Slovo k povzbuzení na neděli 11. října 2026, na 28. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

hostina, pozvání na hostinu, svatební šaty či vnitřní svoboda. Jsou momenty dnešních biblických čtení.

Hostina, svatební hostina, hody na hoře Hospodinově jsou známou biblickou metaforou. Metaforou Boží blízkosti, Božího království, Mesiášského času, vnitřního štěstí či věčnosti. Tak tomu bylo už ve Starém zákoně, dnes jsme takové zaslíbení slyšeli u proroka Izaiáše. Tak tomu je i v Zákoně novém, jak nám řeklo například dnešní podobenství.

Kristus je toho všeho uskutečněním. Jeho příchodem začíná hostina. Jeho blízkost je touto hostinou, on sám je hostitelem i ženichem, dokonce i svátečním pokrmem a nápojem, chlebem a vínem, hostí a dává se jíst a pít. Vírou, jedinečně pak v eucharistii a jedou v nebi.

Každá taková hostina člověka sytí, hostina chutná, hostina dává sílu, dává možnost se setkat s druhými lidmi, být a komunikovat s nimi, hostina těší, je svátečním vytržením z běžného života, často „slzavého údolí“. Aby člověk měl sílu jím dál jít. Hostina zasahuje nitro člověka, aby se její dobrá chuť nějak přelila i do všedního života.

Boží hostina, mesiánská hostina Beránkova, sytí Bohem, dává Boží dobrou sílu a Boží chuť do života.

K takovéto hostině jsou pozváni všichni lidé, ze všech koutů světa, jak čteme u proroka i v evangeliu. Všichni jsme pozváni věřit v Boha skrze Krista, věřit v Boha skrze Ježíšův životní příběh. Být s ním na hostině.

Pozvání je však třeba přijmout, jak pregnantně vyjádřilo dnešní Ježíšovo podobenství. Víra je sice předně darem, roznícením vztahu, ale je i aktem vůle, plodem naší snahy. Našeho hledání, našeho dání přednosti, našeho slyšení pozvání, někdy i opuštění něčeho jiného. Je dáním času a prostoru. Je to životní volba, životní cesta, přizpůsobení života vztahu s Bohem, s Ježíšem, nechání se tímto vztahem vést, nasměrovat.

I šaty, svatební šaty jsou krásnou metaforou. „Šaty dělají člověka“ se někdy říkává. Je to možná trochu laciné, povrchní, nicméně nakonec celkem výstižné a pravdivé. Šaty jsou přeci něčím, do čeho se člověk obléká, čím se nějak vyjadřuje, s čím se identifikuje, čím se někam zařazuje. Má-li tedy možnost volby. Šaty člověka zároveň chrání a hřejí. Svými šaty člověk může své okolí potěšit i odpudit. Šaty člověk přizpůsobuje prostředí, kam jde, kudy kráčí. Tomu, co dělá. A tak dále.

Šaty jsou proto i výraznou biblickou metaforou. Už proroci zaslibovali, že Bůh očistí pošpiněné šaty člověka. «Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna», píše Izaiáš. Kristus se na hoře ukázal apoštolů v šatu tak bílém a zářivém, že žádný bělič na zemi by jej nedokázal tak vybílit. Podle zářivého šatu měli apoštolové na hoře proměnění odtušit jeho Božství. Nemocná žena se chtěla dotknout třeba jen lemu Ježíšova roucha s vírou, že i to bude stačit, aby byla uzdravena. Čteme v evangeliu. Máme se obléci do Krista, máme obléci člověka nového, svléknout toho starého s jeho nepravostí, říká na jednom místě svatý Pavel. V nebi budou ti, kteří si doběla vyperou své šaty v krvi Beránkově, slyšíme v Apokalypse. A tak dále, a tak dále.

Šaty jsou naší vnější stránkou, naší podobou. Ne ve smyslu něčeho jen povrchního. Ale ve smyslu, že šaty jsou obrazem, zhmotněním všeho, čím a jak komunikujeme se svým okolím, jsou metaforou tvaru, způsobu, formy našeho pozemského života. Šaty jsou zároveň odrazem našeho srdce, šaty jsou naše slova a činy, naše gesta, naše tvář. Šaty na sobě nesou naši životní historii, náš vlastní příběh. Jsou čisté anebo pošpiněné.

Bůh, Kristus dokáže svatební šaty člověka čistit a spravit. A skrze ně i naše srdce, které je do nich oblečné. Pokud ovšem člověk toto Boží pozvání přijme, otevře se mu, zkusí mu přizpůsobit svůj život, svůj životní program. Pokud se obleče do Krista.

Evangelijní podobenství předznamenané prvním čtením a žalmem nám tak připomíná, abychom pozvání Boží stále znovu přijímali, rozebíhali se za ním. Pozvání ke vztahu s Bohem skrze Ježíše, skrze šifru jeho životního příběhu (chceme-li). Aby tento vztah mohl měnit šaty, tvar našeho života k lepšímu, aby naše šaty očišťoval a spravoval. A skrze ně i naše nitro. Je to pozvání na horu, na hostinu, i tu eucharistickou. Na hostinu, která dává sílu a chuť, vytrhává z běžného, vyvádí ze „slzavého údolí“, dává se setkat s Bohem, ale i s lidmi, je tak předchutí nebe, je nebem na zemi.

Druhé čtení z Listu Filipanům, z listu adresovaného patrně nejstarší křesťanské církevní obci na evropském kontinentu, můžeme číst i jako Pavlovo vyznání, k čemu mu právě účast na svatební hostině Beránkově dává sílu: Že je vnitřně svobodný («všechno mohu v tom, který mi dává sílu»). Že všechno může snášet, unést, hojnost i nedostatek, ničím se nenechá zotročit ani zlomit («seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem»). A že je to jeho vlastní slabost a křehkost, které ho stále znovu ženou hledat sílu a pomoc u Boha («když jsem slabý, právě tehdy jsem silný»). Přičemž dokáže být vděčný i za blízkost a pomoc lidí, vnímá je, nepřehlíží je («jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení»). To vše píše Pavel z vězení, určitě nějak „slzavého údolí“, do kterého byl pro hlásání evangelia vržen.

Milé sestry, milí bratří, „slzavé údolí“ je další metafora, už biblická, metafora těžkostí, bolestí a starostí lidského života. Náš život je – vedle všeho krásného a radostného – někdy také takovým slzavým údolím. I proto stále znovu zaznívá Boží pozvání na hostinu. Abychom měli sílu slzavým údolím kráčet dál, a to v šatech dobra, na kterém jedině záleží.

A možná stojí za to připomenout, že jímavou modlitbu Zdrávas Královno (Salve regina), skrze kterou si slzavé údolí (lacrimarum vallis) asi nejčastěji připomínáme, složil v 11. století mnich (Hermann von Reichenau), který byl celý ochrnulý (proto byl tak nazývaný Heřman Chromý). A přesto vnitřně svobodný a jistě laskavý, pročež také uctívaný jako svatý.