Slovo k povzbuzení na neděli 5. července 2026, na Slavnost sv. Cyrila a Metoděje

Milé sestry, milí bratří,

jako každý rok, letos dokonce v neděli, slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Našich „věrozvěstů“. Jak o nich praví krásný, i když ne zcela přesný titul, protože nebyli úplně prvními, kteří v našich končinách hlásali evangelium.

Do složitosti počátků christianizace českých a moravských zemí a do s nimi spojené spleti svatých úmyslů a různých mocenských zájmů Západu u Východu, Francké a Byzantské říše, Říma a Konstantinopole či českých a moravských knížat ale nyní zabíhat nechceme. Chtějme raději na chvíli zaměřit svůj duchovní pohled na Cyrila a Metoděje jako na světce, sice z 9. století, ale jejichž příklad a poselství je aktuální stále…

O řadě momentů z jejich života díla bychom mohli rozjímat. Například o jejich životě, celkem dobře známém. Třeba o tom, jak tito dva řečtí vzdělanci dokázali celé své nadání, veškerou svou vzdělanost, všechny své síly a čas svého života dát do služeb hlásání a předávání evangelia, snaze přiblížit tajemství Boha lidem. Proto odešli ze svého rodného Řecka, opustili domov a šli do zemí neznámých, zčásti ještě divokých a jen s chabými počátky křesťanství. A při tom všem zůstali duší prostými mnichy.

Mohli bychom rozjímat o jejich velkolepém díle. Jak Cyril neváhal vytvořit hlaholici, aby Písmo mohlo být přeloženo do staroslověnského jazyka a v něm hlásáno. O tom, kolik energie museli oba věnovat překladu Božího slova a jeho hlásání.

Mohli bychom zaměřit svou pozornost i na podivuhodné dílo slovanské liturgie, jakési prolnutí byzantské bohoslužby s latinskými prvky.

Či na to, jak se Cyril a Metod snažili, aby křesťanské mravy pronikly do každodenního života, pro což sepsali i kodex křesťanského způsobu života, Zákon sudnyj ljudem.

Anebo bychom mohli rozjímat o Metodějově statečnosti, kterou byla jeho pastýřská služba prodchnuta a doprovázena. Kdy musel, ač samotným papežem jmenován arcibiskupem, čelit nepřijetí, dokonce pronásledování, včetně fyzického uvěznění, a to ze strany samotného (zejména latinského) kléru.

Mnoho se také píše o jejích významu jako „tvořitelů mostů“ mezi křesťanským Východem a Západem, mezi později rozděleným pravoslavím a katolicismem. To už sice spíše souvisí s jejich „druhým životem“, s tím, který je vázán na postupný rozvoj cyrilometodějského kultu; už za doby Karla IV. a zejména toho „slovansky zabarveného“ od druhé poloviny 19. století. Nicméně i toto má základ v jejich životě a díle: Prostě přišli z Byzance na území vlivu Francké říše.

A tak dále…

Zvlášť oslovující na životě a díle svatých Cyrila a Meteděje je neúnavnost ve snaze předat Boží slovo. Vždyť právě tomu věnovali tolik sil. I proto jim jejich „druhý život“ přiřkl právě titul „věrozvěstů“.

Překrásně tento svatý zápal v předání Božího slova vyzpíval sám Cyril ve svém Proglasu, Předzpěvu k překladu Čtveroevangelia: «Vy všichni, kdož svých duší krásu vidíte a milujete a rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby tohoto světa se zbavili a rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha».

A tento moment je velmi aktuální. Nám totiž dnes přijde samozřejmé, že text Božího slova je přeložený, stále znovu překládaný a velmi snadno dostupný. Ať už knižně, či na pár kliknutí v mobilním telefonu, v různých verzích. To je určitě dobře, a Bohu díky za to.

Ale zkusme si položit naprosto jednoduchou a přímo se nabízející otázku, jak často si vlastně v Písmu svatém čteme, jak často o něm rozjímáme… «Jako bez světla radost mít nebude oko patřící na všechno stvoření Boží (…), tak i každá duše bez knih, neznající zákona Božího, zákona Písem duchovního, zákona zjevujícího ráj Boží» pokračuje Cyril ve svém Proglasu.

Jistěže, slovo Písma svatého je slovo Boží ve slově lidském, s jeho podmíněnostmi a omezeními. Není proto dokonalé. Nemůže jím ani být, protože stvoření – a do něj patří i biblický text – není schopno dokonale pojmout celého Boha. Stejně jako ani lidství Kristovo nebylo schopno pojmout celého Boha.

Ale podobně jako nemáme většího Božího zjevení než právě Kristovo lidství, do něhož se vtělilo samo Božství, nemáme ani textu lépe zachycujícího skutečnou zkušenost člověka s Bohem než Božím Duchem inspirovaný text Písma svatého, zejména Nového Zákona. Biblické náboženství, křesťanství přeci primárně stojí na dějinné zkušenosti s Bohem, na Božím zjevení, ne na konceptu či pouhé moudrosti lidské. A Slovo Boží ve slově lidském je lidským, ale Bohem inspirovaným svědectvím této zkušenosti. Lidským svědectvím, skrze které promlouvá Bůh. Ne nepodobně vitráži, jíž prochází světlo.

Proto je dobré si opět připomenout cyrilometodějské volání „slyšte Slovo“: Slovo Boží, slovo Čtveroevangelia, slovo ztělesněného, zliterárněného Slova, Syna, který se stal člověkem, a proto i písmenem, literou.

Milé sestry, milí bratří, možná si z dnešní slavnosti odnesme tedy dvojí:

Jednak povzbuzení Boží slovo, zejména to evangelijní, aspoň někdy číst a také rozjímat. Pomocí k tomu může být známá metafora jídla, potřebného na každá den: Četba textu Písma je v této alegorii podobná nakousnutí, vzetí do úst. Jeho rozjímání v mysli je přežvykováním, převalováním v ústech. Přijetí obsahu přečteného, jeho interiorizace, zvnitřnění vlastním pozřením, spolknutím sousta. Přičemž tak jako jídlo, má i Písmo svou energii a chuť. Energii Boží, sílu dobrou. A chuť, jednou sladkou, jednou hořkou či trpkou, dle toho, zda nás Slovo Boží utěšuje, povzbuzuje, vybízí či kárá.

«Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst… Já jsem chléb života… Vezměte a jezte…» říká Pán Ježíš v evangeliu.

Z pohledu na život Cyrila a Metoděje si můžeme odnést povzbuzení se nechávat Bohem, prostřednictvím Božího slova, aspoň nějak vyvádět z vlastního já. Ne nepodobně tomu, jako se Cyril a Metoděj nechali vyvést z rodného Řecka. Nechme se vyvádět, někdy i vysvobozovat ze své komfortní zóny, ze svých zajetých kolejí, ze svých zabydlených domovů a mikrosvětů. A to vstříc Bohu a druhým lidem, zvlášť lidem potřebujícím naši pomoc. Třeba i někam trochu dál, lokálně, personálně, temporálně či jinak. K čemuž nás Boží slovo, zvlášť to evangelijní, také leckdy volá.

Vždyť Cyril a Metoděj právě z poslušnosti Božímu slovu volajícímu k lásce a k hlásání evangelia vyšli ze svého domova do ciziny, k našim předkům. Po jejich vzoru obnovme svou touhu vycházet ze sebe ven.

A spolu s tím schopnost dávat do služeb dobra své síly a třeba i nadání, máme-li jaké. Což právě bez vycházení možné asi není.

A pro inspiraci si k tomu čtěme v evangeliu. Jako v četbě na cestu, doslova. Nyní třeba i na dovolenou…

stáhnout pdf