Slovo k povzbuzení na neděli 1. června 2025, na Sedmou neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

ve čtvrtek jsme oslavili Nanebevstoupení Páně, za týden budou Letnice. Dnešní neděle, sedmá velikonoční, nás přenáší do oněch devíti dnů mezi oběma událostmi, jak o nich čteme v Novém Zákoně: Učedníci spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekají v Jeruzalémě na vyzbrojení mocí z výsosti, na Utěšitele, Přímluvce, který se dle Ježíšova slibu má stát silou jeho další přítomnosti v církvi, v křesťanství i v srdcích lidí. «Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa» je Ježíšovo ujištění. Máme je vytesané i na svatostánku v našem kostele.

I my bychom tak měli čekat. Aspoň na něco, na někoho, na Pána Boha, na nové vylití Ducha svatého. A naše čekání by mělo na sebe vzít i nějakou konkrétní podobu. Třeba formou aspoň nějaké svatodušní novény…

Zkusme však zaměřit svou pozornost na dnešní první čtení ze Skutků apoštolů. Máme před sebou Štěpánův pohled do nebe a jeho následné kamenování. Vše se muselo odehrát ne dlouho po Letnicích, v prvních měsících či nanejvýš několika málo prvních letech křesťanství; kamenování Štěpána je zpravidla datováno kolem roku 34. Jáhen Štěpán je dle biblického svědectví i následné úcty prvním, kdo pro vyznání Krista jako Božího Syna položil svůj život. Proto mu také přísluší čestný titul „prvomučedník“ (protomartys), který mu přiřkli již staří církevní otcové.

V biblickém textu o Štěpánově prvomučednictví je celá řada momentů hodných rozjímání:

Nejprve je to určitý paralelismus mezi Ježíšem a jáhnem Štěpánem, na kterém si svatopisec, svatý Lukáš, v celé pasáži dává velmi záležet: Jsou to předáci židovského národa, kteří usilují o Ježíšovu i Štěpánovu smrt, jsou pohoršeni hlásáním Kristova Božství. K procesu jsou povoláni křiví svědci. Kristus zůstává jako Beránek vedený na porážku, Štěpánova tvář «se podobá tváři anděla».

Paralelismus obou procesů a následné mučednické smrti nám tak chce připomenout, že osud skutečně věrných Kristových následovníků a následovnic bude v tomto světě leckdy nějak podobný osudu samotného Krista. Bude někdy poznamenán nepřijetím, příkrým posuzováním, možná křivými obviněními, nebo dokonce odsouzením či pronásledováním.

Takový paralelismus ovšem platí jen tehdy, pokud je důvodem našich nesnází opravdu podobnost s Kristem, tedy naše skutečná křesťanskost: víra, naděje a především láska. Ne naše skutečné viny. A pokud se i naše tvář, forma existence v celém takovém procesu nepřestane podobat tváři anděla, i navzdory všem křivdám a vší nespravedlnosti.

Paralelismus Štěpána s Kristem, o kterém slyšíme, se tak chce stát útěchou pro ty, kteří jsou jim opravdu nějak podobní, kteří jsou opravdu pronásledováni a nepřijímáni pro svou spravedlnost, dobrotu, víru a lásku. Nechť se však stane varováním všem těm, kteří spravedlivé pronásledují a křivě proti nim svědčí, ať už z jakéhokoli důvodu. Varováním i těm, kteří by se do role mučedníků jen rádi stylizovali, ale přitom je jejich okolí jen upozorňuje na jejich zločiny.

Štěpán je dle Nového Zákona tedy prvním člověkem, kdo pro svou víru v Krista položil život. Jako první z křesťanů dostal mučednický „věnec vítězství“, jak ostatně naznačuje již i etymologie jeho řeckého jména Stefanos. Jako první se vydal cestou, kterou před ním dosud nikdo nešel, cestou následování Krista až k prolití krve.

Jistěže, mučedníků svědomí i víry v Boha byla již před svatým Štěpánem celá dlouhá řada. Už jen ve Starém Zákoně jich je mnoho, sám Štěpán ve své řeči zmiňuje třeba některé pronásledované proroky. A mimo biblické náboženství je autentických mučedníků pro dobro a spravedlnost ještě mnohem a mnohem více.

Ale vysloveně křesťanským mučedníkem Štěpán je a zůstane první. Vydal se nevyšlapanou cestou nejradikálnějšího rozhodnutí dát svůj život pro Pána Ježíše, risknout to, přesvědčit se, zda vše, v co vložil svou životní naději, je či není pravda, zda Kristus je či není Božím Mesiášem.

A ve chvíli kamenování, ve chvíli odchodu z tohoto světa se dle novozákonního svědectví také přesvědčil, že svou naději nevložil do Ježíše nadarmo: «On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po boží pravici».

Štěpánovo zvolání «vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravicí» je tak vyjádřením zkušenosti, že Kristus ve chvílích nejkritičtějších zůstává lidem nablízku. Že jim otevírá nebe, jak svědčí i celá Apokalypsa. A že proto je a je Boží. Aby lidé, podobně jako Štěpán, zvlášť pokud jsou pronásledování pro Kristovo jméno ve všech jeho podobách, v pohledu do otevřeného nebe našli útěchu a sílu. A potvrzení, že Kristus v pravdě z mrtvých vstal.

Štěpánova zkušenost je prototypem všech podobných zkušeností. A zároveň výzvou při všech možných kamenováních, ať jsou jakéhokoli druhu a ražení, vzhlédnout k nebi, kde je Kristus po Boží pravici…

Dnešní úryvek nám tak připomíná možná i následující: Risknout, že Pán Ježíš je Boží Syn a opravdu žije a je nám blízko, a tomu přizpůsobit svůj život, zejména v jeho rozhodujících chvílích, patří k jedné z nejpodstatnějších charakteristik křesťanské víry. Jakožto vztahu k neviditelnému Bohu skrze Krista silou Ducha.

Není to až tak překvapivé, neboť určitý risk přeci patří ke každému skutečnému vztahu. A dokonce ke každému lidskému rozhodnutí.

Každý vztah – s Bohem i člověkem – je vždy nějakým riskem. V případě mezilidských vztahů oboustranným a často skutečným. I volba ideálu je riskem, volba čehokoli, jakákoli lidská činnost, jakákoli skutečná cesta je – přinejmenším z našeho pohledu – nějak riskantní.

U vztahu s Pánem Bohem je to sice jiné než u vztahu s lidmi. Bůh nás objektivně zklamat nemůže. Ale je to naše víra. Proto z našeho pohledu nejistoty, chvění a pochybností je vztah s ním, rozhodování se pro něj povětšinou velkým riskem, ba riskem par excellence. Vyplývá to z charakteristiky tohoto vztahu jakožto víry. Ta v tomto světě vždy zůstane jen vírou, jejíž součástí je určitá nejistota. Blažené patření (visio beatifica) dávající jistotu všeho Božího je až doménou nebe, nikoli tohoto světa. Ten bude vždy jen nějak slzavým údolím.

To vše snad – a pochopitelně mnohem víc – svatý Štěpán ztělesňuje svým prvomučednictvím. Povětšinou sice nejsme postaveni před nejextrémnější podobu životního risku. Ale každodenní risk jít stále za Pánem Ježíšem – za dobrem, spravedlností a milosrdenstvím – i s chvěním a pochybností by měl být i naší životní volbou. I ostatní vztahy jsou nějak takové. A nejde jen o nějakou pragmatickou volbu, že nebe snad je či že druhé lidi potřebujeme. Především by mělo jít o projev naší lásky ke Kristu, lidem a světu. Vždyť jednou z podstatných vlastností každé lásky je, že umí pro toho, koho miluje, také riskovat…

Milé sestry, milí bratří, možná i pohled na prvomučedníka Štěpána se tak může stát součástí naší osobní svatodušní novény. Vzývat Ducha svatého, aby se stal i naší silou risknout život, risknout milovat Boha, Krista, lidi a svět. Jít s nimi do vztahů. Klidně i z našeho pohledu nevyšlapanou cestou. Silou Ducha, Boží lásky. Konečně kritériem, proč byl Štěpán vybrán za jáhna a hlasatele Kristova zmrtvýchvstání, bylo, aby byl «plný Ducha svatého»…

stáhnout pdf