Slovo k povzbuzení na neděli 8. listopadu 2026, na 32. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

s blížícím se koncem liturgického roku opět začínají biblická čtení zacilovat naši pozornost na témata eschatologická a apokalyptická: o konci světa, o smrti člověka a o skrytých Božích tajemstvích.

Ve druhém čtení z Pavlova Prvního listu Soluňanům, nejstaršího novozákonního spisu, jsme dnes slyšeli v tomto ohledu útěšná slova. O údělu Božích, Kristových přátel, kteří již prošli smrtí: Jsou u Boha, jejich život pokračuje v Bohu, jen jejich těla budou ještě dovzkříšena, nemusíme pro ně truchlit jako ti, kteří nemají naději. A můžeme se odvážit doufat, že tato slova platí nejen o křesťanech, ale o všech Božích přátelích, o všech (v Božích očích) spravedlivých, o těch, kteří Boha milovali, aniž ho znali, protože si zamilovali Dobro.

V evangelijním úryvku podle Matouše zaznělo první ze tří velkých závěrečných Kristových podobenství o konci života a posledním soudu: O deseti pannách, pěti prozíravých a pěti pošetilých. Rozhodujícím se stal nakonec olej, který ty prozíravé měly do zásoby, ale neměly už na rozdání pošetilým.

V prvním čtení bylo toto podobenství předznamenáno krásným hymnem o moudrosti ze stejnojmenné deuterokanonické starozákonní knihy, patrně nejmladší knihy Starého Zákona vůbec: Svou moudrost Bůh nabízí každému člověku, jen ji hledat a najít.

Zůstat bdělým, čekat pokorně na příchod Pána, a především snažit se nasbírat do zásoby olej Boží milosti, lásky a dobrých skutků, a to i pro případ pozdějšího usnutí; i v tom spočívá pravá moudrost, ta Boží, převyšující chytráctví světa.

Moudrost je jednou z nejkrásnějších věcí, veličin či mohutností, kterou si jen můžeme představit a přát. Je jedním ze synonym svatosti a předpokladem prospěšnosti. Je zobrazována jako krásná žena, podobně jako ostatní ctnosti, je z nich však asi nejkrásnější.

Moudrost je první ze čtyř kardinálních, už antikou opěvovaných ctností. Je schopností poznat, co věci a osoby jsou, co se děje, je schopností vhledu a tušení (jako skutečná fronésis). Je schopností rozeznat, co je skutečně a co je pro lidi a svět skutečně dobré.

Moudrost (sofia) je proto předpokladem ostatních ctností. Bez moudrosti, říká už stará filozofická tradice, není možné vlastně nic pořádného. Moudrost poznává skutečnost a její potřeby. Statečnost (andreia) je pak síla poznané dobro vykonat. Uměřenost (sofrosyné) zbavuje neúměrných emocí a rozhodnutí znemožňujících vášní. A spravedlnost (dikaiosyné) je schopnost správného vykonání poznaného. Moudrost je tedy začátkem, statečnost silou, uměřenost pomocí a spravedlnost cílem všeho lidského snažení, má-li toto být aspoň nějak zdařilé. Moudrost je ctností, arété, schopností volit vždy to „lepší“, laskavější, užitečnější. Učili už staří…

Moudrost ale není jen lidskou ctností, jakousi součinností schopností a snah každého jednotlivého člověka. A není jen v člověku. Moudrost je předně Božím řádem ve světě, je Boha odleskem, vše proniká a všemu dává mu smysl. Proto je také poznání moudrosti vždy i čímsi posvátným, vzbuzujícím chvění, fascinujícím. Moudrost je transcendentní veličinou. Má v sobě cosi Božského, nadpozemského.

Podobně vnímala moudrost i starozákonní mudroslovná literatura. Ač je moudrost v očích starozákonního svatopisce stvořená, přesto mám mezi všemi stvořeninami určité provenství. U Boha byla totiž dříve, než on stvořil svět, Bůh si s ní hrál ještě před stvořením světa. Je to moudrost, která dává světu jeho dobrý (Boží) řád, neboť ona, Boží moudrost, je strůjkyní všeho. Člověku je dáno Boží moudrost hledat a mít na ní podíl, moudrost se chce nechat člověkem nalézt, sedí u jeho dveří, touží, aby ji člověk nalezl a sáhl po ní, nechal se jí naplnit. Když to učiní, stává se moudrost jeho největším pokladem, neboť pomáhá člověku rozeznat dobro od zla, činí z lidí Boží přátele a uvádí je do Boží blízkosti. Tak krásná je už starozákonní moudrost, moudrost Boží nabídnutá člověku. Tak ji reflektují sapienciální starozákonní knihy, tak zrale moudrost už nejmladší starozákonní svatopisec zakoušel.

V Novém Zákoně je největší moudrostí – tou, která byla u Boha dříve, než stvořil svět, ovšem nestvořenou, z Boha zrozenou moudrostí – sám Boží Syn. Moudrostí je i Duch svatý jakožto Boží živoucí síla vše pronikající.

Syn přišel na zem jako Kristus, Mesiáš, Pomazaný, v síle Ducha. Ve svém lidství ztělesnil skutečnou Boží moudrost, tedy Lásku, a lidskou moudrost uvedl k dokonalosti. Vyvrcholením korelace obou moudrostí se stal kříž.

Pravá moudrost Boží je tak v tomto světě vždy i nějak moudrostí kříže. Poznávat pravdu a chtít dobro bez kříže totiž leckdy opravdu možné není. Proto se pravá moudrost, zvlášť přejde-li v čin, mnohdy jeví jako bláznovství. «Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kteří hynou. Těm však, kteří spějí ke spáse, je mocí Boží… Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit bláznovskou zvěstí ty, kdo věří… My jsme blázni pro Krista» říká svatý Pavel v Prvním listě Korintským.

Odráží-li se Boží moudrost, a to i ta kříže, ve všem stvořeném, pak není divu, že kříž je i konstantou všeho jsoucího, vše v soběnese odraz moudrosti kříže. Což dává snad určité vysvětlení utrpení a konečnosti všeho stvořeného. Má-li být Boží moudrost, a to i ta kříže. pramenem a vrcholem moudrosti člověka, musí být kříž konstantou i každé lidské moudrosti. Což připomíná, že dobro, pravda a správné jednání, a především skutečná láska s sebou nesou i kříž.

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom znovu zatoužili po moudrosti, zatoužili, aby naše lidská moudrost, ta přirozená, byla nadpřirozeně kultivována moudrostí Boží.

Jsou dvě místa, kde se Boží moudrost člověku zvlášť nabízí:

Zaprvé je to Ježíšův obraz v evangeliu. Moudřejší text než evangelium – ne formou (takových je moudřejších spousta), ale obsahem – totiž nemůžeme nikdy najít.

A pak hlas srdce, niterné volání k dobru každého člověka: «Vždyť sama (moudrost) obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni…, sedí (jim) u dveří…, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jí vychází vstříc… dává se nalézt těmi, kdo ji hledají» jsme dnes slyšeli.

Rozpoznaná, přijatá a žitá Boží moudrost, včetně moudrosti kříže, je nejspíš základem onoho oleje v lampičce života. Nejen pro poslední soud, ale už i pro tento svět, pro jeho světlo. Nejenom pro nás samotné, ale třeba i pro ty, kterým by se ho uprostřed noci nedostávalo.