Slovo k povzbuzení na neděli 4. října 2026, na 27. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

co dnešní starozákonní a evangelijní čtení spojuje, je obraz vinice, potažmo obraz jejího hospodáře a jejích správců, vinařů.

V prvním čtení z proroka Izaiáše, jakož i v následném žalmu, je vinicí celý Izrael. Zvlášť milou sazenicí je pak kmen Juda, který obývá Jeruzalém, kde je Hospodinův chrám, a jeho okolí, Judsko, srdce Zaslíbené země; po pádu Samaří se stal jediným Izraelem. Hospodin Bůh sám tuto svou vinici vysázel a od začátku s velikou láskou opečovával: «Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou, věž a lis v ní postavil». Ale ona přesto při vinobraní přinesla pláňata trpká, odporná. Proto musí být vydána zpustošení. Tak praví prorok.

Izrael, Juda se při četbě tohoto Izaiášova proroctví měl ve vinici samozřejmě najít, a obrátit se. Měl si přiznat, že často nenese sladké hrozny, život podle Božího zákona, že Hospodinova péče tak přichází nazmar. A že i toto je důvodem řady jeho dějinných útrap, vysvětlením mnohého zlého, co ho stihlo a stíhá. Mnohá zpustošení, která na Boží lid – zvlášť ze strany jeho vnějších nepřátel – přišla a přichází, měl tak Izrael sebekriticky interpretovat jako trest za vlastní hřích, potažmo jako Boží bolestné volání k obrácení.

V evangelijním podobenství je vinicí nejprve také Izrael. I v době Kristově měl být stále Boží vinicí. V centru pozornosti Ježíšova podobenství již ale nestojí vinice sama, nýbrž spíše její vinaři. Těmi jsou nejprve pastýři Izraele, velekněží a starší, učitelé Zákona, jimž je podobenství primárně adresováno: «Ježíš (je) řekl velekněžím a starším lidu» slyšeli jsme. Jim bylo svěřeno správcovství Izraele. Stali se ovšem správci špatnými, neposlouchali služebníky Božího hospodáře, nechtěli přinášet výtěžek, vinici (a její plody) si svévolně přivlastnili. Tak jednali už mnozí jejich dějinní předchůdci, kteří neposlouchali proroky, posílané Bohem-Hospodářem, žili pro sebe, z Boží vinice a na její úkor. Nyní jsou to oni, Ježíšovi posluchači, kteří nejenže také neposlouchají dávné proroky, ale nechtějí přijmout ani samotného syna vinaře – Božího syna, Krista. A nakonec ho také zabijí.

Nicméně vinici si nezachrání, bude jim odňata, Izrael bude zpustošen. Obnovená vinice bude svěřena jiným vinařům, pastýřům Nového Zákona, kteří už budou moci být ze všech národů, kritériem už nebude pokrevní příbuznost, potomstvo Abrahámovo či Leviovo, nýbrž ochota odvádět hospodáři ovoce, sladké hrozny a odevzdávat je v pravý čas. Z vinice Izraele se stane vinice církve.

Takovéto čtení biblického podobenství je asi možné, podobně je četli už staří církevní otcové. Nicméně musíme dát velký pozor na dvě nebezpečí. Jednak taková četba rozhodně nesmí vést k nějakému protižidovskému antisemitismu, jak se bohužel v dějinách církve dělo. A už vůbec nesmí vést k nějaké sebejistotě typu: „Tak, my jsme nyní tou správnou vinicí a my pastýři těmi správnými správci vinice“, jak se bohužel děje pořád.

Naopak. Biblická slova zní vlastně s mnohem větší palčivostí, než byla čtena či adresována uším židovských posluchačů. Vždyť Mesiáš už přišel.

Vinicí nakonec může být vše, co nám lidem Bůh nějak svěřil. Od Kristovy tajemné přítomnosti v křesťanství a církvi, přes životy lidí a ostatních živých tvorů, přes čas života a jeho možnosti až po poslední kamínek našeho mikrosvěta. To vše, včetně naší vlastní existence, nám bylo Bohem svěřeno. Abychom o vše pečovali a aby vše přinášelo sladké ovoce. Všeho toho máme být pokornými a radostnými správci, vinaři. A Boží hlasy, od evangelia až po poslední výčitku našeho svědomí, mohou být oni Boží poslové, Ježíš, kterého k nám Bůh-Hospodář posílá.

Nám, slabým a křehkým lidem, vinařům, byl tak svěřen Kristus tajemně přítomný v křesťanství, depositum fidei, „poklad víry“, jak to nazývali už staří církevní otcové. Byla nám svěřena triáda křesťanské víry, naděje a lásky, bylo nám svěřeno svědectví o Ježíšovi, Ježíšův příběh, evangelium, byly do naší péče svěřeny svátosti. Ne abychom je opečovávali dle svého, měnili jejich význam, přizpůsobovali je sobě, ale abychom je pokorně předávali dál, abychom z nich pokorně žili. Aby to vše – v životě jednotlivců a společenství – přinášelo sladké ovoce světu a Bohu. Abychom se nechali svěřeným křesťanstvím ovlivnit k dobrému. Abychom nezastiňovali Kristovu přítomnost ve světě svým já.

Ještě dříve nám byl ovšem svěřen i náš vlastní život s jeho potencialitami, naše vlastní srdce. Ty jsou sice asi mnohem více nějak v naší moci, ale nakonec nám také byly jen dány, Bohem svěřeny. Proto i o ně – o svůj život, své nitro, své srdce, svůj vnitřní svět – bychom měli pečovat. A to tak, aby naše celá existence přinášela sladké ovoce, aby život s námi chutnal našemu okolí. Abychom byli užiteční. Světu, lidem i Božímu království na zemi. S Boží pomocí.

Byli nám také nějak svěřeni i lidé kolem nás, především skrze naše vzájemné vztahy, jejich možnosti. Samozřejmě ne jako majetek, ale jako vinice, ve které se máme šetrně pohybovat a k jejímuž zdaru, rozkvětu máme pomáhat. O kterou se máme zajímat a případně i nějak starat, pokud je toho třeba a je to zrovna naším úkolem. Jeden druhému jsme byli nějak svěřeni, když už jsme se v životě potkali.

A konečně nám byl svěřen i kousek světa, místo a čas, ve kterých se náš život odvíjí, příroda, jejíž jsme také součástí. Abychom nežili bezohledně, ale ohleduplně, dokonce abychom prospívali, aby po nás něco sladkého ve světě zůstalo, aby naše stopa ve světě, včetně té enviromentální, byla dobrá, sladká a užitečná. Abychom nežili jen pro sebe a na sebe, nestali se kořistníky prostoru a času, ale byli pokornými správci svěřeného. A tak dále.

Přičemž u všeho toho – a mnohého dalšího – možná někdy více než o kvantitu jde o kvalitu. Více než o délku našeho života, jde možná o jeho chuť, více než o výkony jde o laskavou a pokornou snahu. A tak dále.

K tomu všemu a k mnohému dalšímu, k péči o svěřené, zdá se, nás volá evangelium, onen jedinečný Boží posel, jedinečná Synova přítomnost, Boží hlas volající k uším nás, slabých a křehkých vinařů…

Milé sestry, milí bratří, včera večer to bylo 800 let od smrti svatého Františka, od jeho transitu, odchodu k Pánu. František tak vážně dokázal slyšet a žit evangelium, že si mnozí jeho současníci mysleli, že se v něm na zem navrátil sám Kristus. František svým životem tak ochutil svět, že dodnes je jedním z nejoblíbenějších a největších světců. František věděl, že vše je nám Bohem jen svěřeno, že jeho pokora dodnes oslovuje.

Zkusme se jím, Františkem z Assisi, nechat oslovit jako Božím hlasem, který říká, že evangelium je nám lidem možné vzít vážně a žít je. I když to asi nedokážeme jako svatý František a i když patrně nejsme povoláni k tak radikální formě následování jako on, přesto to stále znovu zkoušejme, aspoň v tom nejpodstatnějším: Ve víře, že vše nám lidem bylo Bohem nakonec jen svěřeno, abychom o to pečovali, v naději, že nám všem Bůh nabízí svou pomoc a že to má smysl, a v lásce, která má být důvodem a cílem všeho našeho žití a snažení, protože jako jediná opravdu ochucuje svět, přináší sladké a chutné plody.

A svatý František dodnes chutná…