Slovo k povzbuzení na neděli 7. června 2026, na 10. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

kdykoli se čte či poslouchá dnešní evangelium, povolání celníka Matouše, možná si mnohý z nás hned vzpomene na onen slavný a krásný obraz jednoho z nejvýznamnějších představitelů nejen italského ale i světového raného baroka, „otce šerosvitu“, Michelangela Merisiho zvaného Caravaggio „Povolání sv. Matouše“. Je z roku 1600 a visí v kostele sv. Ludvíka Francouzského v Římě, například i ti, kteří byli minulé léto na farní pouti, ho mohli vidět na vlastní oči. A i přestože Caravaggiův obraz byl v souvislosti s dnešním evangeliem i v našem kostele připomenut mnohokrát, zkusme se na něj společně na chvíli znovu krátce podívat, odpusťte opakování…

Jak si tedy asi mnohý z nás vybaví, celá scéna je situována do celnice, která připomíná celnici v době vzniku obrazu, stejně tak odění jednotlivých aktérů. Kolem stolu s kupicí peněz uprostřed je v šeru místnosti a různě osvětlenými tvářemi shromážděno několik mužů, zjevně celníků, někteří sedí, jiní stojí. Zprava obrazu, v světle jdoucího odkudsi v pozadí, vchází Kristus, doprovázen patrně svatým Petrem. Pravou rukou a výmluvným gestem ukazuje na jednoho z celníků, na Matouše, který s tázavým pohledem a gestem své ruky dává najevo otázku, zda opravdu on je míněn. Ostatní tak neučiní. Jeden z celníků, zdá se z obrazu, se na Krista podívá s pouhou zvědavostí, jiný s nedůvěrou, dva se na něj nepodívají vůbec a hledí si jen hromady peněž na stole, kterou jeden z nich počítá. Jen Matouš se podívá a ukáže na sebe. Kristovy nohy jsou v tom okamžiku ovšem již v otočce, hlava je zpola se již odvracející, jakoby se Kristus hned vydával zase pryč, jakoby na celníka ukázal již odcházeje.

Jak to bylo dál, známe z evangelia.

Jistě o mnohém by se dalo v souvislosti s dnešním evangeliem i s pohledem na tento krásný obraz rozjímat…

Například (opět) o tom, jak pro renesanci a baroko obvyklá situovanost biblické scény do kulis doby svého vzniku připomíná, že evangelium má být stále živé. Že Ježíšova věc jde, che jít opravdu dál a dál. Že Boží Syn chce stále přicházet do konkrétních životů lidí, do jejich doby a tam, kde skutečně jsou, i kdyby to bylo také někde v celnici. Barokní scenérie obrazu tak, trochu paradoxně, připomíná, že křesťanské náboženství jako jedinečná platforma živého vztahu s Bohem skrze Ježíše ze strany konkrétních lidí v jejich době nikdy nemá být jen muzeem minulosti. A i že křesťanská bohoslužba nemá být proto jen nějakou retropárty. I při vší úctě k tradici a k potřebě to podstatně z ní zachovat. Křesťanství má být ale principiálně něčím stále živým, ve všech dobách i současným v tom nejlepším slova smyslu, a život člověka živě ovlivňujícím.

Celnice a celníci v ní zase připomínají, že Kristus stále přichází za námi lidmi zejména do našich celnic. Bibličtí celníci, respektive výběrčí daní, byli opravdu hříšníky; kolaboranty s Římem, zpravidla zloději vybírajícím víc, než museli, v každém případě zrádci vlastního náboženství a vlastního národa. Celnice je prostředím skutečné mravní periferie, společnosti i života každého jednotlivce. I tam, možná zvláště tam, chce Kristus tajemně znovu a znovu přicházet.

A pak jsou to dva klíčové momenty, evangelia i obrazu.

Zaprvé Kristova otočka. Ztělesňuje určitou letmost Božích dotyků a Kristových navštívení. Možná zvlášť takových, k nimž dochází právě na periferiích, v celnicích, v nichž trčíme my, hříšníci, slabí a křehcí lidé. Je to letmost doteků Božího světla přicházejícího třeba odkudsi z pozadí, v každém případě shůry, jako na obraze. Doteků, které letmo zazáří na periferii našeho nitra, zasáhnou naši tvář, tvar našeho života, náhle a jako paprsky Božího světla ukazující novou cestu; k dobru, k Bohu, lidem, obrácení, nápravě, odpuštění, zadostiučinění, k smíření, k lásce, a tak dále. Ty by člověk, Matouš, neměl propásnout. Měli bychom se zvednout a za nimi jít. Anebo je aspoň uchovat ve své paměti, přemítat o nich, abychom se za nimi vydali třeba později, nejsme-li toho schopni hned.

A zadruhé jsou to reakce jednotlivých celníků, na obraze tak výmluvně Caravaggiem zachycené, respektive vymalované (v evangeliu o nich totiž nemáme nic). Reakce opravdu nejsou stejné. Jak již bylo řečeno, dva z mužů se na Ježíše nepodívají vůbec, jsou zaujati hromadou mincí na stole. Jeden z nich je dychtivě počítá, druhý ho možná kontroluje, má na očích jakési brýle. Z jejich počítání je nic a nikdo zjevně nevyruší. Další se na Krista, jak zračí jeho tvář, podívá opravdu s velkou nedůvěrou, jeho oči to celkem zřetelně ukazují. Poslední se jen na Ježíše s Petrem zvědavě pootočí na stoličce, na níž sedí. Jen Matouš se upřímně a s otevřeností na Krista podívá, přímo do očí, a ukáže prstem na sebe. Jakoby tak na dálku zachytil Kristovu ruku.

Matouš, celník, apoštol, ten, jehož jméno nese celé jedno sepsání evangelia, je nejen na obraze, ale především v evangeliu ztělesněním člověka, který Kristovo navštívení nepropásl a nechal se vyvést ze své celnice. Se svým životem něco Božího, tedy dobrého a smysluplného udělal, nechal ve vztahu s Kristem udělat. Stal se jeho následovníkem a souputníkem, učedníkem a apoštolem, a pak i mučedníkem pro Boží věc. Předpokladem k tomu bylo ale to, co Caravaggjo tak geniálně vmaloval do jeho tváře: Otevřenost. Schopnost vnímat, touha vnímat, aktivní ochota vnímat.

Zní to možná banálně, ale právě otevřenost je jednou z věcí, kterou bychom si z dnešního evangelia mohli odnést. Touhu po otevřenosti. Bez otevřenosti vůči Bohu, ale i druhým lidem, světu, skutečnosti samé, totiž nemůžeme být schopni se s nimi potkat, natož s nimi sdílet svůj život, natož s pomocí Boha a lidí vyjít z celnice, natož Boha nechat, aby s naším životem něco Božího učinil, natož opravdu spolu-žít s lidmi v tomto světě.

Míra naší otevřenosti nebo uzavřenosti je jistě podmíněna mnoha faktory. S lecčím v tomto ohledu toho již třeba mnoho neuděláme. Ale přesto, jako většina toho v nás, je i naše otevřenost aspoň od jisté míry také předmětem naší snahy, naší touhy, a především naší svobody, našeho chtění, naší ochoty.

Prakticky pomoci své otevřenosti můžeme třeba tím, že si ji před každou svou křesťanskou duchovní aktivitou, před každým setkáním s lidmi, v každé životní situaci zkusíme aspoň připomenout. Třeba i vzpomínkou na svatého Matouše na Caravaggiově obraze.

Milé sestry, milí bratří, možná by opět stálo za to si tento slavný obraz najít, třeba si ho vygooglit na internetu, podívat se na něj a chvilku o něm rozjímat. Jako o ilustraci, doslova osvětlení evangelijního vyprávění. A připomenout si, že křesťanská víra má být něčím stále živým, do života a doby každého z nás nově vpouštějícím Boha, Krista. Že žádná celnice, žádná periferie není bez naděje na Boží příchod, možná právě naopak. Že to jsou často letmé záblesky Božího světa, které nás chtějí vyvést a zachránit. Že otevřenost Bohu, lidem a světu všichni potřebujeme. A že se o ni máme i aktivně snažit, s Boží pomocí. Protože všichni jsme nějak na místě Matoušově. Kéž by ne ostatních celníků v obrazové celnici…

stáhnout pdf