Slovo k povzbuzení na neděli 1. listopadu 2026, na slavnost Všech svatých

Milé sestry, milí bratří,

jak se každoročně připomíná, dnešní slavnost je oslavou všech svatých všech dob, kteří již došli plnosti spásy a jsou v nebi. Začala se slavit již někdy ve 4. století, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu. Nejprve na křesťanském Východě jako svátek všech mučedníků, od 7. století podobně i na křesťanském Západě. Od 8. století na Západě se pak začala vnímat jako oslava nejen svatých mučedníků, ale jako svátek úplně všech svatých, tedy jako oslava noho «velikého zástupu, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků», zástupu stojícího před trůnem Beránkovým a vzdávajícího mu dík za záchranu. Jsou v něm všichni, kteří ve svém životě následovali Beránka, poznali ho a zamilovali si ho, nechali se jím spasit a vybělit svůj šat jeho boholidskou krví. Jak viděl vizionář Jan.

Do tohoto zástupu, věříme, ovšem patří i ti, kteří Krista-Beránka za svého pozemského života nemohli z různých důvodů poznat. Ať už proto, že žili v době před Kristem, anebo i po něm nedošli víry v něj. Ale přesto ho milovali, aniž ho znali. V nebi jsou, protože si zamilovali Boha, jak uměli, tím, že si zamilovali dobro, které je vždycky nějak Boží.

Do nebeského zástupu všech svatých konečně patří i ti, kterým se pozemský život sice nějak zamotal, neprožili ho zcela dobře, nemilovali vždy a všechny. Ale litovali toho, přijali Boží odpuštění. A láskou třeba i stihli přikrýt množství svých jiných hříchů. Zemřeli smířeni s Bohem i lidmi. Doufáme, že i ti došli plnosti spásy, blaženého patření na Boha.

Dnešní svátek je tak oslavou všech spasených všech dob. Nejen církví slavnostně kanonizovaných, ale i všech ostatních, mnohých, křesťanů i nekřesťanů, o jejichž svatosti ví jen Bůh. A třeba ještě jejich nejbližší okolí. Slavíme všechny, kteří byli předobrým Bohem uznáni – ať již „hned“ po smrti anebo „po“ dočištění v očistci – hodni nebe. Bůh je svou milostí různými cestami do nebe dovedl, oni tuto milost nějak přijali, nevzpírali se jí, nechali se jí vést. Nechali se nadchnout dobrem. Ať už po celý život, po jeho část, anebo aspoň v rozhodující chvíli odchodu z něj.

Dnešní slavnost nás se všemi těmito svatými – s „církví nebeskou“ – duchovně a liturgicky spojuje. A dává nám je za příklad.

Pohledem k nim do nebe nás chce i povzbudit. Ne nepodobně jako apokalyptik Jan chtěl povzbudit čtenáře svého Zjevení: Ve víře, že věčnost je. Že je plností radosti, že smrt nemá být počátkem nicoty, nýbrž přechodem do světa Božího. Že nebe není jen projekcí a zbožným přáním, můžeme-li zahlédnout ty, kteří do věčnosti již došli. A že nebe je otevřené.

Zároveň nám tento pohled do nebe připomíná, že svatost je něčím skutečným a možným, něčím, oč bychom s Boží pomocí, i navzdory svým slabostem a pádům, měli aspoň nějak usilovat. Nejlépe v celém svém životě, nebo aspoň v té jeho části, kde to nyní s Boží pomocí aspoň nějak dokážeme.

Ano, svatost je především vlastností Boha. Jakožto absolutního Dobra a jakožto toho Jiného, od světa odděleného. Což je etymologií jak hebrejského kádóš, tak latinského sacer; obě slova označují svatost Boha. Skutečně svatý je totiž jen Bůh. A Ježíš, vtělený Boží Syn, jak nám o něm vypráví evangelium. A Svatý Duch.

Lidská svatost tak může být vždy jen nějakým nepatrným podílem, účastí na této svatosti, následováním Ježíše z evangelia, necháním se vést Duchem Svatým. Je jednou z tajemných přítomností svatého Boha ve světě a v čase. I proto jsme ke svatosti povoláni všichni…

Lidská svatost spočívá především v reálné dobrotě člověka. Ta začíná v srdci a ústí, propisuje se do slov a činů. Spočívá i ve snaze způsobené zlo napravit, zadostiučinit láskou. Je svatostí světců i kajícníků.

Lidská svatost je tak také nějak jiná, oddělená od světa, ne úplně nepodobně té Boží. Sice je v tomto světě, má svět ráda, nevyvyšuje se nad něj, ale přeci jen v něm leckdy vypadá jako úplné bláznovství. Nějak tak, jak toto Boží bláznovství zachytila Ježíšova blahoslavenství.

Verba docent, exempla trahunt („slova učí, ale příklady táhnou“) je staré známé latinské úsloví. Lepší než o svatosti teoretizovat je se podívat do onoho janovského «zástupu, který by nikdo nespočítal». A možná nemusíme jen do nebe, ale také i kolem sebe…

Pro mne, mohu-li se odvážit to říci, jsou asi největšími příklady svatosti takoví lidé, kteří jsou skutečně hodní. Ne na oko, ne falešně, ne karikaturně, nebo je pro své sebeuspokojení či jen pro svou spásu. Anebo pro lepší pocit. Jsou to lidé, kteří jsou hodní opravdu, tedy pro ostatní. A když jsou k tomu navíc upřímně zbožní, tím lépe.

Jsou to lidé, kteří se snaží pomoci tam, kde je toho potřeba. Obětavě a nezištně, reálně a proaktivně. I těm, kteří si pomoc ani nezaslouží. Kteří tak činí i bez potlesku, bez nároku na odměnu či kariérní postup. Nejlépe téměř neviditelně, nenápadně, pokorně, bez vlastního podpisu. Ideálně jen tak, spontánně. Leckdy i za cenu vlastních ztrát a obětí, za cenu vlastního vyčerpání, na úkor sebe.

Hodní lidé jsou všichni ti, kteří se upřímně jakkoli nasazují k prospěchu ostatních lidí, živých tvorů a světa, kteří nežijí jen pro sebe a na sebe, nýbrž pro-existují. Ti všichni jsou nějak svatí. A to jak ve viditelné církvi, tak i mimo její hranice. Dohromady ale tvoří tu důležitější církev, církev neviditelnou, budoucí církev nebeskou, onu obec Boží, civitas Dei.

To neznamená, že tito svatí jsou bez chyb a dokonalí, to ani nejde. Ale skutečná dobrota u nich prostě převažuje nad zlobou, dobré emoci nad zlými, svaté snahy nad hříšnými. Jejich leckteré hříchy nejsou pak povětšinou ani ze zloby, ale spíše ze slabosti, křehkosti, nevědomosti, nebo dokonce z lásky. A pokud něco zlého vědomě učiní, jsou schopni to nahlédnout, napravit, snažit se zadostiučinit. Chtějí mít rádi i své ne-přítele, a tak jsou nějak svatí, božští.

Hodnost, dobrota lidí má tak určitě mnoho podob, mnoho forem, intenzit a zaměření, mnoho barev, mnohem víc, než mají ty různobarevné gladioly ve váze před křížem. S dětmi jsme si na náboženství promítali oltářní obraz (z Landauer Altar) Albrechta Dürera. Protože na něm snad zachytil všechny kategorie světců v nebi, od andělů kolem Trojice, přes starozákonní postavy, křesťanské panny mučednice, vyznavače, učitele církve až po prosté kajícníky. Stojí za to si obraz třeba vygooglit a porozjímat, jak opravdu všichni jsou zváni ke svatosti, k tomu být hodnými, dobrými a užitečnými, ne pro sebe, ale pro lidi kolem nás, pro svět.

Milé sestry, milí bratří, pokud nás naše křesťanství nevede k tomu, abychom byli hodní, pokud nás náš vztah s Kristem neproměňuje k větší dobrotě, ke snaze o ni, anebo abychom aspoň zadostiučinili dobrem za zlo, které jsme kdy spáchali, je něco velmi v nepořádku s námi. Protože Bůh je, a je svatý, stejně tak Ježíš a Svatý Duch. A po lidsku i všichni ti, kteří jsou v nebi. A ti, kteří do něj putují, ať už něm vědí nebo ne…