Slovo k povzbuzení na pátek 12. února 2021, pátek 5. týdne v mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

třetí kapitola knihy Genesis před námi rozevírá veleznámý příběh o hříchu prvních lidí a jejich následném vyhnání z ráje. Samozřejmě, že jeho detaily – jako u celých pradějin prvních jedenáctí kapitol První knihy Mojžíšovy – máme číst především jako jednotlivé prvky celistvého obrazu o podstatě hříchu, o původu mravního zla mezi lidmi a důvodu porušenosti lidské přirozenosti. Je to obraz zcela pravdivý, vždyť je součástí Božího slova, je Bohem inspirovaným vysvětlením, jak to vlastně s člověkem a jeho porušeností hříchem je. Proto celek vyprávění i každý jeho moment jsou opět hodny naší pečlivé pozornosti…

Biblický příběh ostatně zjevuje, co se stalo i obsahem samotného jména pro hřích, samotného slova „hřích“. Už hebrejské cha´at ale ještě výrazněji řecké hamartía znamená, vyjdeme-li už pouhé z etymologie, něco jako „minutí se cílem“ či „ztracení (se)“. Odtud pak „hřích“ či „chyba“. A to je geniální intuice, protože hřích v biblickém chápání je skutečně minutí se cílem (minutí se s Bohem), pochybením, odchýlením se člověka od správné cesty (poslušnosti Bohu), narušením vztahu k Bohu i k druhým lidem, „infekčním“ narušením („poroucháním“) lidské přirozenosti.

To tedy nějak už zjevně tušili naši předbibličtí předci, když hřích začali takto pojmenovávat, to potvrdilo i Boží zjevení, příběh o hříchu prvních lidí, pravozoru (archetypos) a prvovzoru (prototypos) všech našich hříchů.

A opravdu není až tak podstatné, zda se jednalo o jeden hřích (nějakého) prvního páru, učiněný v jednom jediném dějinném okamžiku, anebo o proces, který se udál někdy na úsvitu lidství, v počátcích antropogeneze, kdy člověk začínal být – jsa Bohem tak tvořen – člověkem. Podstatné je, že tento hřích je na počátku všeho lidského hřešení, „otevřel bránu a stavidla“ mravnímu zlu pro celé lidské pokolení, proto se stal zdrojem a vzorem pro všechny další hříchy. Jezení ze stromu poznání dobrého a zlého, přivlastnění si práva určovat, co je a co není dobré, zbožštění sebe samého, vzpoura proti Bohu, se stalo hříchem vpravdě prvotním (peccatum originale originatum).

Co nám však přesněji dnešní biblický obraz říká?

V prvé řadě to, že prvotní impulz k hříchu přichází vlastně zvenčí, od ďábla, ne z nitra člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobě. Je to proto, že Bůh stvořil člověka jako mravně dobrého. Ďábel je zobrazen jako «had, nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal». Už tato jeho podoba ho charakterizuje: Je nebezpečný, skrývá se, zaútočí zezadu, není snadno odhalitelný a už vůbec ne chytitelný, jeho jed vstříknutý na jednom jediném místě, zpravidla na nohou, které člověka spojují se zemí, je schopen otrávit celý organismus. Ďábel (z řeckého diabolos, „roztrhač“), satan (z hebrejského sátán, „nepřítel“), padlý anděl – a nechme nyní stranou nyní různé výklady jeho tajemného původu, tajemného pádu andělů – se snaží člověka od Boha – více nebo méně – odtrhnout, což se mu na začátku dějin také podařilo. A daří se mu to stále, a to stále podobným způsobem.

Polopravdou. Téměř letmo, znenadání, jakoby z ničeho nic nadhodí had ženě: «Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?». Už to je jen polopravda. Bůh skutečně řekl, že lidé nemají jíst ze stromu, ale že nemají jíst jen z jednoho, ze stromu poznání dobrého a zlého, z ostatních, zejména ze stromu života, jíst mohli. Žena proto odpovídá pravdivě, když oponuje: «Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte». Ale to na ďábla nestačí, začátkem tragédie je, že se s hadem vůbec pouští do diskuze, ďábel je mnohem vychytralejší než člověk.

To se také záhy ukáže, ďábel naváže na pravdivou odpověď ženy další lstí. Jednak nechá v ženě vzklíčit pochybnost, zda Bůh je vlastně dobrý, když něco takového zakazuje, zda tím člověka vlastně zbytečně neomezuje, zda vlastně není tyranským bohem. A pak že vlastně nemusí být až zas takovou tragédií ze stromu pojíst, ba naopak. Zahraje na základní „struny“ lidské duše: Ovoce začne žena vnímat jako «chutné k jídlu», po kterém touží naše nižší tělesné vášně (touhy nejnižší části duše, epithymétikon). Jako «lákavé na pohled», což těší zase naše vyšší tělesné vášně (touhy vyšší části duše, thymoides). A jako slibující «poznávat jako Bůh», slibující otevření očí a moudrost, po čemž touží naše duchové vášně (nejvyšší části duše, logistikon).

„Chtít být jako Bůh“, zbožštit sebe sama anebo nechat se zbožštit (ďáblem) je základním pokušením, základem všech pokušení člověka.

A žena se nechá zmanipulovat. A aby v tom nebyla sama, aby nezůstala ve zlu sama, strhne s sebou i svého muže: «A proto si z něho (ze stromu poznání dobrého a zlého) utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl». A zase nemusíme rozjímat o tom, čí vina byla větší, ani staří církevní otcové tuto otázku uspokojivě nerozluštili…

A co se stane?

«Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí». Tomu můžeme rozumět (přeci) ve vícero smyslech: Nejen jako probuzení nezřízené žádostivosti (concupiscentia), ale také jako ztrátě důvěry. Po hříchu se muž a žena již nemohou před sebou cítit bezpečně, stali se jeden druhému a navzájem skutečně nebezpečnými. I proto se musí chránit šatem, zvlášť na nejzranitelnějších místech. A chápejme je tělesně, duševně i metaforicky.

«Když slyšeli hlas Hospodina, Boha, který se procházel v zahradě při denním vánku, skryl se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem mezi stromy v zahradě». Člověk po hříchu začne zakoušet do té doby nepřítomnou a neznámou emoci: Strach z Boha. Z toho důvodu se snaží před Bohem skrýt, učinit to nejabsurdnější, co může.

Před Bohem se nelze skrýt, ač se o to člověk může všemožně snažit. Bůh – naštěstí – člověka vždy vyhledá a chce ho přivést zpět k sobě, k nápravě usvědčením z hříchu (jak budeme rozjímat, dá-li Bůh, zítra)…

Kéž bychom dokázali biblický obraz o prvotním hříchu vždy znovu a znovu číst i jako obraz, pravzor a prototyp všech svých vlastních pokušení i hříchů. Kéž bychom si z Božího slova byli otevření vzít ponaučení, jak právě hřích – spočívající nejhlouběji ve zbožštění sebe samého – ničí člověka a jeho vztahy, s Bohem i druhými lidmi. A možná také povzbuzení, aby se nynější doba těžká doba pandemie nestala osidlem, v níž bychom ztratili svou bdělost a nechali se snadněji ďáblem zmanipulovat ke vzpouře proti Bohu a dobru, k tomu „chtít být bohy“. Naopak, pandemie má šanci nám nově ukázat, že Bohem opravdu nejsme…

stáhnout pdf