Slovo k povzbuzení na neděli 10. července 2022, na 15. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes tři krátké poznámky k dnešním biblickým čtením.

První bylo ze starozákonní knihy Deuteronomium, z Páté knihy Mojžíšovy opakující Zákon obsažený již v Exodu a Levitiku. Nalezení této knihy v jeruzalémském chrámě a její následné předčítání podnítilo velkou náboženskou a lidskou obrodu v Izraeli za vlády krále Joziáše koncem 7. století před Kristem. I proto se Deuteronomium stalo součástí Božího slova.

Základní pointou dnešního úryvku z třicáté kapitoly, textu, který je završením celého zopakování Zákona, je Mojžíšovo ujištění, že Boží přikázání nejsou něčím, co by člověku mělo být vzdálené. Ale jsou naopak něčím, co každý člověk už předem má nějak ve svých ústech, i když třeba ještě nevyslovené, a uchovává ve svém srdci, i když třeba ještě nereflektované: «Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat» slyšíme.

Biblická morálka – zejména pak morálka evangelijní ve svém nejpodstatnějším apelu k víře, dobru, spravedlnosti, milosrdenství a především k lásce – není něčím, co by nebylo již někde hluboce zakořeněno v lidské přirozenosti. Neklade před člověka nic, co by již nějak nebylo v něm samém. Božím zjevením základní mravní imperativy lidství připomíná, odhaluje a umocňuje. A také pochopitelně očišťuje a zasazuje do konkrétního dobového kontextu.

Nejde o to nyní nějak otevírat pověstnou „Pandořinu skříňku“ otázkou, co vše je na biblické – zejména té starozákonní – konkrétní morálce podstatné a trvale platné a co jen marginální a jen dobově podmíněné. Něco takového by určitě přesahovalo formát i možnosti neumělého nedělního zamyšlení. Stačí snad jen poznamenat, že musíme rozlišovat ještě nedokonalou morálku starozákonní a Ježíšovu dokonalou morálku evangelijní.

Ale jde o to si připomenout, že Boží volání k dobru, k přilnutí k jeho přikázáním není něčím, co by bylo proti naší přirozenosti. Naopak. Přilnout k Hospodinu, Pánu Ježíšovi a jeho přikázání lásky ve všem se projevujícímu je nejlepším počinem, který člověk může v životě udělat, který ho ze všeho nejvíce Bohu připodobní, zbožští, učiní člověkem, souzní s jeho bytostným určením a nasměrováním.

Své jednání bychom proto měli stále konfrontovat s Pánem Bohem, měli bychom se ho ptát, co je dobré a co ne, toužit znát Boží přikázání pro danou situaci. Měli bychom Boha prosit o sílu k dobru a pevně za všech okolností a ve všech situacích doufat, že láska a laskavost mají opravdu smysl…

Ve druhém dnešním čtení máme před sebou jeden z nejvýraznějších novozákonních hymnů o Pánu Ježíšovi. Biblické hymny jsou jedním z výmluvných způsobů vyznání víry, kým Kristus je.

Ten dnešní z Listu Kolosanům je navíc snad nejkomentovanějším hymnem z celého Nového zákona ze strany církevních otců. Sehrál svou roli v dějinách teologie: Stal se jedním z argumentů kněze Aria, proč být přesvědčen, že Kristus «dříve zrozený než celé tvorstvo» není zrozený z Otce jako Syn, ale je jen stvořený, byť jako první a největší ze všech andělů. Musel se sejít první koncil v Nicei a roku 325 slavnostně vyznat, že Kristus je pravým Božím Synem, opravdu zrozeným z Otce přede všemi věky, stejné podstaty s ním a že nebyl čas, kdy by Syn nebyl.

Hymnus tak vyzpívává kosmickou roli Syna, který je alfou i ómegou celého stvořeného bytí, celých dějin. A právě formulace «prvorozený z celého stvoření» je i nejhlubším odůvodněním toho, nač nás již upozornilo dnešní čtení první: Protože Kristus, Syn, Slovo je počátkem, základem a cílem veškerého bytí vysloveného Otcem, je člověkovo tíhnutí k Bohu a lásce již jakoby zakódováno v samotném jeho bytí. Proto je překrásným úkolem člověka být v lásce, žít lásku a dávat ji dál, k lásce vše směřovat a láskou vše naplňovat, a tak se snažit s Boží pomocí přetvářet i nepatrnou částečku světa, do níž je vržen…

V evangelijním úryvku z desáté kapitoly Lukášova sepsání máme před sebou veleznámé podobenství O milosrdném Samaritánovi.

Celá řada jeho detailů je vždy hodna naší pozornosti: Nejprve jasné připomenutí, že láska k Bohu a lidem, má-li být skutečná, musí přinášet své konkrétní ovoce. Dále že to byli kněz a levita, duchovní profesionálové, kteří se, možná dokonce cestou z chrámu, vyhnuli pobitému a okradenému ubožákovi. Že pomohl právě Samaritán, judskými židy, zejména pravověrnými fariezi, pohrdaný příslušník severních neortodoxních kmenů. Nejenže on narozdíl od kněze a levity pomohl akutně, vykonal nezbytné, ale navíc dotáhl svou pomoc až do konce, postaral se o ubožáka docela a nezištně. A tak dále.

To vše jsou důležité podněty, ale nejdůležitějším poselstvím podobenství, které je odpovědí na otázku znalce Zákona «a kdo je můj bližní?», je spíše základní změna uvažování, ke které Pán Ježíš své posluchače – a tedy i nás – vybízí:

Není naším úkolem se ptát, kdo všechno je ještě náš «bližní», kam až musíme ve své dobročinnosti zajít, co ještě jsme povinováni učinit, abychom dodrželi Boží přikázání. Nýbrž opačně, naším úkolem je nejprve být «bližním» svým bratřím a sestrám, být jim blízko, když potřebují naší pomoc, přiblížit se k nim a jim právě v těchto chvílích, neminout je, nejít si po svém, po svých radostech a starostech, neptat se, kdo je a kdo není naší pomoci hoden, ale prostě pomáhat, nezištně, neskoupě, účinně, z lásky a s láskou. Skoro by se chtělo existencialisticky říci ideálně „jen tak a přirozeně“…

Milé sestry, milí bratří, jsou to možná opět zcela známé věci, až banálně znějící úvahy. Ale i ty si snad stojí za to někdy připomenout:

Připomeňme, připomínejme si proto skutečnost, že evangelijní morálka shrnutá v přikázání lásky k Bohu a lidem by nám neměla být cizí. Naopak, měli bychom ji vnímat jako vyjádření, inspirované vyslovení toho, co je již hluboce zakódováno v naší přirozenosti. Lásku k Bohu a lidem bychom měli vnímat jako to, kvůli čemu jsme zde na světě. To si můžeme odnést z dnešního prvního čtení.

Důvodem toho je, že skrze Krista a pro Krista, vtělenou Boží lásku, vše bylo stvořeno. I to nám říká dnešní hymnus z Listu Kolosanům.

Kéž bychom se proto snažili být stále nablízku svým sestrám a bratřím, abychom svou konkrétní a nezištnou dobrotou naplnili své životní poslání, abychom se na své životní cestě neminuli s úkolem, pro který na zemi kráčíme. Pokud nám to nejde spontánně, snažme se o to aktivně vůlí, snahou o lásku. To zase můžeme číst v příkladu milosrdného Samaritána z evangelia.

stáhnout pdf