Slovo k povzbuzení na neděli 11. května 2025, na Čtvrtou neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

Čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře. Tak je nazývána od dob tridentské reformy, tedy od 16. století, jen se slavila o týden dříve. Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte. Jsou to úryvky z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři z Janova sepsání.

Kristus je dobrým pastýřem očekávaným proroky. Pro své boholidství je skutečným a nejplnějším prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Dobrým pastýřem, který za nás lidi dal svůj život. A stále s námi zůstává. Z toho všeho se dnes zvlášť máme zkusit zaradovat.

Jelikož Kristus dal na své pastýřské službě svátostný podíl prostým lidem, svým apoštolům a pak jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle také dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu, dnem modliteb za kněze. A také dnem vděčnosti za to, že svátostná moc ke spáse lidí se skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál. Že Kristova milost svátostně zůstala mezi námi, slabými, obyčejnými a křehkými lidmi. Že dokonce i hříšníci mohou být jejími platnými vysluhovateli, nehodnými nástroji hodné Kristovy moci.

Zkusme však zaměřit společně svou pozornost hlavně na dnešní biblická čtení…

Druhé čtení je z Janova Zjevní, z Apokalypsy, doslova z „odkrytí věcí skrytých“. Tato kniha vzniká v době začínajícího pronásledování křesťanů, nejspíše koncem 1. století. Jejím základním poselstvím je zjevení a ujištění, že Beránek – ten zabitý a vzkříšený – i ve všem těžkém zůstal tajemně s lidmi, zvlášť s těmi, kteří se ho snaží nějak následovat. Je ujištěním, že je nebe a že je věčnost. A že kousek nebe, kousek radosti z Beránkovy blízkosti člověk může tajemně prožívat již nyní, a to i uprostřed všech soužení a trápení.

Právě takový je i dnešní úryvek ze 7. kapitoly. Důležitý je jeho kontext. Vidění Beránka v nebi a s ním velikého a nespočitatelného zástupu zachráněných následuje totiž po vidění šesti pečetí a jejich hrůz a předchází rozlomení pečeti sedmé, konečné. Je to vidění nebe uprostřed soužení, před jejich vyvrcholením. «Bůh jim setře každou slzu z očí».

Podobně se zkušenost nebe chce otevřít všem, kteří se do nějak podobných situací dostanou. Do všemožných trápení a strastí, před jejich vyvrcholení. Takové vidění nebe se jim chce stát jakýmsi momentem oddychu a nabrání sil. Sil dál «následovat Beránka, kamkoli jde», nepřestat žít, nevzdávat se, nadále usilovat o věrnost Kristu, dobru a milosrdenství. Navzdory všemu. Anebo, lépe řečeno, ve všem.

Jistěže, s naší lidskou zkušeností Boha je to vždy trochu složité, zvlášť v nějak limitních situacích. Někdo ji může cítit intenzivně, jiný ji může nepociťovat vůbec, u dalšího se může zdát nějak a z různých důvodů diskutabilní. I síla sugesce je veliká. Člověk proto musí pečlivě rozlišovat, zkoumat původ takové zkušenosti. Zkoumat duchy, zda vedou k vyznání Ježíše, který přišel v těle, anebo ne, jak čteme v Prvním listě Janově. Zda vedou k vyznání vtělené lásky, dobra, které se mají dít vždy nějak v těle, v tomto světě.

I přes tuto složitost a nejistotu autenticitu naší zkušenosti pozvání Apokalypsy platí. Pozvání podívat se do nebe a otevřít se Boží blízkosti. Zvlášť ocitne-li se člověk uprostřed zkoušek, v dobách těžkých ba hrůzných, osobně i celospolečensky. Jsme pozvání k zakoušení kousku nebe na zemi i v předpeklí. Slovy svaté Terezie z Lisieux se má dít «vzlet duše, prostý pohled vzhůru, zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i radosti».

Pokud nás takové vidění vede k orpavdové vděčnosti a lásce, která se chce uskutečňovat v těle, je naděje, že je autentické, že jde opravdu o nějaké nepatrné zahlédnutí Boha a Beránka. Ne úplně nepodobné tomu Janovu, mezi šestou a sedmou pečetí.

Jsme proto zváni pohlédnout k nebi. Nejen pro sebe, ale pro celý mikrosvět kolem nás…

Tím se nám otevírá most k úryvku evangelijnímu. Jak již bylo řečeno, je z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři. Je jejím samotným závěrem, v určitém smyslu i vysvětlením.

Už starozákonní člověk vnímal Boha jako svého pastýře. «Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám» jsou snad nejznámější slova žalmu třiadvacátého. I Mesiáše Izrael očekával jako pastýře, konečně dobrého. «Vzbudím jim jednoho pastýře, který je bude pást, svého služebníka» je známé proroctví Ezechielovo.

Pán Ježíš, Dobrý pastýř, nejlepší pastýř, převyšuje všechna tato očekávání. Nenabízí jen pomíjivou pastvu pozemskou, jak primárně očekával Izrael, ale pastvu nebeskou, věčnou, trvalou a nejskutečnější.

Jí ovšem není jen věčnost sama, ale nebeskou hostinou je již i možnost jejího zakoušení a předžívání zde na zemi. Což se děje právě setkáním člověka s Bohem, jedinečně skrze Pána Ježíše. I v onom útěšném pohledu vzhůru mezi šestou a sedmou pečetí.

Ten má posilovat náš životní vztah s Bohem skrze Krista. Aby vytrval ve všem. Ježíšovo «Já a Otec jedno jsme» není jen závěrečným slovem Řeči o dobrém pastýři, dokonce ani jen vyznáním jeho Božství, jeho bytí druhou osobou Trojice. Ale právě i připomenutím, v čemže má spočívat naše křesťanství: Ve sdílení života. Proto snad nejkrásnějším biblickým obrazem a alegorií víry je vztah milované k milovanému, manželky (duše) k manželovi (Bohu).

Vztah znamená otevřenost druhému. V případě víry znamená otevřenost Bohu a Beránkovi. Schopnost k otevřenosti neviditelnému Bohu se ale jedinečně projevuje na naší schopnosti otevřenosti vůči viditelnému světu, lidem a světu kolem nás. Právě proto, že Ježíš přišel v těle. Otevřenost, schopnost vztahu, schopnost sdílet život předpokládá zase touhu nebýt sobeckým. Životní opci nebýt sobeckým…

Milé sestry, milí bratří, zkusme si tedy z dnešních biblických čtení snad odnést následující:

Je-li nám těžko anebo prožíváme-li opravdu nějakou hrůzu života, zkusme mezi pečetěmi a polnicemi života a smrti pohlédnout vzhůru, s nadějí, že uvidíme kousek nebe. Abychom měli sílu žít. A to vzkříšeně, tedy umírat zlu a malomyslnosti a žít pro dobro a naději ve smysl všeho. Žít pro Boha a druhé lidi a svět. Proto obnovme svou touhu žít ve vztazích: s Bohem i s lidmi. Velkoryse, nesobecky, pro-existenčně.

A třeba se dnes také pomodleme za kněze; jsou to slabí lidé jako všichni, povětšinou ne lepší a ne jiní než ostatní. Pomodleme se i za nová kněžská povolání; aby se i v budoucnu našel někdo, kdo svůj život zasvětí, i navzdory svým slabostem, vysluhování svátostí.

stáhnout pdf