Slovo k povzbuzení na neděli 1. března 2026, na 2. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratří,

na druhou neděli postní každoročně slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře: Pán Ježíš bere tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Apoštolům zazáří z Ježíšova lidství jeho Boží sláva a je jim zjeveno, že Kristus je naplněním Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš). Učedníci mohou odtušit a zakusit cosi z nebeské blaženosti (proto Petr zvolá «je dobře, že jsme tady»). Aby, až sestoupí z hory a přijdou chvíle těžké či temné, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a předávali ji dál. Stalo se tomu tak jednou za dva, tři roky Kristova veřejného působení…

Evangelium je tedy rok co rok stejné, liší se však biblická čtení předcházející. Letos jsme v prvním čtení slyšeli úryvek ze začátku 12. kapitoly knihy Genesis, povolání Abraháma, respektive ještě Abráma. Je to vlastně samotný začátek biblických dějin, začátek dějinné zkušenosti Izraele s Bohem. Předcházející obrazné příběhy o počátcích světa a člověka, byť Bohem inspirované, reprezentovaly spíše základní všelidskou náboženskou zkušenost.

Ostatně i v samotné logice biblického vyprávění představuje povolání Abraháma nový začátek. Události si už netýkají všech, celého lidstva, jak tomu bylo až po stavbu Babylónské věže, nýbrž vše nové se začíná odvíjet od zkušenosti jednoho jediného člověka s Bohem, a následně jeho potomstva. Je to zkušenost prvního patriarchy a následně kolektivní zkušenost jeho rodu, jednoho malého národa Izraele. Ta, jako přijatá, se bude postupem času očišťovat, prohlubovat, zpřesňovat a vlastně i zpředmětňovat. O tom je přeci celý Starý Zákon. Až vyvrcholí v příchodu Krista v Zákoně Novém. Skrze Krista se tato jedinečná dějinná zkušenost Boha navíc otevře a nabídne (opět) všem lidem.

První čtení a evangelium tak mají leccos společného, ostatně proto se dnes oba tyto texty čtou. V obojím případě, byť události časově dělí nějakých tisíc osm set let, se jedná o Boží-sebe-zjevení-se a o jeho určité rozpoznání a přijetí ze strany člověka.

V obou případech však – u (tehdy ještě) Abráma a u tří apoštolů – této jejich život proměňující a transformující zkušenosti Boha předchází výzva se někam vydat. Zejména v případě praotce zazněla naprosto zásadním způsobem: «Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu».

Autentické zkušenosti Boha vždy předchází výzva dání se do pohybu. Protože Bůh se dává poznat a zakusit jen (aspoň nějak) se pohybujícímu člověku.

Abrahámovo vyjití jakožto praotce víry je tudíž jakýmsi prototypem jakéhokoli našeho vyjití. Vyjití, k němuž i nás volá Bůh, protože se nám také chce dát zakusit, chce nás svou blízkostí nadchnout. Všichni jsme jím proto povolání vyjít, hýbat se, vydat se na cestu. Z toho důvodu i Nový Zákon dává Abraháma jako příklad víry. Vzpomeňme třeba na příslušné pasáže Listu Židům.

Abrahámovo vyjití z Uru Chaldejského jakož i vystoupení učedníků na vysokou horu je tak obrazem, ztělesněním, zpředmětněním životního vyjití každého člověka, vyjití bytostného a zásadního. Vyjití, bez kterého žádná víra v Boha nemůže být autentická. Bez kterého dokonce ani lidský život nemůže být skutečně lidským. Bez kterého nemohou existovat ani žádné živé vztahy. Bez vyjití směrem k druhému nemůže totiž existovat ani autentická zkušenost setkání s druhým člověkem. Bez vyjití směrem ke světu nemůže existovat ani zkušenost světa.

Jedná se totiž o ono kýžené vyjití ze sebe samých, z uzavřenosti do sebe a svého mikrosvěta, případně světa jen svých nejbližších. Je to vyjití, které začíná uvnitř každého člověka. Je to zásadní otevření se Bohu, lidem a světu a dání se do pohybu směrem k nim. Ale je to také vpuštění Boha, lidí a světa dovnitř. I je je třeba nechat vejít, do svého života, do svého domu, příbuzenstva a země. Odkud současně vycházíme my k nim.

V praxi jde o žití „s“ a „pro“. Což je ono vyjití z netečnosti, z nicnedělání, ze zabydlení se ve vlastní samotě či pohodlí, z utápění se v sobě, z prožívání pouze sebe. K činu a společenství. Jde i o vyjití od zajištěnosti k nezajištěnosti, od sebejistoty k důvěře. A také o vyjití od pouze „svých“ i k těm „ostatním“. A tak dále.

Souhrnně řečeno, o vyjití od egoismu a zla k altruismu a dobru.

U Abraháma takové vyjití stálo na počátku víry v jednoho Boha. Proto má také v jeho povolání svůj počátek biblická víra v jednoho Boha, Abrahámem reálně začíná Starý Zákon, jak už bylo řečeno.

Nějak podobně by tomu mělo být i u nás, v době novozákonní. Nutnost vyjití je stále táž, pohyb stále dělá člověka člověkem. Jen živý, pohybující se člověk se může skutečně setkat s Bohem, jen do pohybu člověka může svou laskavou milostí účinně sestoupit Kristus. «Deus facit, homo fit» říká příznačně už sv. Irenej. «Bůh činí, člověk je činěn», člověk je teprve in fieri, v růstu, v pohybu. Proto pohyb patří k jeho přirozenosti. Pohyb, entelecheia, vyjití ze sebe k Bohu, lidem a světu, vědomý a chtěný pohyb, i když tolikrát podmíněný, ale přece svobodný, dělá člověka člověkem.

V pohybu se uskutečňující sebetranscendence člověka stojí i na počátku náboženství, především toho biblického, ale i na počátku veškeré kultury a civilizace. A humanismu. Schopnost vyjít, dennodenně vycházet je předpokladem i projevem lásky. Ta je přeci také pohybem, vrcholným pohybem člověka, a především Boha samotného.

Milé sestry, milí bratří, snad si z dnešního Božího slova, zejména z prvního čtení a evangelia, můžeme odnést následující trojí inspiraci, snad pro postní dobu příhodnou:

Zaprvé připomenutí, že autentická náboženská zkušenost s Bohem, prožívaná v reálném životě a mající potenciál náš život proměnit, ke křesťanství bytostně patří. Bez ní nemůže být náš vztah s Bohem živým. Proto je dobré se zamyslet nad tím, kolik časoprostoru možnosti této mystické (tajemné) zkušenosti Boha v životě dáváme. I v odřeknutí si jiného v prospěch časoprostoru pro setkání s Bohem může tak vyústit naše postní předsevzetí.

Zadruhé si můžeme odnést, že vědomý pohyb, vycházení ze sebe, otevřenost, přesahování a překračování dělá člověka člověkem. Je předpokladem možnosti se setkat s Bohem, lidmi i světem. I k pohybu ze sebe a od sebe by nás proto mělo Boží slovo probudit a probrat. Ale nejen Boží slovo. I skutečnost sama, svět kolem nás, „kniha stvoření“, potřeby, radosti a starosti lidí a světa. K pohybu a k činu, nejlépe k činu lásky v jejích různých podobách.

A zatřetí, že k opravdovému vztahu s Bohem a lidmi a potažmo ke světu proto pohyb směrem k nim patří. Nelze jen přijímat, konzumovat, ale je třeba i dávat, jít, žít pro ně. Životní pohyb člověka má být onou kýženou proexistencí. K ní jakožto k životnímu principu, k nasměrování celé naší existence by nás křesťanství mělo vést, k proexistenci by nás mělo autentické setkání s Bohem proměňovat. Protože Trojjediný Bůh je sám v sobě dáváním.

Kéž bychom tedy i my zaslechli a dennodenně slýchali Boží: «Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu». Třeba ako Abrahám…

stáhnout pdf