Slovo k povzbuzení na neděli 1. prosince 2024, na první neděli adventní – C

Milé sestry, milí bratří,

jak se rok co rok připomíná, advent – z latinského adventus – znamená „příchod“. Je dobou přípravy na příchod Páně, na příchod Pána Ježíše.

Zaprvé je přípravou na oslavu jeho jedinečného příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození, na Vánoce. A zadruhé je přípravou na tajemný příchod Páně, který teprve nastane, ve chvíli naší smrti a na konci světa. První rozměr se s různými akcenty prolíná celou adventní dobou a je i její nejvýraznější charakteristikou. Druhý, eschatologický rozměr adventu je patrný spíše jen nyní, na jeho začátku.

Proto se v těchto prvních adventních dnech před námi rozevírají biblická čtení o konci světa, ostatně nás provázela i v posledních dvou týdnech závěru liturgického roku. Letos, kdy ode dneška máme před sebou evangelijní úryvky z Lukášova sepsání, je tento eschatologický rozměr ze všech tří ročních cyklů navíc asi nejvýraznější.

Slyšíme dnes úryvek z takzvané malé evangelijní apokalypsy, kterou Pán Ježíš pronáší těsně před svými Velikonocemi. Jde skutečně o slovo vpravdě apokalyptické, slovo odkrývající skrytá Boží tajemství ohledně znamení Kristova příchodu.

Jde o onen rozměr adventu jakožto přípravy na příchod Páně, který ještě nenastal. Tak je tomu sice pokaždé na začátku adventu, jenže v posledních letech toto Kristovo slovo zaznívá přeci jen nějak jinak, pro mnohé možná intenzivněji než leckdy předtím. Protože biblická apokalyptika není jen odkrytím skrytých Božích pravd týkajících se budoucí smrti či konce světa, ale i takových, jež se nějak uskutečňují stále. Odkrývají též něco, co se stále opakuje a děje v životě lidí a světa.

Kdykoli nám tedy její někdy až děsivé obrazy připomenou něco, co s různými akcenty a z různých důvodů právě prožíváme, můžeme biblické texty číst, jakože jsou i o nás, i o naší situaci, o našem světě. Můžeme se v nich pokorně a opatrně hledat a nacházet.

«Na zemi (bude) úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje». Kdo v těchto slovech nezaslechl aspoň něco z toho, co mnozí prožívají, co mnozí s chvěním prožíváme?

Jistě, výkladů apokalyptických obrazů může být snad tolik, co je lidí. Ale asi se shodneme, že prožitek nynějšího stavu světa, zvlášť strachu ze stále více hrozících válek, ekologických či jiných katastrof, že prožitek světa, který jsme takovým do velké míry učinili my lidé, se v dnešním evangeliu může docela dobře najít. Ať chceme či nechceme. Vždyť tolik hrozeb se rozlévá na celý svět a na každého člověka, národy jsou v úzkosti a mnozí lidé opravdu umírají. Nejenom strachem, ale i skutečnou a bolestnou smrtí, vyčerpáním či smutkem. Mnohé mezilidské vztahy také umírají, někdy bohužel i vztah s Bohem, samotná víra. Mnohá dobrá díla zanikají, leccos dalšího odumírá. A tak dále. Cosi se světem valí. A bylo by pošetilé si namlouvat, že tomu tak není. Anebo jen žít a užívat si, jakoby nebylo.

Je pravda, že znepokojivé zprávy slyšíme téměř odevšad, zpravodajství jsou bolesti a nebezpečí více než plná. Leckdo si proto může oprávněně povzdechnout, proč si to tedy připomínat znova v kostele, zrovna na první neděli adventní.

Možná proto, že i dnešní Boží slovo nám to připomíná a chce nám k tomu něco říci…

«A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku a s velikou slávou». Smyslem adventu – všeho jeho jinak radostného očekávání, radostné zbožnosti a radostného ztišení – by měl být právě nový příchod Pána Ježíše do našeho srdce a našeho života.

Dnešní vpravdě apokalyptické evangelium nám k tomu (znovu) odkrývá skrytou Boží pravdu, že k takovému příchodu může a má dojít zvlášť právě v dobách těžkých. Že tehdy je Bůh člověku blízko, otevírá mu nebe, chce přicházet do jeho života. A že nejde jen o dispozici nitra člověka v limitní situaci. Předně jde o Boží „styl“ přicházení. To potvrzuje i zkušenost mnohých, kteří se právě v nějaké těžké době Božímu přicházení Pána Ježíše otevřeli. Známé německé úsloví Not lehrt beten („nouze učí se modlit“) není jen náboženskou variací na „tonoucí se stébla chytá“, ale právě vyjádřením reálné zkušenosti. Paradoxu kříže, paradoxu slzavého údolí, světla v temnotách.

Nejen nebezpečí, ale je i činnost člověka, která může pomoci otevření nitra Božímu přicházení. Existuje i čin, který může zvlášť «urychlovat příchod Páně» (jak praví Druhý list Petrův). A nejen to, jsou činy, které zvlášť v dobách těžkých mají smysl. Má se jimi naplnit čas, i kdyby byl již krátký, zejména tehdy, byl-li by již krátký. Je činnost, která pomáhá, kde se dá, pomáhá nést strach, utěšovat ustrašené. Jako «lásku jednoho k druhému i ke všem lidem» ji v dnešním druhém čtení z Prvního listu Soluňským, patrně nejstaršího novozákonního spisu, pojmenoval svatý Pavel.

Dobrota a konkrétní činy lásky otevírají srdce k přicházení Krista, laskavost otevírá druhým srdce pro Boží navštívení, protože už sama je tajemným Kristovým přicházením. Pro konání dobra – toho, co prospívá – v obavách ze všeho, co se jen může na nás a na svět přivalit, bychom se tedy měli jednoznačně rozhodnout.

Milé sestry, milí bratří, adventní doba je krásná a krátká. V dobách klidu jsou to obyčejné temnoty zimního období, které nám pomáhají otevřít se tajemnému Božímu světlu. Světlu ze Světla, Pánu Ježíšovi. Již delší dobu jsou to asi i temnoty našich strachů a úzkostí z toho, co se děje a ještě může přijít, které nám paradoxně mohou také pomoci. Jelikož nás intenzivně vybízejí Božího Syna hledat, skutečně zatoužit po jeho příchodu do našeho života a světa, něco pro něj učinit. A také v životě dělat něco smysluplného. «Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení» slyšíme jako zaslíbení z úst samotného Ježíše.

Advent není primárně dobou kajícnosti a odříkání. Spíše než si něco odřeknout si máme něco přidat: dobré skutky a zbožnost. Zamysleme se proto pokorně, co pro možnost Božího přicházení v následujících třech a půl týdnech uděláme, dejme si klidně i nějaké předsevzetí. A když už ničím jiným, nechme se k tomu vybídnout vším, co se kolem nás a s námi děje.

Kéž by k žádným šíleným katastrofám nikdy nedošlo, kéž by lidstvo nepostihly, jejich reálnou hrozbu však vnímejme jako znamení, jako adventní apokalypsu, třeba i dnešní neděle…

stáhnout pdf