přítomnost, jeho síla, vše křesťanské, a především Boží láska, její žár a vítr.

Milé sestry, milí bratří, snad i proto jsme si dnes zkusili připomenout svátost biřmování.

My, dávno biřmovaní, abychom sílu této svátosti v sobě rozněcovali a upevňovali, abychom toužili po posílení Krista v nás, abychom se otevřeli jeho přítomnosti. Například vzýváním Ducha svatého, prosbou o projevení se jeho darů, jeho ovoce.

Letošní biřmovanci, aby se na tuto svátost opravdu těšili.

Ti, kteří váhají s jejím přijetím, aby byli v tomto kroku povzbuzeni.

Ještě důležitější, a to se týká všech, je ale toužit po posílení vztahu s dobrým Bohem. Což se děje právě skrze Krista v síle Ducha, jak je i strukturována většina liturgických modliteb.

Ovoce se snad dostaví. Třeba i v tom, o čem jsme četli ve druhém čtení: Ve větší snadnosti, pokoře a jemnosti svědectví Bohu dobrem, v síle vytrvat i pronásledování pro víru a dobro, v síle přijmout oprávněnou kritiku a obrátit se. Což jsou přeci samé dobré a požehnané věci.

stáhnout pdf