Slovo k povzbuzení na čtvrtek 25. prosince 2025, Narození Páně – za svítání / ve dne

Milé sestry, milí bratří,

leckdo může mít pocit, že o vánočních svátcích se na nás chrlí až neuvěřitelné množství slov; o smyslu Vánocích, jejich prožívání či poselství. To samozřejmě asi není špatně, zejména jsou-li to slova aspoň nějak dobrá a pravdivá, člověk taková slova potřebuje slyšet.

Ale Vánoce by zároveň měly být spíše o mlčení. Vždyť Mesiáš se narodil v noci, tiché noci, kdy všechno spí, narodil se jako malé křehké dítě, které ještě nemluví, je nemluvnětem. Nemáme v evangeliu žádné slovo Marie či Josefa z Betléma, vůl a oslík jsou také němými zvířaty. A pastýři, kteří k narozenému Ježíšovi jako první přišli, dozajista nebyli také žádnými rétory.

Je sice pravda, že «Slovo se stalo tělem», aby skrze Ježíše promluvilo. A stejně tak je pravda, že evangelium, i to o narození Páně, je také lidskou mluvou. Přesto by trocha mlčení nám lidem, zejména o Vánocích, u Betléma, u Božího dítěte, před Bohem a světem neuškodila. Abychom se naučili naslouchat, pokorně naslouchat Božímu mluvení. Ale i mluvení lidí, mluvení světa i života jako takového.

Když jsem se včera snažil si aspoň nějak připravit toto vánoční kázání, měl jsem pocit, že by se opravdu mělo spíše mlčet, nechat promlouvat bohoslužbu a Betlém. A moc raději nemluvit, možná nakonec neříkat vůbec nic. Vždyť vánoční evangelium a vánoční bohoslužba jsou výmluvné dost. Což, domnívám se, pořád platí.

Jenže jsem si ke štědrovečerní večeři pustil své oblíbené rádio. Zrovna běžela repríza svátečního vánočního vydání Názorů a komentářů, tentokrát formou kulatého stolu několika křesťanských myslitelů, kteří odpovídali na otázky moderátora. Mezi nimi byl i filozof Daniel Kroupa. Mimo jiné se snažil říci pár slov o teologickém smyslu Vánoc a pak také odpovědět na otázku, co by snad mohl poradit těm, kteří se cítí být sami. Co říkal, nebylo asi něco až tak nového, naopak, on sám jako věřící křesťan k těmto věcem ani určitě nechtěl říci nic nového. Ale jeho odpovědi mi přišly oslovující. Přišlo mi dobré, že zazněly. Možná stojí za to si i celý pořad na Českém rozhlase Plus poslechnout (odpusťte nevyžádanou a neobjednanou reklamu).

Co se tedy Daniel Kroupa pokusil zdůraznit na tajemství Vánoc a na jejich poselství? Vlastně základní teologickou pravdu, která by nám zejména o Vánocích měla zřejmější, neboť je to právě narození Páně, jež otevírá před člověkem křesťanský obraz Boha, který je Božsky nový a Božsky jiný: Obraz Boha, který se narodil jako bezmocné Dítě, Boha, který se liší od mocných antických božstev, Boha, který chtěl být takto křehce bezmocný tváří v tvář člověku. Je to „úplně jiný typ božství“ než třeba to antické, podotkl Daniel Kroupa.

Ano, je to jistě zjednodušená formulace, ale něco takového nám Vánoce přeci opravdu říkají: Bůh v Ježíši Kristu, který se narodil jako bezmocné dítě v chlívě a zemřel jako poslední zločinec na kříži, se ukázal jako absolutní láska, která v tomto světě musí také trpět. Vždyť sotva se Ježíš narodil, byl pronásledován, Josef ho musel ukrýt v Egyptě. Bůh i po vtělení zůstal všemohoucím Bohem, z toho nic jako Bůh ztratit nemohl. Ale možná právě proto, že je zároveň absolutním dobrem a láskou, chtěl být a chce být Bohem – do jisté míry – stále křehce bezmocným v konfrontaci s lidskou svobodou, někdy odvrácenou, ba zvrácenou. Protože «Bůh je láska», jak zní jeho nejkrásnější a vlastně i nejvánočnější definice.

I proto se stal takový Bůh člověkem, bezmocným, křehkým, v chlívě narozeným, Herodem pronásledovaným, mocnými nenáviděným, ukřižovaným a nakonec zmrtvýchvstalým, aby nám zjevil, že Boží moc se v tomto světě často projevuje také jako bezmoc, bezmoc lásky. A přesto je Boží a živá.

Boží Syn se i proto stal slabým člověkem, aby nám zjevil, že každý člověk, i ten nejbezmocnější, v sobě nese Boží obraz. Proto se Bůh v člověku Ježíši ubytoval a skrze své lidství se tajemně spojil s každým člověkem, stal se Druhým Adamem. «Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi… My jsme viděli jeho slávu… Slávu, jakou má u Otce jednorozený Syn… Skrze ně všechno povstalo… Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka».

V Kristu Ježíšovi je tedy před námi zjevení Boha i ideálu lidství, včetně jeho křehkosti a potřeby růstu a zrání. Nikdy proto nemůže být větší obraz Boha ani větší ideál člověka, než jaké nám předkládá Ježíšův odraz a odkaz v evangeliu. A to začíná v Betlémě, narozením křehkého Božího Dítěte.

Na otázku, co by snad poradil lidem, kteří trpí zejména teď o Vánocích pocitem samoty, aniž by tuto bolest jakkoli zlehčoval, Daniel Kroupa odpověděl: „Jsi-li tak strašně sám, tak spolu-trp s trpícími, a nebudeš sám“.

Zase, je to jistě zjednodušené, určitě se to lehko řekne, hůře žije. Ale má to v sobě velkou pravdu: Kdo má rád, není nikdy zcela sám. Je otevřený, Bohu i lidem. Přičemž právě empatie, schopnost soucítit a vcítit se, je předpokladem jakékoli lásky. Je projevem lidství, onoho Božího obrazu v nás, je perlou, kterou bychom měli v sobě pěstovat a nechat růst, k Boží podobě.

I o soucitu s námi je přeci Boží „bezmoc“ v křehkém Dítěti, o soucitu jsou, a hlavně by měly být celé Vánoce, o soucitu s námi a světem je totiž celé Boží vtělení, Boží lidské narození. Koneckonců, jaké jméno podle proroka Izaiáše dostal Kristus a jak ho Panně Marii zvěstoval anděl Gebriel? «Emanuel, Bůh s námi»…

Je-li Bůh s námi, měli bychom i my chtít být s ním, být otevřeni jeho vlivu, jeho dobrému vlivu skrze Pána Ježíše, skrze jeho evangelium, skrze Boží slovo.

A právě to je jedno z poselství Vánoc: Otevřít se, znovu se otevřít vztahu s narozeným Bohem, vtěleným absolutním Dobrem, žít pro Boha a lidi a svět, s Bohem a s lidmi a ve světě. Tedy milovat. Soucítit, spolu-trpět. S lidmi i Božím Dítětem. A nebudeme tak nikdy sami.

Milé sestry, milí bratří, možná by bývalo lepší asi skutečně mlčet a nevyvalit další proud slov. Odpusťte. Raději se společně zadívejme na Betlém. A zkusme se – jak se každoročně připomíná – stát jednou z jeho postaviček. Každý se zkusme svým způsobem – ne nepodobně pastýřům – rozeběhnout za Božím Dítětem. Za Slovem, které se stalo tělem a přebývalo – a stále tajemně přebývá – s námi, a pro nás. Aby nás ovlivňovalo v tom nejpodstatnějším: v touze a schopnosti konat soucitné dobro. Pro-existovat, a to praxí, nejen teorií. Prostě vánočně, kdy se Bůh stal doslova hmatatelným.

stáhnout pdf