Slovo k povzbuzení na neděli 18. října 2026, na 29. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

«dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu» je dalším z velmi známých, mnohokrát komentovaných a interpretovaných Kristových výroků…

Je Ježíšovou rekcí na léčku ze strany farizeů: «Farizeové se uradili, jak by ho chytli za slovo… Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl». Na jedné straně denáru byla totiž vyražena podobizna císaře Tiberia, na rubu vyobrazení římského velekněze s císařovnou-matkou. Placení daně císařovi, římským okupantům, tak mohlo být chápáno nejen jako zrada židovského národa, ale dokonce jako modloslužba. Na druhou stranu placení daní patří ke světské spravedlnosti, a Římané je také kontrolovali. Proto ať by Pán Ježíš odpověděl tak či onak, vždy by to to bylo nějak špatně. Buď by byl označen za zrádce židovského monoteismu a národa, za modloslužebníka a kolaboranta, anebo za buřiče a nepřítele impéria.

V Kristově odpovědi je ale patrně skryto mnohem více než jen nějaká obratná diplomatická formulace, která Ježíšovi umožnila nenechat se chytit do nastavené smyčky. Stala se přeci součástí evangelia. A její základní myšlenka – dávat Bohu to boží a císařovi, světskému vládci či světu to jejich – navíc několikrát zarezanovala i v dalších novozákonních spisech a mnohokrát v následné křesťanské tradici.

Velmi podobnou formulaci slyšíme například v Listě Římanům: «Dávejte každému, co mu náleží: komu daň, tomu daň; komu poplatky, tomu poplatky; komu bázeň, tomu bázeň; komu čest, tomu čest». O povinnosti ctít krále čteme třeba v Prvním listě Petrově: «Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte».

Na druhou stranu například apokryfní Tomášovo evangelium, vznikající před rokem 200, tedy v době pronásledování křesťanů v impériu, interpretuje pokyn dávat Bohu to Boží a císařovi to císařovo již ve smyslu, že Boží Bohu je poslušností jeho přikázáním, a proto má přednost před císařovým císařovi, takže křesťan nesmí plnit takové povinnosti vůči císaři, jež by byly v rozporu s Božími přikázáními, například nesmí císaři vzdávat náboženskou úctu, připojit se k jeho kultu.

Podobně byla Ježíšova slova povětšinou interpretována i v následných dějinách. Křesťan sice má oprávněné povinnosti i vůči světským vládcům a společnostem, jichž je součástí, má je plnit, ovšem jen tehdy, pokud tyto nejsou proti evangeliu.

I to lze patrně v Kristových a Pavlových či Petrových biblických slovech číst. Ale možná přeci jen ještě něco víc, něco obecnějšího. Třeba fakt, že naše dávní, naše jednání se má řídit potřebami našeho okolí, Boha a císaře řekněme, nejen námi samotnými. «Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest» čteme dál u sv. Pavla v Listě Římanům. Tedy dávejte všem a všemu, co jim náleží, co je respektuje a co oni potřebují: Bohu to Boží, císařovi to císařské, druhým lidem, životu kolem sebe, flóře, fauně, přírodě, světu, věcem, prostě všem a všemu to jejich, to, co je pro ně správné.

«Nebuďte nikomu nic dlužni, než vzájemnou lásku» píše sv. Pavel hned o verš dál. Láska přeci respektuje a dává štědře. Bohu, co přísluší Bohu, císaři, co císaři. Člověku, tvorům, světu, společnosti, všemu to jejich. Nakolik je to v jejích možnostech.

Spravedlnost a láska, ani jejich forma a uskutečňování, tak nemají být primárně určeny tím, co o Bohu, tvorech a věcech soudíme my, jakou hodnotu jim přiřkáváme či do nich vkládáme, ani naším chtěním či nechtěním v dané situaci. Ale jimi samotnými, jejich potřebami zde a nyní, jejich přirozeností, hodnotou, jakou mají. Bůh jako Bůh, člověk jako člověk, svět jako svět. Něco takového zní možná docela samozřejmě, ale možná tak samozřejmým není…

Vždyť jak často – v teorii i praxi – má člověk tendenci mírou svého jednání činit především sebe, svůj názor, svůj aktuální náhled, pocit. Více než skutečnost kolem sebe, než ty druhé. Více, než aby pokorně a poctivě hledal ve světle evangelia, co Bůh od nás právě teď žádá a co lidé a svět kolem nás opravdu potřebují.

«Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu» nám tak množná také připomíná, abychom se snažili svým jednáním reagovat na to, kým a čím tvorové a věci skutečně jsou, ptali se na jejich aktuální i trvalé potřeby. A odpovídali na ně účinnou láskou. Která chce dávat vše, co našemu okolí náleží, a ještě štědře víc: Chce prospívat a pomáhat.

Jinými slovy, normou jakékoli skutečné lidské etiky by měla být předně skutečnost sama. Ne tedy naše názory, náhledy, příslušnosti, pocity či přání, předporozumění. A už vůbec ne nějaké ideologie, tím méně nějak zvrácené. Na skutečnost a její potřeby má člověk reagovat, a to láskou.

Bůh a Boží věci mají hodnotu samy v sobě, a to Boží, absolutní. I každý člověk má svou hodnotu sám v sobě, a to bez ohledu na to, co si o něm myslíme, jak nám je či není sympatický, co do něj projikujeme. Podobně zvířata, svět a věci kolem nás, společnost.

Naší první otázkou by tak mělo být, co oni a ony jsou, a druhou, co oni a ony potřebují. Odpovědí by měly být naše činy lásky.

Rozpoznat vše v konkrétní situaci pochopitelně není vždy snadné. A něco dobrého chtít učinit, angažovat se v prospěch Božího království, druhých a světa také ne. Někdy to navíc není možné, aniž by se člověk nějak i zašpinil, třeba i pochybil, chce-li nějaké větší a důležitější dobro opravdu vykonat. „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“, se říkává. Ale i to ke snaze dávat to Boží Bohu a císařovo císaři, Bohu, lidem a světu to jejich, naši dlužnou lásku, někdy prostě patří. Vzít na sebe trochu špíny může tak být součástí opravdové lásky…

Milé sestry, milí bratří, zkoušejme tedy dávat, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. Dávejme lásku, kterou jako jedinou jsme Bohu, lidem, tvorům i celému světu kolem sebe dlužni. Ovšem lásku, jež se se neřídí primárně námi samotnými, ale tím, co chce po nás Bůh a co od nás lidé, svět, doba, společnost a skutečnost se svými okolnostmi potřebují. A také žádají. V tom je ostatně skrytá celá morálka. Nejen ta křesťanská, ale všelidská, lidská, snad i nějak boholidská…